ECLI:CZ:US:2013:2.US.1204.13.1
sp. zn. II. ÚS 1204/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Jaroslava Fenyka a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti E. H., zastoupeného Mgr. Viktorem Stejskalem, advokátem se sídlem Žerotínovo nám. 14, Přerov, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 420/2012-286 ze dne 16. 1. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění zaslaném právním zástupcem stěžovatele i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny.
Z obsahu přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 30. 8. 2012 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud") rozsudkem č. j. 50 Nc 707/2011-240 o návrhu stěžovatele na snížení výživného na nezletilé děti K. J. a J. E. tak, že výživné, naposledy stanovené rozhodnutím soudu v Groningenu sp. zn. 90424/SA RK 06-2040 ze dne 4. 9. 2007 ve výši 260 EUR, se s účinností od 20. 6. 2008 snižuje na částku 100 EUR měsíčně na každého z nezletilých a s účinností od 30. 10. 2010 zvyšuje na částku 260 EUR měsíčně na každého z nezletilých. Současně soud vyloučil návrh stěžovatele na zrušení výživného na manželku k samostatnému řízení. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti rozhodnutí nalézacího soudu podal stěžovatel i matka nezletilých odvolání, o němž Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozhodl napadeným rozsudkem č. j. 19 Co 420/2012-286 ze dne 16. 1. 2013. V něm jednak odmítl odvolání matky proti výroku o vyloučení návrhu na zrušení výživného na manželku, dále změnil rozsudek obvodního soudu a návrh stěžovatele na snížení výživného za období od 15. 6. 2008 do 30. 9. 2010 zamítl, s účinností od 1. 10. 2010 pak výživné pro již zletilou K. J. soud snížil z částky 206 EUR (sic - správně: 260 EUR) na částku 4 500 Kč měsíčně a pro nezletilého J. E. z částky 260 EUR na částku 3 500 Kč měsíčně. Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
S rozhodnutím městského soudu stěžovatel nesouhlasí, což dal najevo v ústavní stížnosti. Je přesvědčen, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť se nedostatečně zabýval jeho majetkovými poměry a reálnou možností hradit výživné na děti v období od 15. 6. 2008 do 30. 9. 2010, kdy nebyl zaměstnán a jeho jediný příjem tvořila dávka hmotného zabezpečení, kterou pobíral v Holandsku. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že se omezil na přepočet této dávky na českou měnu, a to aniž by přitom uvedl, jaký kurs použil, a aniž by zohlednil životní náklady stěžovatele v Holandsku, o výslednou částku 40 000 Kč následně opřel své rozhodnutí, resp. ji nesprávně poměřoval s jeho současným příjmem. Městský soud měl stěžovateli mimo to upřít právo na tlumočníka, který nebyl přítomen u jednání před tímto soudem, přestože stěžovatel je cizinec a jeho znalosti českého jazyka nedosahují takové úrovně, aby mohl hájit své zájmy u soudu.
K ústavní stížnosti se bez výzvy Ústavního soudu prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřili vedlejší účastníci, děti stěžovatele. Se stížnostními námitkami stran nesprávně zjištěného skutkového stavu a porušení práva stěžovatele na tlumočníka se přitom neztotožnili. Obecné soudy podle nich řádně provedly dokazování ohledně majetkové situace stěžovatele, jemuž také nebylo odepřeno právo, aby prokázal své reálné možnosti a majetkové poměry. Naopak byl to stěžovatel, kdo záměrně mlžil o svém majetku a odmítl před soudem sdělit svá čísla účtu v Holandsku i další majetkové hodnoty, z nichž odmítá cokoliv platit na výživném. Rovněž skutečnost, že soud provedl přepočet dávky hmotného zabezpečení na české koruny i způsob, jakým tak učinil, nepovažují vedlejší účastníci za protiprávní či dokonce porušující právo na spravedlivý proces. Argument stěžovatele o potřebě tlumočníka v řízení před soudem se vedlejším účastníkům jeví jako zcela účelový, neboť stěžovatel češtinu ovládá. Poukázali na řízení u Okresního soudu v Přerově, vedené ve věci exekuce, k němuž byl stěžovatel předvolán a přímo u soudu uvedl, že je schopen jednání v českém jazyce a tlumočníka nežádá. Ani v řízení, jež je nyní předmětem přezkumu Ústavního soudu, stěžovatel o tlumočníka nežádal, při dotazech soudu vždy odpovídal sám nebo jeho zástupce. Na základě výše uvedeného vedlejší účastníci proto navrhli, aby Ústavní soud odmítl stížnostní návrh jako nedůvodný.
V replice stěžovatel setrval na své argumentaci zahrnuté již v ústavní stížnosti. V reakci na vyjádření vedlejších účastníků přitom popírá, že by měl v Holandsku majetek, což současně nepokládá za relevantní vzhledem k pochybení odvolacího soudu, který zcela pominul výdaje stěžovatele v Holandsku, které nelze poměřovat s výdaji vynakládanými v České republice. Stěžovatel také trvá na tom, že způsob přepočtu dávky je nepřezkoumatelný. Ve vztahu k porušení jeho práva na tlumočníka stěžovatel uvádí, že v řízení před obvodním soudem byl tlumočník ustanoven, a proto očekával, že tlumočník bude přítomen i u jednání soudu odvolacího. Dodává, že se potřeba tlumočníka na jednání nijak neprobírala, o právu tlumočníka žádat při jednání městského soudu nebyl ani poučen. Co se týče jeho znalosti českého jazyka, zvládá dorozumění v běžných životních situacích, přičemž vychází zejména ze znalosti obecného jazyka. Nepotřebnost tlumočníka nelze podle něj dovozovat z průběhu jiného soudního řízení, ve kterém bylo užití češtiny domluveno se soudem s tím, že v případě obtíží s porozuměním mu bude ustanoven tlumočník, a navíc se jednalo hlavně o odpovědi na otázky soudu a nebylo třeba soustředěně sledovat a vyhodnocovat ústní vyjádření účastníků a soudu, a případně na ně pohotově reagovat.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
V projednávané věci stěžovatel uplatňuje námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem a z něj vyvozovaných skutkových zjištění, zejména pokud jde o zhodnocení majetkových poměrů stěžovatele, pro účely stanovení vyživovací povinnosti k dětem. I přes namítaný ústavněprávní rozměr se jedná toliko o polemiku se závěry obecných soudu, která staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu však, jak je již výše uvedeno, v zásadě nepřísluší. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu i jemu předcházejícího rozhodnutí obvodního soudu je zřejmé, že se obecné soudy plně soustředily na zjištění majetkových a rodinných poměrů stěžovatele i matky, ke kterým obvodní soud provedl rozsáhlé dokazování, jehož výsledky v odůvodnění podrobně rozvedl. Odvolací soud následně dokazování doplnil o současný příjem otce, přičemž upravil výši výživného, jak uvedeno výše. Obecné soudy v souladu s §85 a §99 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, při svém rozhodování přihlédly ke všem rozhodným skutečnostem, přičemž Ústavní soud v této souvislosti nezjistil nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního hlediska vytknout. Za těchto okolností mu tedy nepříslušelo rozhodnutí obecných soudů, jmenovitě pak soudu odvolacího, jakkoliv přehodnocovat.
Ve vztahu k námitce směřující proti nepřítomnosti tlumočníka u jednání městského soudu Ústavní soud připomíná, že se jedná o právo, které musí uplatnit sám účastník a až následně vzniká orgánu veřejné moci povinnost právo podle čl. 37 odst. 4 Listiny respektovat a s přihlédnutím ke konkrétní situaci rozhodnout o ustanovení tlumočníka (srov. Pavlíček, V., Hřebejk, J., Knapp, V., Kostečka, J., Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl: Práva a svobody. Linde Praha, 1995. s. 273). Vedle tohoto práva existuje povinnost soudu podle §18 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ustanovit účastníkovi při jednání tlumočníka, vyjde-li taková potřeba v řízení najevo. Skutečnost, že účastníkem řízení je cizí státní příslušník, může být důvodem k tomu, aby ho soud poučil o právu jednat v jeho mateřštině, avšak taková povinnost nenastává automaticky. Reaguje-li totiž cizinec v řízení před soudem na úkony soudu činěné v českém jazyce svými podáními činěnými rovněž v českém jazyce, zpravidla nejsou dány důvody pro ustanovení tlumočníka, neboť toho není potřeba (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 405/12 ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 189/05 ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. II. ÚS 716/01 ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 394/01 ze dne 18. 7. 2002 či sp. zn. III. ÚS 326/2000 ze dne 29. 8. 2000, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Jak si Ústavní soud ve spisovém materiálu ověřil, v řízení před soudem prvního stupně byl skutečně přítomen tlumočník, o jehož ustanovení však požádala právní zástupkyně matky z důvodu vhodnosti (č. l. 9 spisu). Dále je ze spisu patrno, že stěžovatel činil svá podání vždy v češtině (viz č. l. 107, 287, 346 spisu) a v řízení byl zastoupen advokátem. Pokud jde o průběh jednání před odvolacím soudem, byla přednesena právními zástupci obou stran odvolání a dokazování proběhlo pouze přečtením dvou listin týkajících se výše příjmu stěžovatele v novém zaměstnání, k nimž se strany dále nevyjadřovaly. Řečené pak vedlo Ústavní soud k závěru, že stěžovatel s odvolacím soudem jednal způsobem, z něhož potřeba ustanovit mu tlumočníka nevyplynula.
Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil. Pokud výsledek řízení nebyl pro stěžovatele příznivý, nelze v tomto spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 a násl. Listiny. Ustanovení Listiny, která garantují právo na soudní ochranu, nelze přirozeně vykládat tak, že by zahrnovala právo na úspěch ve sporu, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Shora označené požadavky obecné soudy přitom bezezbytku naplnily.
Jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu