ECLI:CZ:US:2013:1.US.826.10.1
sp. zn. I. ÚS 826/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky H.T., zastoupené JUDr. Josefem Šlerkou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 785/2009, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2009, sp. zn. 10 To 291/2006, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 5 T 117/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2009, sp. zn. 10 To 291/2006, s návrhem, že se současně zrušují veškerá rozhodnutí obsahově na tento rozsudek navazující, pokud "vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu". Takto formulovaný petit je striktně vzato neurčitý, leč Ústavní soud, po seznámení se s podstatou celého případu, seznal, že z kontextu věci, jakož i z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že jednoznačným úmyslem stěžovatelky bylo napadnout i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 785/2009 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 5 T 117/2004. Proto stěžovatelku k event. změně petitu nevyzýval.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2009, sp. zn. 10 To 291/2006 byl v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 5 T 117/2004. Krajský soud nově rozhodl tak, že uznal M. M. a stěžovatelku vinnými, že od přesně nezjištěné doby roku 2002 do 6. 9. 2002 v obci Černilov - Bukovina okr. Hradec Králové na pozemcích náležejících k domu čp. X a v prostorách domu, které společně obývali, vypěstovali 499 rostlin Cannabis sativa - konopí setého, z něhož bylo možno získal nejméně 71.111 g suché využitelné hmoty obsahující přibližně 1.920 g čisté psychoaktivní látky THC, přičemž konopí seté je omamnou látkou zařazenou do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, který je přílohou č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., a návykových látkách, čímž spáchali trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 trestního zákona. Stěžovatelka byla za tento trestný čin odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, podmíněně odloženého na zkušební dobu dvou roků a šesti měsíců. Dále jí byl uložen trest propadnutí věcí, které jsou v rozsudku podrobně vyjmenovány.
Proti tomuto rozsudku podali oba obžalovaní dovolání (tedy i stěžovatelka) k Nejvyššímu soudu, který je usnesením ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 8 785/2009, odmítl.
II.
Pro srozumitelnost je namístě stručně popsat vývoj případu.
Krajský soud v Hradci Králové shora citovaným (napadeným) rozsudkem rozhodoval již potřetí. Původně bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 5 T 117/2004, tak, že oba obžalovaní jsou za popsaný skutek vinni trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. l, odst. 2 písm. a) trestního zákona.
K dovolání obou obžalovaných bylo následující usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 10 To 374/2005 (kterým bylo odvolání obžalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto) usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 687/2006, zrušeno, a věc byla přikázána Krajskému soudu v Hradci Králové, aby jí v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Hradci Králové poté znovu v celém rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 5 T 117/2004 ze dne 20. 6. 2005 a sám rozsudkem ze dne 14. listopadu 2006, sp. zn. 10 To 291/2006, uznal obžalované vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1 tr. z. Proti uvedenému rozsudku podali obžalovaní opětovně dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2007, sp. zn. 3 Tdo 575/2007, odmítnuto.
Následné ústavní stížnosti obou obžalovaných bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 254/08, vyhověno a napadená rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 3 Tdo 575/2007, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 10 To 291/2006) byla zrušena.
Poté bylo ve věci rozhodováno v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů, napadených v této ústavní stížnosti.
III.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti uvedla, že považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za nesprávná; v tomto směru jí prý dala za pravdu i nová právní úprava této problematiky, zakotvená (v době vyhlášení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 785/2009, tedy dne 9. 12. 2009) ještě neúčinným novým trestním zákonem č. 40/2009 Sb. Podle stěžovatelky je zřejmé, že dle zákona č. 40/2009 Sb., je korespondujícím trestným činem k dosavadnímu trestnému činu dle §187a tr. zákona trestný čin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu dle §284 nového tr. zákona. Pokud tedy byla souzena podle §187a tr. zák., s horní hranicí možného trestu odnětí svobody 2 roky, pak nová právní úprava podle §284 zák. č. 40/2009 Sb., má horní hranici pro totéž jednání pouze jeden rok odnětí svobody a byla by tedy pro ni příznivější.
Hlavní věcnou námitkou stěžovatelky je, že se Krajský soud v Hradci Králové vážněji nezabýval otázkou vztahu rostliny a hotové psychotropní látky a že neprovedl náležité a věrohodné dokazování. Signálem mu mohla být dikce ustanovení §187a tr. zákona, podle něhož se přechovávání omamné látky musí dít bez povolení. Domnívá se tedy, že si soud měl zprvu položit otázku, zda k pěstování uvedených rostlin, které dle soudu přechovávala i s jejich obsahem THC, vůbec nějaké povolení potřebovala; tomu prý odpovídá i přípis Ministerstva zdravotnictví ze dne 19. 7. 2005, který založila do spisu.
Podle názoru stěžovatelky je trestný čin dle §187a tr. zákona třeba pojímat tak, že zde již existuje hotová omamná nebo psychotropní látka a ta se přechovává. Krajský soud ve výrokové části rozsudku použil slov "bylo možné získat", čímž naznačuje, že omamná nebo psychotropní látka by zde vznikla teprve v budoucnu a ne tím, že se na pozemku stěžovatelky nacházely rostliny. Stěžovatelka dále zpochybňuje závěry obecných soudů z odborného hlediska předmětného typu rostlin; domnívá se, že zde odkaz na jakýchsi 499 kusů rostlin neobstojí, protože biologické pojmenování konopí a jeho definice dle zákona se poněkud liší. Specifikace je prý v tom, že o omamné látce lze u konopí hovořit pouze v souvislosti s některými částmi rostlin, nikoliv s celou rostlinou a již vůbec ne v souvislosti s rostlinou jako s živým organizmem. Nemůže tak obstát rozsudkem (údajně) nastíněná verze, že samo držení rostlin je přechováváním omamné látky. Porušení svého ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu tedy stěžovatelka spatřuje zejména v tom, že ačkoliv se ve všech svých podáních (především pak zmíněným stanoviskem Ministerstva zdravotnictví) adekvátně bránila, soud se její obranou nezabýval; právní úvahu, kterou soud nahradil vyvrácení obhajoby, považuje stěžovatelka za "logickou přesmyčku". Má tedy za to, že krajský soud při novém projednání věci neprovedl žádný důkaz směřující k tomu, že naplnila skutkovou podstatu trestného činu dle §187a tr. zákona.
Dále stěžovatelka poukazuje na to, že existují i nejasnosti ohledně věcí zajištěných při domovní prohlídce a uloženého trestu propadnutí věcí. Krajský soud v Hradci Králové prý rovněž pochybil, jestliže dospěl k závěru, že věci, ohledně nichž uložil trest propadnutí věci z důvodů uvedených v §55 odst. 1. písm. a, b ) tr. zákona, jsou z jejího majetku, aniž by tento závěr jakkoliv odůvodnil.
Stěžovatelka má také za to, že nebyl dán ani důvod k odmítnutí dovolání. Její základní práva tak porušil i Nejvyšší soud, který sice uznal dovolání za částečně důvodné, leč konstatoval, že by projednání dovolání její postavení v předmětném trestním řízení nemohlo zásadně ovlivnit.
Z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud její stížnosti v celém rozsahu vyhověl.
IV.
Úvodem nutno konstatovat, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 5 T 117/2004, je nepřípustná, neboť tento rozsudek byl v celém rozsahu již zrušen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2009, sp. zn. 10. To 291/2006. V této části tedy byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud především neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a základní práva stěžovatelky neporušily. Věc byla projednána veřejně, při dodržení základního práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by v soudním řízení nebyla stěžovatelce řádně prokázána vina, ani že by jí nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatelka zejména zpochybňuje, neboť by tím - jak již bylo výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, že by postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší (čl. 83).
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka v zásadě jen opakuje námitky, které již uváděla ve svém odvolání, resp. dovolání a soudy na ně dostatečným způsobem reagovaly; Ústavní soud tedy neshledává důvodu, aby jen poněkud jinými slovy vlastně totéž opakoval.
Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého napadeného rozsudku ze dne 16. 3. 2009, sp. zn. 10 To 291/2006, podrobně, se zřetelem ke konkrétnímu řešenému případu, vyložil, proč shledal stěžovatelku vinnou předmětným trestným činem. Poukázal přitom na skutečnost, že již Nejvyšší soud ve svém usnesení v dané věci ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 687/2006, uvedl, že samotné pěstování rostlin Cannabis sativa není výrobou omamné látky ve smyslu §187 tr. zákona, poněvadž zákon vyžaduje, aby došlo k jejímu dalšímu neoprávněnému zpracování do stavu způsobilého ke spotřebě (marihuana), nebo k získání psychotropní látky THC, Zopakoval, že Ústavní soud ve svém vyhovujícím nálezu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 254/2008, zejména zdůraznil, že v původním řízení došlo k porušení zákazu reformatinonis in peius rozšířením popisu stíhaného skutku nad rámec obžaloby (resp. nad rámec výroku rozsudku soudu prvého stupně v dané věci). Krajský soud pak v novém řízení (které je předmětem této ústavní stížnosti) zohlednil názory, vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího a Ústavního soudu; mj. konstatoval, že důkazy provedenými v hlavním líčení je prokázané, že obžalovaní část konopí dále zpracovávali sklízením, sušením a odtrháváním listů a květů do stavu způsobilého ke spotřebě (marihuana), čímž získali nejméně 5040 g sušené drti z těchto rostlin. To, že obžalovaní cíleně pěstovali konopí seté za účelem jeho dalšího zpracování a spotřeby bylo prokázáno i znaleckými posudky z oboru chemie a botaniky. Toto jednání krajský soud původně kvalifikoval jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1 tr. zákona (bylo zřejmé, že množství vypěstované látky bylo možno podřadit pojmu "většího rozsahu" ve smyslu cit. ustanovení), vázán však právním názorem Ústavního soudu mohl nyní obžalované uznat vinnými jen v rozsahu skutku, původně vymezeném v napadeném rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 5 T 117/2004, aby byl zákaz reformationis in peius respektován. Takto vymezený skutek pak nadále nebylo možné (i ve světle shora zmíněného názoru Nejvyššího soudu) kvalifikovat podle §187 tr. zákona a nezbylo, než použít skutkové podstaty ust. §187a tr. zákona a kvalifikovat jednání obžalovaných jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů; tam postačí, aby docházelo k přechovávání omamné nebo psychotropní látky v množství větším než malém. Z provedených důkazů vyplynulo, že se obžalovaní dopustili uvedeného trestného činu vědomým společným jednáním. Soud tedy s ohledem na zmiňovaný nález Ústavního soudu použil právní kvalifikaci, která je výrazně mírnější oproti právnímu posouzení v soudních rozhodnutích předcházejících.
Nejvyšší soud - k námitce stěžovatelky, že si měl krajský soud zejména položit otázku, zda k pěstování uvedených rostlin, které dle soudu přechovávala i s jejich obsahem THC, vůbec nějaké povolení potřebovala (čemuž prý odpovídá i přípis Ministerstva zdravotnictví ze dne 19. 7. 2005) - dovodil, že tato námitka je irelevantní, neboť jestliže je pěstování rostlin rodu Cannabis zákonem obecně zakázáno, je zřejmé, že tato činnost nemůže být bez dalšího povolena; stěžovatelka ani neprokázala, že by jí byla jakákoli výjimka v tomto směru udělena. Podrobnější dokazování k dané otázce považuje i Ústavní soud za nadbytečné. Existenci tzv. opomenutých důkazů není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné - v souladu s principem materiálního nahlížení na právo - zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější. To by bylo v daném případě - podle přesvědčení Ústavního soudu - jak je i z výše uvedeného zřejmé, značně nepravděpodobné.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Ani Nejvyšší soud se nedopustil žádného protiústavního pochybení. Lze tedy dovodit, že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu (čl. 82 Ústavy) a znaky protiústavnosti nevykazují.
Ani další stěžovatelčiny námitky neshledal Ústavní soud důvodnými. V tomto směru se mu zejména nejeví, že by došlo k větším nejasnostem co do věcí zajištěných při domovní prohlídce a co do správnosti jí uloženého trestu propadnutí věcí. Nejvyšší soud k tomu mj. konstatoval, že předmětem trestu propadnutí věci byla jednak samotná droga, jednak věci sloužící k jejímu přechovávání či uskladnění; všech těchto věcí bylo užito ke spáchání trestného činu. Připustil sice, v souladu s názorem stěžovatelky, že krajský soud v napadeném rozsudku nedostatečně odůvodnil závěr, že tyto věci pocházely pouze z majetku stěžovatelky; to však nepovažoval za zásadnější chybu, kvůli které by bylo nutno rozsudek odvolacího soudu rušit (podrobně popsáno v závěru napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 785/2009).
Ani - spíše teoretický - poukaz stěžovatelky na nový trestní zákon, který byl v době rozhodování obecných soudů v dané věci neúčinný, nelze přijmout. Z hlediska ústavnosti je důležité, že stěžovatelka byla shledána vinnou podle právní úpravy platné a účinné v době, kdy se o její věci před soudy rozhodovalo a že jí byl uložen s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem trest mírný s podmíněným odkladem.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na která lze odkázat; není proto důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelčiny argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti o tom, že do jejích základních práv nebylo neústavně zasaženo. Lze znovu jen připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice práva jednoduchého, což by vedlo k tomu, že by se stával další instancí v systému všeobecného soudnictví; taková role mu však, jak již bylo uvedeno výše, ústavněprávně nepřísluší.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu