ECLI:CZ:US:2013:1.US.4250.12.1
sp. zn. I. ÚS 4250/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Ž., t. č. Věznice Všehrdy, právně zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Panská 6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2012 č. j. 4 Tdo 947/2012-19, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. března 2012 č. j. 13 To 29/2012-285 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. prosince 2011 č. j. 3 T 164/2011-263, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 11. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na osobní svobodu čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí shledán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s dohledem. Za použití §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným. Přečinu se měl stěžovatel dopustit tím, že jako řidič osobního motorového vozidla v místě před mírnou levotočivou zatáčkou v rozporu s §5 odst. 1 písm. b), §17 odst. 5 písm. b) a c) zákona č. 361/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se plně nevěnoval řízení vozidla, předjížděl traktor s přívěsem v době, kdy v protisměru přijížděl motocykl, na úrovni kabiny traktoru se v levé čísti vozovky čelně s motocyklem srazil, přičemž řidič motocyklu při střetu a následném pádu vpravo mimo komunikaci utrpěl zranění, na jehož následky na místě zemřel.
3. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích tak, že napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli za přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, uložil podle §143 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody na jeden rok a tři měsíce, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s dohledem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným.
4. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích stěžovatel napadl prostřednictvím svého obhájce včasným dovoláním ve smyslu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o němž Nejvyšší soud rozhodl dne 10. 9. 2012 usnesením č. j. 4 Tdo 947/2012-19 tak, že jej odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy obou stupňů neobjasnily veškeré okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele, k jeho návrhu nebylo připuštěno dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí soudu, soud nedoplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
Odvolací soud nepřipustil doplnění dokazování, jímž měl být postaven najisto průběh dopravní nehody, mimo jiné vyhodnocen alternativní následek v případě modelové situace, za předpokladu, že by ke střetu vozidla s motocyklem došlo při dodržení nejvyšší povolené rychlosti na daném úseku před místem střetu. Soudy nesprávně právně posoudily kvalifikaci skutkové podstaty jednání, v jehož důsledku došlo k usmrcení poškozeného. Výrok o trestu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí stěžovatel považuje za rozporný s principem proporcionality trestní represe.
6. Z obsahu soudního spisu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. 11. 2012 č. j. 2 PP 256/2012-23 byl stěžovatel podle §88 odst. 2 tr. zákoníku propuštěn podmíněně na svobodu a byla mu stanovena zkušební doba v trvání dvou let. Podle §89 odst. 2 tr. zákoníku byla stěžovateli stanovena povinnost vykonat práce ve prospěch Krajské vědecké knihovny v Liberci, a to pomocné a úklidové práce, popř. kvalifikované práce v oboru stěžovatele ve výměře 150 hodin. Dále Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 1. 2013 č. j. 3 T 164/2011-382 bylo rozhodnuto, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a bylo vysloveno, že podle jejího čl. III odst. 1, 2 se stěžovateli promíjí nevykonaný zbytek trestu odnětí svobody v trvání 286 dní s podmínkou, že se po dobu pěti roků počínající právní mocí usnesení nedopustí trestného činu.
7. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení, kteří pouze zrekapitulovali průběh řízení a odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí. Všechna vyjádření byla poté stěžovateli zaslána na vědomí, případně k replice.
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
10. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
11. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku jako přečinu - nic podstatného vytknout.
12. Jestliže stěžovatel namítal existenci tzv. opomenutých důkazů, které navrhl a jež obecné soudy neprovedly (znalecký posudek z oboru zdravotnictví), je třeba odkázat na usnesení Nejvyššího soudu, který se touto námitkou dostatečným způsobem zabýval a konstatoval, že v řízení před soudy nižších stupňů stěžovatel návrh v tomto smyslu nevznesl, a proto z povahy věci o opomenutý důkaz jít nemůže. K návrhu na znalecký posudek u oboru biomechaniky v odvolacím řízení dovolací soud odkázal na vysvětlení soudu odvolacího, který racionálně a akceptovatelně vysvětlil, proč tento znalecký posudek neopatřil. Místo střetu, jež mělo být tímto znaleckým posudkem prokázáno, bylo totiž podle odvolacího soudu prokázáno i tak bez důvodných pochybností.
13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí také plyne, že není přiléhavá námitka stěžovatele, že soudy nezkoumaly význam jízdy poškozeného pro průběh nehodového děje. Okresní soud se vyjádřil tak, že i kdyby jel poškozený povolenou rychlostí, neodvrátil by střet s vozidlem stěžovatele, který by do něj narazil rychlostí 117 km/hod., tedy rychlostí enormně vysokou, s obdobným následkem. Okresní soud tak reflektoval nepřiměřenou rychlost jízdy poškozeného, která však na právní kvalifikaci skutku vliv neměla.
14. K otázce přiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud předesílá, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.
15. Žádnou z výše uvedených zásad odvolací soud, který snížil trest odnětí svobody oproti původně uloženému trestu okresním soudem, při ukládání nového trestu stěžovateli neporušil. Soud vzal v úvahu okolnosti spáchaného přečinu, míru účasti stěžovatele na něm a přihlédl k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem. Stěžovateli se dostalo trestu ve výměře, jež byla pro něj při páchání trestné činnosti předvídatelná a očekávatelná (viz rozmezí výše trestu dle ust. §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku), a tedy trestu spravedlivého.
16. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
17. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu