ECLI:CZ:US:2013:1.US.4770.12.1
sp. zn. I. ÚS 4770/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Sadila, zastoupeného Mgr. Terezou Konečnou, advokátkou se sídlem Újezd 46, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2012, č. j. 13 Cm 65/2010-273, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2012, č. j. 5 Cmo 420/2012-283, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 12. 2012, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
Městský soud v Praze (dále také "soud prvního stupně") svým usnesením ze dne 30. 7. 2012, č. j. 13 Cm 65/2010-273, zamítl návrh stěžovatele na osvobození od soudního poplatku pro odvolací řízení. V odůvodnění uvedl, že rozhodl na základě informací obsažených v Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, z nichž vyplynulo, že průměrný měsíční čistý výdělek činí 26 700,- Kč. Soud dále zjistil, že stěžovatel má za třetí osobou pohledávku ve výši 600 000,- Kč a navíc mu v dubnu 2012 na účet přišla od jeho zaměstnavatele částka ve výši 100 000,- Kč. Na druhou stranu má vyživovací povinnost vůči svým dvěma nezletilým dětem v souhrnné výši 8 000,- Kč měsíčně a má dluhy ve výši 300 000,- Kč. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně rozhodl, že stěžovatele nelze považovat za nemajetnou osobu.
Proti usnesení soudu prvního stupně stěžovatel podal odvolání. V něm uvedl, že soud, když nedal stěžovateli prostor k ozřejmění nejasností v podání, pochybil. Rovněž uvedl, že správně měl být vyzván k doplnění informací. Rozporoval také řadu závěrů, k nimž soud prvního stupně dospěl, například uvedl, že jeho měsíční příjem je ve skutečnosti pouze 8 900,- Kč, přičemž chybu měl učinit jeho zaměstnavatel. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 1. 10. 2012, č. j. 5 Cmo 420/2012-283, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že ani po doplnění údajů poskytnutých stěžovatelem nelze jeho poměry považovat za komplexně a věrohodně objasněné. Mimo jiné odvolací soud poukázal na to, že vyživovací povinnost na dvě nezletilé děti má tvořit takřka 100 % vykazovaného měsíčního příjmu, tudíž určení výše výživného nepochybně vycházelo ze zcela jiných údajů než těch, které byly odvolacímu soudu předloženy. I další tvrzení považoval odvolací soud za nevěrohodná a naopak poukázal na to, že stěžovatel má pohledávku ve výši 600 000,- Kč, jejímž zpeněžením by si mohl opatřit prostředky ke splnění své poplatkové povinnosti.
Proti oběma výše uvedeným usnesením podal stěžovatel ústavní stížnost, neboť se domnívá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ve smyslu čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatel spatřuje pochybení zejména v postupu soudu prvního stupně, který ho v souladu s ustanovením §43 o. s. ř. nevyzval k odstranění vad a rozhodoval na základě nejasného a nesrozumitelného podání. Odvolací soud potom vycházel z chybného zjištění soudu prvního stupně. Důsledkem toho je, že právům stěžovatele nebyla a ani nemohla být poskytnuta ochrana, neboť mu v řízení před obecnými soudy nebyla dána možnost potvrdit své majetkové poměry, když se domníval, že uvedené údaje jsou dostačující a v případě nejasností bude vyzván k jejich doplnění. Obecné soudy však namísto výzvy k doplnění rozhodovaly za stavu, kdy jim nebyly dostatečně známy majetkové poměry stěžovatele. Tím mu mělo být odepřeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na účinný opravný prostředek.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275) uvedl, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu coby soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecné soudy při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly. K dozoru či kontrole činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně je zřejmé, že vycházel z prohlášení o majetkových poměrech, které mu bylo na jeho výzvu stěžovatelem zasláno. V dané věci neshledal, že by toto prohlášení bylo nesrozumitelné, neboť z něj přesvědčivě dovodil, že stěžovatel má čistý měsíční příjem 26 700,- Kč. Uvedené výdaje činí
8 000,- Kč, a proto jej nelze považovat za nemajetného. Jedinou, avšak nikterak nepodloženou nezřejmostí, potom bylo tvrzení stěžovatele, že je finančně závislý na svém otci. Soud prvního stupně naopak zjistil, že příjem stěžovatele je výrazně vyšší než je průměrná mzda v České republice a o nemajetnosti nenasvědčovaly ani jiné skutečnosti. Z těchto důvodů návrh zamítl. Ústavní soud v této věci uvádí, že pochybil nikoliv soud prvního stupně, který žádosti stěžovatele nevyhověl, ale naopak sám stěžovatel, který neunesl důkazní břemeno, když neprokázal splnění příslušných zákonných podmínek.
Ústavní soud připomíná, že prokázání důvodnosti osvobození od soudních poplatků (důkazní břemeno) leží na tom účastníkovi řízení (§120 odst. 1 o. s. ř.), který takového dobrodiní zákona hodlá využít. Jestliže však stěžovatel důkazní břemeno v této záležitosti neunese, je zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků zákonným a logickým vyústěním soudního řízení (usnesení Ústavního soudu ze dne
31. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3790/11).
Ústavní soud se v jiné věci, konkrétně v usnesení ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3241/12, zabýval otázkou ústavnosti důkazního břemene, které tíží žadatele o osvobození od soudních poplatků, přičemž rozpor s ústavními principy neshledal. "Skutečnost, že důkazní břemeno leží na stěžovateli, nelze považovat za nepřiměřený zásah do jeho práv; jestliže se stěžovatel domáhá přiznání určitého beneficia, je přirozeně na něm, aby splnění příslušných zákonných podmínek doložil. Ústavní soud tedy nemohl tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv přisvědčit."
Další námitky stěžovatele, které směřují proti postupu odvolacího soudu, jsou víceméně jen polemikou v oblasti podústavního práva. Konkrétně nelze přisvědčit stěžovateli, že by postup odvolacího soudu, který vycházel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, jež následně doplnil dle dalších podkladů, byl protiústavní. Za pouhou polemiku lze rovněž považovat výhradu, že odvolací soud zcela neobjasnil poměry stěžovatele. Jak již bylo uvedeno, v civilním sporném řízení neodpovídá za zjištění skutkového stavu soud, ale ten účastník, kterého tíží důkazní břemeno. Pokud tedy stěžovatel neunesl své důkazní břemeno ani v odvolacím řízení, nemohl odvolací soud postupovat jinak než rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit.
Závěrem je vhodné připomenout, že majetkové poměry je třeba posuzovat objektivně, a proto není významné subjektivní vnímání situace samotným žadatelem. I když žadatel vnímá zcela konkrétní absenci svých příjmů, je na soudu, aby objektivně posoudil, zda tomu tak skutečně je a zda jsou naplněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků (srov. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 10 Co 11/2004).
Stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené převážně na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěl Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu