ECLI:CZ:US:2013:2.US.1080.13.1
sp. zn. II. ÚS 1080/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavla Ježka, Jiřího Klubala, Pavla Tvrdíka a Zdeňka Čiháka, všech zastoupených JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou, se sídlem Ondříčkova 16, 130 00 Praha 3, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2013, č. j. 23 Co 536/2012-198, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2013, č. j. 23 Co 536/2012-198, byl v řízení o zaplacení částky 915.564,89 Kč s příslušenstvím potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno a žalovaným (stěžovatelům) byla uložena povinnost zaplatit výše uvedenou částku z titulu jejich ručení jako členů představenstva společnosti za závazky této společnosti.
3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně.
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti sami uvádějí, že ústavní stížnost podali z opatrnosti souběžně s dovoláním. Ústavní soud tuto skutečnost ověřil dotazem u Okresního soudu v Kutné Hoře.
6. Za poslední prostředek k ochraně práva je třeba i v tomto případě považovat dovolání, které, aby se mohl Ústavní soud vůbec ústavní stížností zabývat, je třeba vždy (pokud procesní předpisy jeho přípustnost nevylučují) vyčerpat. Ústavní soud totiž v souladu se svou dosavadní judikaturou [srov. např. nález ze dne 9. srpna 2007 sp. zn. II. ÚS 121/06 (N 125/46 SbNU 181), nález ze dne 5. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 566/07 (N 176/54 SbNU 209), bod 10] považuje i dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., za mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné.
7. K tomu je konečně možné dodat, že i dovolání v civilním řízení je efektivním prostředkem nápravy porušení základních práv a svobod, a proto každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem k dovolání. To je dáno tím, že základní práva a svobody jsou dle čl. 4 Ústavy České republiky pod ochranou soudní moci jako celku (sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405; sp. zn. II. ÚS 304/04, N 117/41 SbNU 469; sp. zn. III. ÚS 715/06, N 78/45 SbNU 203; IV. ÚS 128/05, N 100/37 SbNU 355; aj.).
8. Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelé jejich existenci ani netvrdili.
9. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj