ECLI:CZ:US:2013:1.US.4873.12.1
sp. zn. I. ÚS 4873/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Egri, zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 14, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 5. 2012, č. j. 10 C 120/2010-63, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2012, č. j. 25 Co 549/2012-84, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud I. stupně“) svým rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, č. j. 10 C 120/2010-63, ve výroku I. zamítl žalobu žalobce o zaplacení 173 501 Kč a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že mezi žalobcem a stěžovatelem byla dne 17. 5. 2010 uzavřena smlouva o dílo, která podléhá režimu obchodního zákoníku, přičemž od této smlouvy nebylo platně odstoupeno a právní vztah mezi stranami založený touto smlouvou doposud proto trvá. Z tohoto důvodu nemohl soud I. stupně žalobě o zaplacení vyhovět. Výrok o náhradě nákladů řízení byl opřen o ustanovení §150 o. s. ř., neboť soud I. stupně shledal důvody hodné zvláštního zřetele k tomu náhradu nákladů řízení stěžovateli nepřiznat. Soud I. stupně vyšel z tvrzení žalobce a z přiloženého znaleckého posudku, z nichž vyplynulo, že kvalita prováděných prací byla natolik špatná, že pokud bude chtít sám žalobce ve stavebních úpravách pokračovat, bude muset většinu provedených prací nejprve odstranit, čímž mu vzniknou další náklady. Použít přitom bude moci jen nepoměrně malou část prací vykonaných žalovaným. Nadto soud I. stupně přihlédl i k pasivitě žalovaného, který se nijak nesnažil o nápravu – zlepšení kvality svých prací, byť dle jeho názoru od smlouvy nebylo platně odstoupeno.
Proti výroku II. rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, kterým vytýkal nesprávné právní posouzení věci. Konkrétně stěžovatel napadl, že soud I. stupně vycházel toliko z tvrzení žalobce, aniž by provedl znalecký posudek a výslech označenými svědky jako důkaz v řízení. Přičemž soud I. stupně nesmí přihlédnout k důkazům, které nebyly provedeny. Stěžovatel dále odmítl, že by byl pasivní, neboť mu dal soud I. stupně za pravdu v části neplatného odstoupení od smlouvy o dílo. Samotnou kvalitou provedených prací se však soud I. stupně nezabýval a nemohl tak kvalitu díla zohlednit při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §150 o. s. ř. Na závěr stěžovatel navrhl, aby Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) napadený výrok rozsudku soudu I. stupně změnil tak, že se stěžovateli přiznává náhrada nákladů řízení.
Odvolací soud svým usnesením ze dne 26. 9. 2012, čj. 25 Co 549/2012-84, výrok II. rozsudku soudu I. stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění nejdříve dal odvolací soud stěžovateli za pravdu v tom, že soud I. stupně nesprávně vyšel ze znaleckého posudku, který nebyl v řízení proveden jako důkaz, nicméně odvolací soud dospěl k závěru, že se stěžovatel nijak nebránil tvrzením o vadné práci a o tom, že nepokračoval v započatém díle a díla včas nepředal. Pouze stěžovatel uváděl, že jej víceméně žalobce ze stavby vyhodil a žalovaný na stavbě ponechal svůj materiál. Dále odvolací soud zohlednil, že v době rozhodování soudu I. stupně byl stav podle nenapadené části soudního rozhodnutí takový, že žalobce zaplatil stěžovateli 190 111 Kč a za to měl vadné nedokončené dílo, které stěžovatel i přesto, že zaujal stanovisko, že smluvní vztah mezi účastníky řízení nadále trvá, nedokončil, ani neodstoupil od smlouvy pro nesoučinnost žalobce. Odvolací soud proto dovodil, že by bylo skutečně příliš tvrdé, aby za takové situace žalobce stěžovateli hradil ještě náhradu nákladů řízení.
Včas podanou ústavní stížností, která splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatel napadá výrok II. rozsudku soudu I. stupně a usnesení odvolacího soudu, kterými mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Soudu I. stupně stěžovatel vytýká, že svévolně aplikoval ustanovení §150 občanského soudního řádu, aniž by pro to byly splněny podmínky a aniž by byly soudem I. stupně zjišťovány a posuzovány relevantní důvody pro takový postup, odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Stěžovatel především namítá, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení pro to, že provedl dílo vadně, ačkoliv tato otázka v řízení nebyla řešena, natož žalobcem prokázána. Oba soudy tak založily svá skutková zjištění na neprovedených důkazech a neprokázaných tvrzeních. Dále stěžovatel především opakuje výtky, které uvedl již dříve v odvolání, ty pak v některých bodech rozšiřuje i na odvolací soud, dále pak stěžovatel svá tvrzení opírá o závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) a nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. 3000/11 (N 6/64 SbNU 61). Příkladmo stěžovatel vytýká, že nebyly zjištěny poměry účastníků řízení, že se soudy nezabývaly výší nákladů řízení a že není pravdou, že by stěžovatel byl v řízení pasivní. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že se v soudním řízení bránil proti žalobě žalobce, který přitom věděl, že smluvní vztah i nadále trvá. Stěžovatel ne vlastní vinou musel na svoji obranu vynaložit nemalé finanční prostředky k zajištění si právního zastoupení, neboť celá věc nebyla skutkově ani právně jednoduchá. Vzhledem k uvedenému stěžovatel na závěr navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud vyšel z ústavní stížnosti a z jejich příloh a následně shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz například nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K samotné otázce náhrady nákladů řízení, která je předmětem této ústavní stížnosti, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha – jen procesní – soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné „kvalifikované vady“ dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
V posuzovaném případě obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení uplatnily §150 občanského soudního řádu, který je obecným korektivem a umožňuje obecným soudům, aby z důvodů hodných zvláštního zřetele některému z účastníků řízení náhradu nákladů řízení nepřiznaly, i když by jinak měl na ně pro úspěch ve věci právní nárok. Jako důvod hodný zvláštního zřetele soud I. stupně spatřil v tom, že kvalita prováděných prací byla natolik špatná, že pokud by žalobce chtěl sám ve stavebních úpravách pokračovat, musel by většinu provedených prací nejprve odstranit, čímž mu vzniknou další náklady. Nad to soud I. stupně přihlédl i k pasivitě žalovaného, který se nijak nesnažil o nápravu – zlepšení kvality svých prací, byť dle jeho názoru nebylo od smlouvy platně odstoupeno. Odvolací soud nejdříve se ve svém usnesení dal stěžovateli za pravdu v tom, že není možno vyjít z neprovedených důkazů, nicméně odvolací soud zohlednil, jednak že se stěžovatel žalobcovým tvrzením o nekvalitě provedeného díla dostatečně nebránil a především že stěžovatel objednané dílo do okamžiku rozhodnutí soudu I. stupně nedokončil, ani neodstoupil od smlouvy, ačkoliv vyinkasoval od žalobce částku 190 111 Kč a ačkoliv zastával stanovisko, že od smlouvy nebylo platně odstoupeno. Na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že by přiznání nákladů stěžovateli bylo pro žalobce příliš tvrdé.
Ústavní soud se nedomnívá, že by obecné soudy své rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, že by v dané věci postupovaly jakkoliv svévolně, zjevně formalisticky nebo by jinak kvalifikovaně zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. A proto výše uvedeným závěrům obecných soudů není z ústavněprávního hlediska co vytknout. Ústavní soud připouští a v tom musí dát stěžovateli za pravdu, že soud I. stupně vycházel z nepřípustných důkazů, neboť je sám neprovedl, nicméně, a to je třeba zdůraznit, tato vada byla zcela odstraněna odvolacím soudem. Taktéž námitka stěžovatele, že by se obecné soudy nezabývaly poměry účastníků řízení, není opodstatněná. Obecné soudy se s poměry účastníků vypořádaly konstatováním, že pokud stěžovatel obdržel zálohu ve výši 190 111 Kč a přitom odvedl dílo nekvalitně, bylo by tvrdé, aby se náklady žalobce ještě zvýšily. Ústavní soud nad to dodává, že stěžovatel je podnikatelem, tudíž nese vyšší míru zodpovědnosti za své jednání. Proto jestliže stěžovatel jednoznačně před soudem namítal, že od smlouvy nebylo platně odstoupeno, měl podle toho také jednat a pokusit se svému závazku dostát, případně pro nesoučinnost žalobce od smlouvy odstoupit, jak také dovodil odvolací soud. Vzhledem k tomu, že tak stěžovatel nejednal, lze tuto nečinnost přičíst k jeho tíži.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. října 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu