ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.947.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 947/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2012 o dovolání obviněného Ing. P. Ž. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 13 To 29/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 164/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. P. Ž. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. 12. 2011 sp. zn. 3 T 164/2011 uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, protože dne 20. 4. 2011 kolem 14.25 hodin na silnici č. I/11 u obce Š., okr. Ú. n. O., jako řidič osobního vozidla zn. BMW 320D, v místě před mírnou levotočivou zatáčkou v rozporu s §5 odst. 1 písm. b), §17 odst. 5 písm. b), c) zákona č. 361/2011 Sb. (správně zák. č. 361/2000 Sb.), ve znění pozdějších předpisů, se plně nevěnoval řízení vozidla, předjížděl traktor zn. Zetor, s přívěsem v době, kdy v protisměru přijížděl motocykl zn. Yamaha YZF 1000, na úrovni kabiny traktoru se v levé části vozovky čelně s motocyklem srazil, přičemž řidič motocyklu J. Č., posledně bytem L. při střetu a následném pádu vpravo mimo komunikaci utrpěl zranění, na jejichž následky na místě zemřel.
Za to byl obviněný odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Současně mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody pozůstalým dětem poškozeného a zdravotní pojišťovně.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 13 To 29/2012, kdy z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněnému za výše uvedený přečin, ohledně něhož zůstal výrok o vině nezměněn, uložil podle §143 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody na jeden rok a tři měsíce. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice s dohledem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným a to Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR částku 3.695,- Kč, N. Č., T. Č. a J. Č., každému částku 160.000,- Kč. Se zbytky svých nároků byli všichni jmenovaní poškození odkázáni podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek krajského soudu ve spojení s předcházejícím rozsudkem soudu prvého stupně obviněný prostřednictvím obhájce napadl dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konkrétně tento dovolací důvod obviněný spatřuje v tom, že soudy nesprávně posoudily skutkovou podstatu jednání, v jehož důsledku došlo k usmrcení poškozeného. Dále v tom, že odvolací soud nepřipustil doplnění dokazování, jímž měl být postaven najisto průběh dopravní nehody, mj. vyhodnocen alternativní následek v případě modelové situace, že by ke střetu vozidla s motocyklem došlo při dodržení nejvyšší povolené rychlosti na daném úseku před místem střetu. Soudy též pochybily, když nebyly objasněny veškeré okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, nebylo připuštěno a doplněno dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř.
V podrobnostech pak dovolatel k nedostatečnému objasnění veškerých okolností s ohledem na možný podíl poškozeného na způsobeném následku z hlediska porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř. prohlásil, že nevyžádaný a neprovedený nový posudek z oboru biomechaniky měl zjistit průběh nehodového děje, dobu trvání nehodového děje a zejména následek, k němuž by došlo při uvažování “správného“ způsobu jízdy poškozeného. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví se pak měl vyjádřit k případnému rozsahu zranění, které by poškozený pravděpodobně utrpěl při uvažování nejvyšší povolené rychlosti motocyklu 90 km/h, při rychlosti vozidla 117 km/h a dále k tomu, zda by taková zranění mohla přivodit smrt poškozeného. V této souvislosti poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako sp. zn. 4 Tz 61/2001 či sp. zn. 5 Tz 90/2001. Vyjádřil názor, že při objasnění těchto otázek mohlo být postaveno najisto, zda se vedle jeho jednání neuplatnila jako další příčina následku zaviněné jednání samotného poškozeného a jaký mohla mít případně význam pro vznik smrtelného následku.
Pokud jde o hodnocení způsobu jízdy poškozeného soudem prvého stupně, dovolatel namítá, že soud nedisponoval potřebnými poznatky znalce z oboru biomechaniky, natož znalce z oboru zdravotnictví a nemohl tudíž kvalifikovaně dospět ke svému závěru na straně 5 rozsudku ohledně obdobného následku v případě jízdy poškozeného přiměřenou rychlostí. K takovému závěru soud nebyl odborně způsobilý a neměl pro něj podklad v provedeném dokazování. Stejného pochybení se dopustil i soud odvolací, i když na straně 8 svého rozsudku připustil, že průběh nehody a dobu trvání nehodového děje mohla ovlivnit i vysoká jízdní rychlost motocyklu. To ho pak vedlo k modifikaci výroků o trestu a o náhradě škody. Závěry odvolacího soudu proto pokládá za vnitřně rozporné.
K porušení důležité povinnosti se dovolatel vyjádřil tak, že nesouhlasí se závěry soudu prvého stupně v tom, že příčinou vzniku následku nebyla rychlá jízda jeho vozidla, ale nepozornost a nebezpečný způsob předjíždění. Soud přitom ale nevzal v potaz výraznou rychlost poškozeného, která ve spojení s úzkým profilem motocyklu podstatně přispěla ke zvýšení rizika přehlédnutí motocyklu a ovlivnila jeho reakční schopnost. Domnívá se, že k předmětné nehodě nedošlo z důvodu porušení důležité povinnosti podle příslušných ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., nýbrž v důsledku nesprávné reakce na vzniklou situaci. Způsob jízdy poškozeného byl způsobilý vytvořit ostatním účastníkům silničního provozu nečekanou překážku. Namístě proto bylo celou věc posoudit pouze podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
Nadto spatřuje pochybení soudů i při posuzování podmínek pro uložení trestu. Nebyl dosud soudně trestán, v době dopravní nehody neměl evidován žádný trestný bod. Zmiňované přestupky v silniční dopravě jsou staršího data. Nepovažuje se za neukázněného řidiče či hazardéra. K trestnému činu došlo při předjíždění traktoru. Jím uskutečněný předjížděcí manévr nebyl projevem bezohlednosti vůči uživatelům silnic se slabšími vozidly. Závažnosti následku si je vědom a smrti poškozeného lituje. Jeho osobní poměry i skutečnost, že se jednalo o ojedinělý exces, kdy sám při nehodě utrpěl zranění, jakož i to, že tato dopravní nehoda pro něj byla životním ponaučením, podle něho umožňují uložení podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, a nikoli trest nepodmíněný.
Dovolatel při vědomí, že nedostatky v dokazování nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zastává současně názor, že opomenuté důkazy (znalecké posudky z oboru biomechaniky a oboru zdravotnictví - soudního lékařství) jsou natolik zásadní, že mohou mít vliv na hmotně právní kvalifikaci skutku. Zde poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 91/2011. Pokud by soud dospěl k závěru o spoluzavinění poškozeného ve vztahu k následku, bylo na místě posoudit jeho jednání podle základní skutkové podstaty (§143 odst. 1 tr. zákoníku), a nikoli podle přísnější kvalifikované skutkové podstaty (§143 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1145/2011.
Soud tedy neposoudil jako další příčinu vzniku střetu a smrtelného následku rovněž jednání zemřelého a tuto nezhodnotil při rozhodování o vině, což mělo vliv i na uložení přísnější sankce. Jedná se tak o nesprávné právní posouzení skutku z jeho strany. Toto pochybení nenapravil ani soud odvolací. V závěru proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvého stupně a věc přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby ve věci sám rozhodl.
K dovolání obviněného se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nejvyšší státní zástupce nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 13 To 29/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku ( §259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř. ). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět ( srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. ). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem ( viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03 ).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na základě shora uvedeného je možné konstatovat, že pokud dovolatel v podaném dovolání zpochybňuje rozsah provedeného dokazování, vyhodnocení jednotlivých důkazů i důkazů jako celku, jakož i soudy učiněná skutková zjištění, a odvolává se přitom na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tak se jedná o výhrady procesního a skutkového charakteru, které v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit nelze, a pokud se tak přesto stane, není Nejvyšší soud oprávněn se jimi zabývat.
Zde je třeba ale zároveň zdůraznit, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit na základě judikatury Ústavního soudu v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nutno podotknout, že spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je právem obviněného a k jeho ochraně byl dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. judiciálním výkladem Ústavního soudu rozšířen v tom smyslu, že lze v rámci tohoto důvodu namítat porušení shora uvedených postulátů spravedlivého procesu. I takovou námitku je však třeba z hlediska jejího obsahu podrobně konkretizovat a i v tomto případě platí, že tvrzený dovolací důvod nemůže být pouze formální.
Pokud by tedy bylo v rámci dovolacího řízení zjištěno, že v projednávaném případě došlo ze strany soudů k tzv. opomenutí důkazů, jak tvrdí ve svém dovolání obviněný, mohlo by se jednat o důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. Dovolatel namítl, že v daném případě opomenutými důkazy jsou znalecký posudek z oboru biomechaniky, jehož provedení navrhoval, a dále posudek znalce z oboru zdravotnictví – soudního lékařství, oba za účelem zjištění, zda by u poškozeného došlo k fatálnímu následku i za situace, kdyby jel s motocyklem rychlostí přiměřenou.
Přezkoumáním obsahu spisu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů ale bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení postulátu spravedlivého procesu ve formě opomenutých důkazů. Bylo totiž zjištěno, že obhajobou byl až v podaném odvolání vznesen požadavek na opatření znaleckého posudku z biomechaniky, případně na doplnění již existujícího posudku znalce z oboru dopravy Ing. Krejsy. Tímto návrhem se zabýval odvolací soud, který na něj reaguje ve svém rozhodnutí na str. 6 tak, že nepokládá za potřebné vyhovět ani jedné z požadovaných alternativ a podrobně vysvětluje, proč tomu tak je. Mj. uvádí, že místo střetu vozidel bylo možné určit s dostatečnou přesností na základě stop nalezených na místě dopravní nehody, jakož i ze svědecké výpovědi řidiče obviněným předjížděného traktoru. Odvolací soud se pak podrobně věnuje i dalším zjištěním okresního soudu, na základě kterých dospěl k určení příčiny dopravní nehody a nastalého následku a tím i zavinění obviněného.
Pokud pak jde o tvrzení dovolatele týkající se údajného návrhu na opatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je třeba uvést, že takový posudek je součástí trestního spisu a byl coby důkaz v hlavním líčení proveden a soudy hodnocen. Žádný návrh na jeho doplnění či dokonce na opatření jiného takového posudku trestní spis neobsahuje. Nelze proto dospět k závěru, že by v přezkoumávaném případě došlo ze strany soudů k porušení postulátu spravedlivého procesu v podobě opomenutých důkazů.
Z celkového obsáhlého znění dovolání lze za relevantní a uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídající označit pouze námitky vztahující se k příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, a taktéž námitky ohledně porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona.
Zde je třeba poukázat na rozhodnutí jak soudu prvého stupně, tak soudu odvolacího. Oba soudy zcela důvodně a pregnantně označily za primární příčinu vzniklé dopravní nehody jednání obviněného, který se rozhodl se svým vozidlem předjet jiné vozidlo (traktor s přívěsem) v okamžiku, kdy se v protisměru ve svém jízdním pruhu přibližoval poškozený na motocyklu. Tohoto bylo přitom možné spatřit na vzdálenost a v čase, jež obviněnému umožňovaly předjížděcí manévr přerušit, resp. jej nedokončit a zařadit se za traktor s přívěsem jedoucím v jeho směru jízdy. Obviněný tak ale neučinil a předjížděcí manévr se rozhodl dokončit a v důsledku tohoto jeho rozhodnutí došlo následně ke střetu jeho vozidla s protijedoucím motocyklem poškozeného. Obviněný tvrdil, že poškozeného na motocyklu neviděl. V konečném důsledku ale není podstatné, zda obviněný protijedoucího motocyklistu viděl, či nikoli. Za rozhodující je možné prohlásit skutečnost, že obviněný podle provedených důkazů motocyklistu přijíždějícího v protisměru mohl vidět s dostatečným předstihem a tudíž na něj měl i odpovídajícím způsobem reagovat způsobem své další jízdy. Pokud tak neučinil a v důsledku toho došlo ke střetu protijedoucích vozidel, obviněný zcela jednoznačně porušil ustanovení §17 odst. 5 písm. b), c) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, které zakazuje řidiči předjíždět, jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo či vozidla, která hodlá předjet, nebo jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucího řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. Pokud bylo nutné při absenci jiných důkazů vycházet z tvrzení obviněného, že protijedoucího poškozeného neviděl, ačkoli z důkazů vyplynulo, že jej vidět měl a mohl, soudy zcela důvodně dospěly k závěru, že obviněný porušil i ustanovení §5 odst. 1 písm. b) téhož zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť se nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích. Porušení výše cit. ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích obviněným pak soudy zcela logicky označily za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, neboť jejich nerespektování bezprostředně vedlo ke vzniku dopravní nehody, při níž poškozený motocyklista přišel o život.
Nepřiměřená rychlost, kterou se poškozený na motocyklu pohyboval pak bezpochyby umocnila nevyhnutelnost nastalého následku – jeho vlastní smrti, ale rozhodně není možné se k celé problematice stavět způsobem, jak to činí dovolatel. Tedy, že pokud by poškozený jel rychlostí dovolenou, pak by o život s jistotou přijít nemusel, resp. nebylo prokázáno, že by se tak s určitostí stalo.
Z provedeného dokazování ale vyplynulo jasně, že pokud by poškozený jel rychlostí přiměřenou – v daném úseku silnice povolenou (90 km/h), přesto by se s ním obviněný střetl v rychlosti překračující rychlost povolenou. Znalcem byla totiž vypočtena rychlost vozidla obviněného v rozmezí 113 – 121 km/h. Střetová rychlost takových vozidel umožňuje i bez dalšího prohlásit, že by při ní motocyklista zcela jistě nepřežil.
Za zcela rozhodující je pak třeba prohlásit úvahu, že pokud by obviněný se svým vozidlem při předjíždění traktoru s vlekem nevytvořil poškozenému překážku, která mu zabránila v obvyklém projetí, byť nadměrnou rychlostí, kolem protijedoucích vozidel jeho jízdním pruhem, nebylo by lze dovodit, že by i tak došlo k havárii motocyklu a k úmrtí poškozeného. Naopak lze důvodně předpokládat, že poškozený by kritickým místem bez evidentních problémů projel, a k žádnému střetu s vozidlem obviněného by nedošlo. Tudíž míra zavinění obviněného byla v daném případě rozhodující. Poškozeného mohl a měl vidět přijíždět v protisměru před uskutečněním předjížděcího manévru a to v dostatečném časovém předstihu. Čili byl povinen předjížděcí manévr nezahájit nebo přerušit.
V daném případě se rozhodně nejednalo o situaci, kdy řidič má k předjetí dostatečný výhled před sebe a též potřebný čas k uskutečnění bezpečného předjetí vozidla, které jede před ním, přičemž v protisměru není viditelné žádné přijíždějící vozidlo. Pokud pak v naznačené situaci se nepřiměřenou rychlostí přiblíží v protisměru přijíždějící vozidlo a dojde ke střetu vozidel, jelikož předjíždějící řidič v důsledku zcela neočekávatelného, rychlého přiblížení protijedoucího vozidla již nestihne předjížděcí manévr přerušit či dokončit, lze podle okolností dokonce uvažovat o neexistenci trestní odpovědnosti předjíždějícího řidiče.
Jak již ale bylo zmíněno, taková situace v projednávaném případě ani náznakem nenastala. Byl to obviněný, kdo jednoznačně zavinil vznik dopravní nehody včetně nastalého následku, přičemž porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Soudy tudíž zcela správně jeho jednání právně kvalifikovaly jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
Pokud pak odvolací soud zvýšenou měrou přihlédl i k porušení dopravních předpisů ze strany poškozeného, tedy k výraznému překročení povolené rychlosti v daném místě a obviněnému snížil výměru trestu odnětí svobody oproti tomu, jak byl původně uložen okresním soudem, stalo se tak v souladu s existujícím formálním pojetím trestního zákoníku. Ten již neumožňuje, aby v takovýchto případech byla zmírněna právní kvalifikace jednání obviněného, jestliže je zároveň zjištěna určitá, nikoli nevýznamná míra spoluzavinění poškozeného. Takovouto okolnost ale soud nyní může zohlednit ve výměře ukládaného trestu, k čemuž právě u obviněného Ing. Ž. došlo. Trest odnětí svobody mu byl v konečné podobě uložen mírně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby, která činí od jednoho do šesti let.
Jestliže dovolatel v podaném dovolání též brojí proti nepodmíněnosti uloženého trestu odnětí svobody, je třeba zmínit, že takováto námitka není akceptovatelná v rámci uplatněného dovolacího důvodu, ale ani podle jiného ze zákonem přípustných dovolacích důvodů. Ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by obviněný např. mohl namítat, že mu měl být soudem uložen souhrnný či společný trest, ale nikoli se domáhat toho, že mu měl být uložen podmíněný trest odnětí svobody či jiný trest alternativní.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c