ECLI:CZ:US:2013:2.US.123.12.1
sp. zn. II. ÚS 123/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 16. dubna 2013 sp. zn. II. ÚS 123/12 ve věci ústavní stížnosti Petra Richtera a Pavla Richtera, obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti výrokům III a IV rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 350/2011-80 ze dne 5. října 2011, jimiž byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Výroky III a IV rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 350/2011-80 ze dne 5. října 2011 byla porušena základní práva stěžovatelů na ochranu majetku a spravedlivý proces, zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výroky III a IV rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 350/2011-80 ze dne 5. října 2011 se proto ruší.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 12. ledna 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených nákladových výroků rozhodnutí Městského soudu v Praze s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jelikož ústavní stížnost byla podána včas a splňovala i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 19 C 7/2011, z něhož vyplynulo následující:
Dne 19. ledna 2011 bylo k žalobě stěžovatelů zahájeno řízení proti České republice - Ministerstvu financí (dále též "vedlejší účastník") o zaplacení částky 4 800 eur (každý 2 400 eur) s příslušenstvím jako nemajetkové újmy a částky 207 050 Kč (každý 103 525 Kč) s příslušenstvím jako náhrady nákladů řízení, obojí požadované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za nesprávný úřední postup, který stěžovatelé spatřovali v postupu Ministerstva financí, jež po léta odmítalo rozhodnout o náhradě za majetek, který patřil jejich otci jako jednomu ze společníků elektrotechnické firmy Elektromotor SVET, spol. s r. o., se sídlem v Brně, znárodněné podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků. Žalobní nárok stěžovatelé opírali o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2904/07 ze dne 1. září 2010 (N 178/58 SbNU 555), vydaný na popud stěžovatelů, v němž byla konstatována povinnost Ministerstva financí o podaném návrhu na náhradu za znárodněný majetek rozhodnout.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 19 C 7/2011-40 ze dne 7. června 2011 žalobu stěžovatelů zamítl (výroky I až IV) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V). Posledně zmiňovaný výrok soud opřel o ustanovení §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), v souladu s nímž posoudil účelnost nákladů vynaložených v řízení plně úspěšným vedlejším účastníkem. Nárok na jejich úhradu mu nalézací soud nakonec nepřiznal s tím, že v řízení se řešila jednoduchá agenda, která je předmětem činnosti vedlejšího účastníka, a dále s přihlédnutím k existující judikatuře v dané otázce. Současně soud užil ustanovení §150 o. s. ř., konstatuje, že stěžovatelům byla nesprávným úředním postupem státu způsobena újma, pokud by stěžovatelé "jako sankci za neúspěch uplatnění peněžitého nároku z titulu zadostiučinění za tuto nemajetkovou újmu byli nuceni hradit žalované straně náhradu nákladů řízení, došlo by ke zkrácení jejich majetkové sféry a bylo by popřeno rozhodnutí ve věci samé, jímž jim soud, co se týče základu jejich nároku, dal za pravdu."
K odvolání stěžovatelů a vedlejšího účastníka, který jej směřoval toliko proti nákladovému výroku, Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 19 Co 350/2011-80 ze dne 5. října 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavých výrocích I a II změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů 1 950 eur s příslušenstvím, jinak co do zamítnutí žaloby o zaplacení částek 450 eur s příslušenstvím a části příslušenství z částky 1 950 eur rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), stejně jako v zamítavých výrocích III a IV o zaplacení částky 103 525 Kč s příslušenstvím každému ze stěžovatelů (výrok II). V ústavní stížností napadených výrocích Městský soud v Praze poté uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 18 020 Kč (výrok III) a na nákladech odvolacího řízení 17 900 Kč (výrok IV), a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám JUDr. Jiřího Hartmanna.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí shodně se soudem prvního stupně přisvědčil stěžovatelům, že k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v dotčené věci došlo, neztotožnil se však již s jeho závěrem, podle něhož konstatování porušení práva dle ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. se jeví dostačujícím zadostiučiněním. Tento názor Městský soud v Praze promítl do výroku I svého rozsudku.
Rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů Městský soud v Praze založil na ustanovení §224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř., tedy na úspěchu a neúspěchu účastníků ve sporu, kdy současně neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §142 odst. 3 a §150 o. s. ř. Žalobní požadavek stěžovatelů odvolací soud v této souvislosti označil za nedůvodný a nepřiměřený, účelově zvýšený s vidinou postupu soudu podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., tj. přiznání plné náhrady nákladů řízení stěžovatelům z důvodu, že rozhodnutí spočívá na úvaze soudu. Ve skutečnosti, že vedlejší účastník se nechal zastoupit advokátem, Městský soud v Praze, s odvoláním na zásadu rovnosti účastníků řízení, odmítl pak spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné, které by připouštěly nepřiznání náhrady nákladů převážně úspěšnému vedlejšímu účastníkovi.
Shora popsaným postupem odvolacího soudu při rozhodování o nákladech řízení se stěžovatelé cítili dotčeni ve svých ústavně zaručených právech. Pochybení Městského soudu v Praze podle stěžovatelů spočívalo v tom, že přiznal vedlejšímu účastníkovi, zastoupenému v řízení externím advokátem, právo na náhradu nákladů řízení, aniž by zohlednil skutečnost, že vedlejší účastník disponuje desítkami zaměstnanců s právním vzděláním, případně možností využít právních služeb Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, tj. že vedlejší účastník, jakožto reprezentant státu s neoddiskutovatelnou převahou v materiálních a lidských zdrojích, nemá zapotřebí, kromě výjimečných situací, si sjednávat k právnímu zastupování v běžném občanskoprávním sporu externího advokáta. Svým rozhodnutím odvolací soud poskytl ochranu jednání, které stěžovatelé označili za zavrženíhodné a jsoucí v rozporu s dobrými mravy. Městskému soudu v Praze stěžovatelé rovněž vytkli nesprávnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., při níž nevzal v úvahu, že stěžovatelé jsou starobními důchodci vyššího věku, kteří se hlásí o vypořádání svých nároků již od počátku 90. let minulého století. Povinnost uhradit náklady řízení vedlejším účastníkem "zbytečně povolané právní kanceláři" podle stěžovatelů znamená znehodnocení jim přiznaného nároku na odškodnění za průtahy státu při vyřizování jejich žádosti o náhradu za znárodněný majetek, a tedy další křivdu, která "je v jejich těžkém životě postihla".
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení a vedlejšího účastníka, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze v podání ze dne 23. července 2012 plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Česká republika - Ministerstvo financí, prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. Jiřího Hartmanna, ve vyjádření zrekapitulovala průběh celého řízení i příslušnou část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vztahující se k nákladovým výrokům III a IV, o jejichž správnosti a bezrozpornosti s kritérii spravedlivého procesu vedlejší účastník nepochyboval. Dovolávaje se práv zakotvených v článku 37 odst. 2 a 3 Listiny a závěrů judikatury Ústavního soudu, jmenovitě usnesení sp. zn. II. ÚS 2257/08 ze dne 7. července 2009 a sp. zn. III. ÚS 3100/08 ze dne 15. ledna 2010 (usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), zastával názor, že má jako kterýkoli jiný účastník řízení právo na právní pomoc a následně náhradu nákladů řízení v případě úspěchu ve věci. Zastoupení advokátem v dané věci vedlejší účastník považoval za legitimní s ohledem na právní složitost sporu, který se dotýkal specializované problematiky platnosti, resp. účinnosti dekretů prezidenta republiky z poválečného období a též restitučních předpisů, kde od roku 2004 došlo mimo jiné ke změně ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. V návaznosti na to poznamenal, že jeho právní oddělení je orientováno především na legislativní činnost a právní činnosti spojené s tvorbou norem, metodik a směrnic, nikoli na zastupování ve sporech vyžadujících úzkou odbornou specializaci. Výsledné znění výroků o náhradě nákladů řízení pak podle mínění vedlejšího účastníka zapříčinili sami stěžovatelé tím, že požadovali plnění zjevně nedůvodné, nepřiměřené, účelově zvýšené o částku 196 010 Kč. Pokud by tak neučinili, měli by sami převážný úspěch ve věci a s tím i odpovídající nárok na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k uvedenému vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně zcela zamítl.
V replice, doručené Ústavnímu soudu dne 4. října 2012, stěžovatelé reagovali na vyjádření vedlejšího účastníka, zejména odmítli jeho tvrzení o specifičnosti kauzy, vyvolávající nutnost externího právního zastoupení. V ostatním setrvali na argumentaci předložené v ústavní stížnosti.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je důvodný.
Úvodem je třeba předeslat, že projednávanou problematikou náhrady nákladů řízení státu na zastoupení advokátem se Ústavní soud již opakovaně zabýval. Stalo se tak v nálezech sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008 (N 167/51 SbNU 65), sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. března 2010 (N 38/56 SbNU 449), sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. května 2010 (N 104/57 SbNU 357), sp. zn. III. ÚS 1180/10 ze dne 14. září 2010 (N 194/58 SbNU 715), sp. zn. I. ÚS 1877/10 ze dne 16. září 2010 (N 200/58 SbNU 779), sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. prosince 2010 (N 246/59 SbNU 507) nebo sp. zn. IV. ÚS 3191/10 ze dne 21. února 2011 (N 19/60 SbNU 197), a nověji např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 2238/09 ze dne 22. března 2012 (N 56/64 SbNU 689). Od závěrů vyslovených v citovaných rozhodnutích neshledal Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní posuzované věci.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008, který byl východiskem i pro další výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu, se uvádí, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Ústavní soud současně v aktuální judikatuře zdůrazňuje, že při aplikaci tohoto stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V podobné situaci lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta na danou problematiku odborně zaměřeného, za adekvátní a na náklady takto vzniklé nelze bez dalšího pohlížet jako na náklady neúčelné. V těchto případech je však třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit.
V rámci této (výjimku z pravidla zakládající) úvahy dále není bez významu, že vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, přičemž v okruhu záležitostí, kde je tímto zákonem předpokládána působnost zastupování státu, je jmenovaný úřad povolán k účinnému hájení majetkových zájmů státu (§25 odst. 1 citovaného zákona). Samotné ústřední orgány státní správy k výkonu právních agend disponují právními odbory a zaměstnávají odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky v řízení před soudy. Právní odbory ministerstev si rovněž mohou ve specifických právně obtížných případech nechat zpracovat (i od soukromých subjektů) znalecké expertízy, právní rozbory a analýzy, ze kterých mohou posléze kvalifikovaně při důsledném hájení státních zájmů a činění tomu náležitých úsudků vycházet.
Souhrnně vyjádřeno, zastoupení státu advokátem lze akceptovat jako výjimku z pravidla, již je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.
V konkrétní věci Městský soud v Praze shora popsané principy nerespektoval, naopak je přes námitky stěžovatelů ignoroval a vycházel z opačné premisy, tj. že vedlejšímu účastníkovi (jako v soudním sporu převážně vítěznému účastníkovi) a priori náleží náhrada jeho nákladů řízení, tj. bez ohledu na předmět sporu a bez patřičné relevance okolností konkrétního případu. Pochybení Městského soudu v Praze spočívá tak v prvé řadě v tom, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení, aniž by zjišťoval, zda se jednalo o náklady účelně vynaložené.
Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze výše uvedené aspekty ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu, výdaje související se zastupováním vedlejšího účastníka advokátem v soudním řízení neposoudil z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tedy z hlediska toho, zda jejich úhradu lze spravedlivě žádat po stěžovatelích s poukazem na ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovatelům uložil povinnost k peněžitému plnění z jejich majetku, zasáhl současně do vlastnického práva stěžovatelů, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
Pro výše vyložené důvody Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadené výroky III a IV rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 350/2011-80 ze dne 5. října 2011 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 zákona o Ústavním soudu).