ECLI:CZ:US:2013:1.US.618.11.1
sp. zn. I. ÚS 618/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Ježka, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Údolní č. 5, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2010, č. j. KSOS 22 INS 1108/2008, 29 NSČR 10/2009-A-36, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2008, č. j. KSOS 22 INS 1108/2008, 3 VSOL 106/2008-A-24, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2008, č. j. KSOS 22 INS 1108/2008-A-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 6. 2008, č. j. KSOS 22 INS 1108/2008-A-12, na základě insolvenčního návrhu věřitele SLAVIA INVEST a. s. (dále jen "IN") ze dne 19. 3. 2008 zjistil úpadek dlužníka (dále jen "stěžovatel"; výroková část I.), ustanovil insolvenčního správce (výroková část II.) a prohlásil konkurs na majetek stěžovatele (výroková část III.); ve výrokových částech IV. až X. rozhodl o dalších krocích v rámci insolvenčního řízení. Soud vyšel z toho, že: stěžovatel se k insolvenčnímu návrhu v určené lhůtě nevyjádřil a nepředložil insolvenčnímu soudu seznam svého majetku, závazků a zaměstnanců (dále též jen "seznamy"), ač mu příslušná výzva byla doručena zvláštním způsobem dne 26. května 2008 a ač byl poučen o následcích nepředložení seznamů. IN doložil, že má vůči stěžovateli splatnou a vykonatelnou pohledávku ve výši 331.448 Kč a že dalšími věřiteli stěžovatele s pohledávkami po lhůtě splatnosti jsou Kooperativa pojišťovna, a. s. (dále "pojišťovna") a Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále "stát"). Krajský soud proto uzavřel tak, že: IN je aktivně legitimován k podání insolvenčního návrhu, který obsahoval náležitosti požadované §103 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "IZ"); IN připojil v souladu s §105 IZ přihlášku své splatné pohledávky; stěžovatel je v úpadku ve smyslu §3 odst. 1 IZ, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit; v souladu s §3 odst. 2 písm. d/ IZ se dále má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jelikož nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v §104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud; o stěžovatelově úpadku rozhodl dle §136 IZ a s rozhodnutím o úpadku spojil insolvenční soud dle §148 odst. 1 IZ i rozhodnutí o prohlášení konkursu, jelikož stěžovatel - ač poučen - nepodal návrh na povolení oddlužení.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 10. 2008, č. j. KSOS 22 INS 1108/2008, 3 VSOL 106/2008-A-24, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrokových částech I. až III. (výroková část I.) a ve výrokových částech IV. až X. odvolání odmítl (výroková část II.). Odvolací soud v případě potvrzení výrokových části I. až III. napadeného usnesení krajského soudu vyšel z ustanovení §3 odst. 1 a odst. 2, §97 odst. 3, §136 odst. 1, §143 odst. 1 a §148 odst. 1 IZ. Odvolací soud dovodil, že IN doložil svou splatnou pohledávku vzešlou z úvěrové smlouvy ze dne 21. 12. 1990, kterou se stěžovatelem uzavřela jako věřitelka původně Komerční banka, a. s., a to ve výši nejméně 318.700 Kč na jistině, s přísl.; vznik a existenci svého závazku z tohoto titulu (včetně obou postupních smluv, na jejichž základě nabyl pohledávku IN) stěžovatel ostatně nezpochybnil, ani netvrdil, že by tato pohledávka plněním zcela zanikla. To, že Komerční banka, a. s., nevyužila zástavního práva, na existenci stěžovatelova závazku ničeho nemění. Rozhodné není ani to, že nejde o pohledávku vykonatelnou (že platební rozkaz, jímž měla být pohledávka přiznána insolvenčnímu navrhovateli, případně nebyl - jak udává stěžovatel - v právní moci), neboť pro dané řízení zcela postačuje, že jde o pohledávku splatnou nejméně od roku 1994, jejíž aktuální výše nebyla v této fázi insolvenčního řízení právně významná. Odvolací soud zdůraznil, že pohledávky vůči stěžovateli doložily také pojišťovna a stát a stěžovatel jejich pohledávky v odvolání nijak nezpochybnil. Ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně tedy byla vůči stěžovateli doložena (§3 odst. 1 IZ) existence splatných pohledávek IN i dalších dvou věřitelů, přičemž se jednalo o pohledávky po lhůtě splatnosti po dobu delší než 30 dnů. Vrchní soud konečně poukázal na to, že bylo osvědčeno, že stěžovatel tyto závazky neplnil po dobu delší 3 měsíců [§3 odst. 1 písm. c/, odst. 2 písm. b) IZ]; stěžovatel tedy splňoval podmínky úpadku ve formě platební neschopnosti. Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže dle §136 IZ rozhodl o úpadku stěžovatele a spojil-li toto rozhodnutí (v souladu s §148 odst. 1 IZ) s rozhodnutím o prohlášení konkursu (stěžovatel je osoba, u které insolvenční zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací a návrh na povolení oddlužení nepodal). Odvolací soud konečně uvedl, že stěžovatel v odvolání proti osobě insolvenčního správce nic nenamítal.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 12. 2010, č. j. KSOS 22 INS 1108/2008, 29 NSČR 10/2009-A-36, dovolání proti té části výrokové části I. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2008, č. j. KSOS 22 INS 1108/2008-A-12, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvého stupně ve výroku o ustanovení insolvenčního správce odmítl (výroková část I.) a ve zbývající části dovolání zamítl (výroková část II.). Nejvyšší soud v prvé řadě konstatoval objektivní nepřípustnost dovolání proti té části výrokové části I. napadeného usnesení odvolacího soudu, kterou tento soud potvrdil výrokovou část II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2008, č. j. KSOS 22 INS 1108/2008-A-12, tj. výroku o ustanovení insolvenčního správce; tomu brání skutečnost, že usnesení soudu prvního stupně v této výrokové části (stejně jako usnesení odvolacího soudu jej potvrzující) není usnesením "ve věci" samé (srov. k tomu shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 NSČR 4/2009). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Dovolací soud shledal [s odkazem na §238a odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] přípustnost dovolání proti té části výrokové části I. napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrokové části I. (tj. o zjištění dlužníkova úpadku) a ve výrokové části III. (tj. ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka). Nejvyšší soud dovodil, že za správný lze mít závěr odvolacího soudu, že stěžovatel má více věřitelů (nejméně tři) s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Tím jsou osvědčeny znaky dlužníkova úpadku uvedené v §3 odst. 1 písm. a) a písm. b) IZ [přičemž závěr o existenci dalších věřitelů s pohledávkami po lhůtě splatnosti (pojišťovny a banky), pak nezpochybňuje ani stěžovatelova obrana založená na argumentu, že o těchto pohledávkách nevěděl]. Dovolací soud zdůraznil, že s ohledem na to, že stěžovatel nesplnil povinnost uloženou mu insolvenčním soudem a nepředložil v řízení před soudy nižších stupňů seznamy uvedené v §104 odst. 1 IZ, platila ohledně dalšího znaku stěžovatelova úpadku uvedeného v §3 odst. 1 písm. c) IZ, tedy ohledně dlužníkovy neschopnosti plnit výše popsané závazky, vyvratitelná domněnka uvedená v §3 odst. 2 písm. d) IZ. Stěžovatel v řízení před soudem prvního stupně tuto domněnku nevyvrátil (stěžovatel se v tomto řízení proti insolvenčnímu návrhu nebránil - tedy při obraně svých práv zůstal nečinný). Ani v odvolacím řízení nenabídl soudu žádné tvrzení či důkaz, na jehož základě by bylo možné uzavřít, že je schopen splatit v insolvenčním řízení osvědčené závazky po lhůtě splatnosti. Nejvyšší soud poukázal i na nezpůsobilost stěžovatelova tvrzení, že sám má vůči státu pohledávku převyšující osvědčené pohledávky; v této souvislosti připomněl, judikatorní závěr, že v případě, kdy stěžovatel (dlužník) není schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky (zde tvrzenou pohledávku vůči státu), k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Nejvyšší soud zdůraznil, že tento závěr, který zformuloval již v konkursních souvislostech při výkladu §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (srov. usnesení ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněné pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se plně prosadí i při zkoumání stěžovatelovy platební neschopnosti podle ustanovení §3 odst. 1 a odst. 2 IZ. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž co do závěru o dlužníkově úpadku ve formě platební neschopnosti správné. Dovolací soud konečně poukázal i na to, že výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka je výrokem závislým na rozhodnutí o stěžovatelově (dlužníkově) úpadku. Splnění jiných podmínek přijetí tohoto způsobu řešení stěžovatelova úpadku (spočívajících jen ve vyloučení možnosti řešit stěžovatelův úpadek reorganizací či oddlužením - srov. §148 odst. 1 IZ) dovoláním zpochybněno nebylo a také ve vztahu k tomuto výroku proto platí, že dovolání není opodstatněné.
II.
V záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností. Uvedl, že citovanými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel poukázal zejména na naprosto formalistický a bez jakékoliv reflexe k okolnostem případu použitý způsob aplikace insolvenčního zákona obecnými soudy; vyslovil nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že v řízení o úpadku stěžovatele je bezvýznamné, zda pohledávka insolvenčního navrhovatele je či není vykonatelná, když se současně soudy nezabývaly skutečnostmi, zda je pohledávka po právu či nikoli. Stěžovatel dále takřka doslovně opakoval věcnou argumentaci použitou v odvolání a především v dovolání a uvedl, že soudy si neopatřily dostatek důkazů a nesprávně posoudily existenci hmotněprávních podmínek zjištění jeho úpadku a prohlášení konkursu na jeho majetek.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
III.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že ústavní stížnost - která znovu opakuje jen ty argumenty, jež stěžovatel přednesl v dovolání, a s nimiž se soud v napadeném usnesení podrobně vypořádal - neobsahuje argumentaci, z níž by bylo možno usuzovat na neústavnost jeho usnesení. Dovolací soud navíc zdůraznil, že ústavní stížnost je formulována tak, jako by se k právním otázkám v ní obsaženým Nejvyšší soud vůbec nevyjádřil; ústavní stížnost jeho právní závěry ignoruje a nepokouší se s těmito polemizovat ani na úrovni "jednoduchého" práva. Připomněl, proč dovolání v dotčeném rozsahu není objektivně přípustné; jeho další argumentace je v souladu s ustálenou judikaturou. Totéž platí také pro jeho argumentaci (podpořenou odkazy na ustálenou judikaturu) v případě výroků o zamítnutí dovolání, jež se týkalo prohlášení konkursu na majetek stěžovatele a zjištění stěžovatelova úpadku. Nejvyšší soud také poukázal na to, že zveřejněním stížností napadeného usnesení ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek je na toto rozhodnutí třeba nahlížet jako na rozhodnutí, které představuje nikoli jen názor jednoho senátu Nejvyššího soudu na řešení dané problematiky, nýbrž jako na většinový názor dovolacího soudu. Nejvyšší soud konečně uvedl, že ústavní pořádek nebyl jeho postupem či rozhodnutím porušen a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, zdůraznil, že dospěl k závěru, že věřitelé splatné pohledávky doložili a naopak stěžovatel soudem požadované seznamy dle §104 IZ, ač byl poučen ve smyslu §3 odst. 1 písm. d) IZ, nepředložil. Odvolací soud poukázal také na to, že stěžovatel v podstatě opakuje shodnou argumentaci, kterou uvedl v odvolání a především v dovolání. Proto navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Krajský soud v Ostravě odkázal na argumentaci obsaženou v jeho napadeném usnesení.
Stěžovateli byla shora uvedená vyjádření správních soudů zaslána k event. replice, leč ten repliku nepodal.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatelka dovolává.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud dále vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v této souvislosti ještě jednou zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud za této situace není oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jsou jejich rozhodnutí projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud v souzené věci žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle jeho přesvědčení obecné soudy v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly zcela v souladu s principy ústavními a dodržely i zákony běžné. Svá rozhodnutí přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnily, a dostatečně se vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a stěžovateli v opravných prostředcích uplatněnými námitkami. Vzhledem k těmto skutečnostem odkazuje Ústavní soud především na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Sama ústavní stížnost (navíc) neobsahuje žádnou argumentaci, jež by měla charakter ústavněprávní, a jež by tedy umožňovala, aby Ústavní soud podrobil napadená soudní rozhodnutí stěžovateli požadovanému ústavněprávnímu přezkumu. Námitky stěžovatele ve své podstatě setrvávají v rovině práva podústavního, čímž ztrácejí v řízení před Ústavním soudem relevanci. Těžiště jeho námitek spočívá v polemice s interpretací ustanovení insolvenčního zákona. Tu Ústavní soud konkrétní ústavněprávní rozměr nespatřuje; sám stěžovatel žádný specifický ústavněprávní aspekt ve své ústavní stížnosti ani zřetelně neidentifikuje a opakuje argumentaci použitou v odvolání a především v dovolání. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, v jejím obsahu je patrné pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy a s jejich právním posouzením na bázi práva podústavního; stěžovatel tak pouze pokračuje v polemice s názory soudů obecných.
Obsahem ústavní stížnosti tedy stěžovatel staví Ústavní soud do role dalšího odvolacího orgánu v systému obecného soudnictví, tedy do role, jež mu podle Ústavy nepřísluší.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou přesvědčivá, srozumitelná a jasná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu