ECLI:CZ:US:2013:1.US.4756.12.1
sp. zn. I. ÚS 4756/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem Sokolovská 980, Strakonice, proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 5. 2011, č. j. 15 Nc 76/2008-162, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 012, č. j. 13 Co 417/2011-244, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným rozsudkem Okresní soud v Chomutově (výrokem I. a IV.) svěřil nezletilou K. pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů do výchovy matce a stěžovateli jako otci bylo (výroky II. a V.) určeno výživné ve výši 3.000 Kč měsíčně za období od 1. 7. 2008 do 28. 2. 2011 a s účinností od 1. 3. 2011, i pro dobu po rozvodu, ve výši 5.000 Kč měsíčně, a to (výroky II. a V.). Dále byla otci (výrok III.) uložena povinnost uhradit dlužné výživné za období od 1. 7. 2008 do 31. 5. 2011 v celkové výši 82.000 Kč ve splátkách po 3.000 Kč měsíčně, splatných spolu s běžným výživným, počínaje dnem 1. 7. 2011. Právo na náhradu nákladů řízení okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků (výrok VI.).
Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí především tím, že s ohledem na otcovu další vyživovací povinnost (byť výživné je na poměrně nízké úrovni a tato vyživovací povinnost bude trvat nejdéle do konce příštího školního roku), jeho potencionální příjmy, a na skutečnost, že otec splácí dluhy, které si zapříčinil svým neuvážlivým jednáním, částkou 11.000 Kč měsíčně, je v jeho schopnostech, aby takto určené výživné platil. Soud stanovil počátek vyživovací povinnosti otce od 1. 7. 2008, tj. od ukončení společné domácnosti rodičů a dále výživné zvýšil od 1. 3. 2011 s ohledem na zhoršený zdravotní stav nezletilé.
Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl následovně:
"I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích II. a III. mění tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé K. v období od 1.7.2008 do 28.2.2011 částkou ve výši 3 000,- Kč měsíčně, v období od 1.3.2011 do 31.8.2012 částkou ve výši 4 000,- Kč měsíčně a s účinností od 1.9.2012 částkou ve výši 5 000,- Kč měsíčně a to vždy do každého 15. dne v měsíci předem, k rukám matky. Dlužné výživné za období od 1.7.2008 do 31.8.2012 ve výši 118 700,- Kč je otec povinen zaplatit v částce 40 000,- Kč nejpozději do 31.12.2012, v částce 40 000,- Kč nejpozději do 30.6.2013 a ve zbývající částce nejpozději do 31.12.2013 k rukám matky.
II. Rozsudek okresního soudu se v napadeném výroku V. potvrzuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů."
Krajský soud vzal v úvahu nejen počet vyživovacích povinností rodičů, jejich výdělkové a majetkové poměry, ale i potřeby nezletilé, které jsou zvyšovány v souvislosti s jejím špatným zdravotním stavem a s nástupem do základní školy. Dle názoru odvolacího soudu zvýšené výživné odpovídá i možnostem a schopnostem otce. Dluhy, které otec splácí, si způsobil sám svým nezodpovědným chováním, neboť neoprávněně podnikal, neplatil zdravotní a sociální pojištění a vzal si spotřebitelské úvěry, které rovněž řádně nehradil. K tomu otec platí nájemné v bytě, který neužívá a nemůže jej prodat, neboť je zatížen exekucí, což rovněž si způsobil sám a platí leasingové splátky na auto své přítelkyně. Podle názoru odvolacího soudu je nepochybně v možnostech a schopnostech otce, aby přispíval na výživu nezletilé K. určeným výživným. Otec nemá další vyživovací povinnost - neboť ta mu odpadla v červnu 2012, kdy další dcera ukončila studium - a dosahuje a může podle nabídky volných pracovních míst dosahovat výdělku průměrně až 15.000 Kč hrubého měsíčně. Česká právní úprava je vázána zásadou potencionality příjmů a odůvodněných potřeb dětí, které jsou současně odvislé od schopností a možností rodičů. V daném případě je třeba vzít v úvahu, že rozsah vyživovací povinnosti je zásadně dán poměrem reálných možností, schopností a majetkových poměrů povinného k odůvodněným potřebám oprávněných. Možnosti jsou chápány jako kategorie objektivní, schopnosti pak jako kategorie subjektivní a k posouzení výživného je rozhodující příjem, kterého by mohl rodič reálně dosáhnout, kdyby řádně svých schopností využíval. Rozhoduje tedy zásada potencionality příjmu, nikoliv zásada fakticity výdělku. Otec nemá žádné zdravotní omezení a je podle názoru krajského soudu objektivně schopen dosahovat takových výdělků, které mu umožní platit určené zvýšené výživné.
II.
Stěžovatel podal ústavní stížnost, v níž navrhl zrušit v záhlaví tohoto usnesení citovaná rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení především čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V konkrétnostech zejména namítá, že výše výživného stanovená mu rozhodnutím soudů nerespektuje hmotněprávní a procesněprávní normy, neodpovídá jeho schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům. Tvrdil rovněž, že výše výživného vybočuje z metodického materiálu ministerstva spravedlnosti; zejména poukazuje na to, že odvolací soud dospěl k závěru, že jeho reálně dosažitelným příjmem je částka 15.000 Kč hrubého, a proto s výší výživného ve výši 5.000 Kč nesouhlasí.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s principy ústavními.
Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména co do hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho ani odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně vytýkat nelze; jejich rozhodné skutkové závěry o stávajících majetkových a výdělkových poměrech stěžovatele, a jeho schopnostech a možnostech, vycházejí ze standardního (a adekvátního) výkladu institutu výživného a kritérií pro jeho určení (§96 odst. 1 zákona o rodině) a jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními.
Právě zásadní ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině vybízí k uplatnění soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor (determinující i obsah a rozsah odůvodnění přijatých závěrů); ten je omezen v kontextu ústavněprávního přezkumu až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle. Není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně, jak činí stěžovatel.
Tu lze dodat, že argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti směřuje toliko k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil závěr soudů o jeho schopnosti platit výživné, nadto v určité výši (§96 odst. 1 zákona o rodině), a aby na tomto základě dospěl k jinému, pro něj příznivějšímu závěru o výši jeho vyživovací povinnosti. Jak bylo již řečeno, Ústavní soud však není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Rozhodné totiž je, že zásady spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle" či že trpí nedostatkem rozumného odůvodnění.
Ústavní soud pro úplnost podotýká, že nepřezkoumává běžnou zákonnost soudních rozhodnutí; tím spíše nemůže přezkoumávat soulad soudního rozhodnutí s metodickým pokynem ministerstva spravedlnosti, který není ani pro soud právně závazný.
Ústavní soud konečně poukazuje na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné."
Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavně právních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny.
Tím spíše pak splňuje požadavky zákona nynější podrobnější odůvodnění tohoto usnesení Ústavního soudu.
IV.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud porušení ústavních práv stěžovatele neshledal; posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu