ECLI:CZ:US:2013:2.US.1649.13.1
sp. zn. II. ÚS 1649/13
Usnesení
Ústavní soud rozhod v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Jiřinou Jirákovou, advokátkou, AK se sídlem Třebízského 175, 274 01 Slaný, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č. j. 22 Co 72/2013-179 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 11. 2012 č. j. 42 P 398/2010-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o změně výchovy jeho nezletilého syna J.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že na základě soudem schválené dohody rodičů v prosinci 2009 byl nezletilý svěřen do péče matky J. Š. a stěžovatel se zavázal přispívat na jeho výživu částkou 3 000 Kč měsíčně; rodiče se dohodli i na rozsahu styku otce s nezletilým. Návrh stěžovatele na novou úpravu poměrů nezletilého svěřením do střídavé péče rodičů Okresní soud v Kladně po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním ústícím v závěr, že tato forma výchovy není v současné době v zájmu nezletilého. Krajský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem. Shodně s nalézacím soudem konstatoval, že s ohledem na útlý věk dítěte a jeho senzitivitu, díky které negativně reaguje na zjitřené vztahy mezi rodiči, by nebylo v současné době vhodné nezletilého vystavovat změně navyklého režimu, přestože mezi otcem a synem jsou vzájemné pozitivní vztahy.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovil přesvědčení, že střídavá výchova by byla možná a zájmům nezletilého by vyhovovala. Nezletilý má k oběma rodičům dobrý vztah a oba rodiče mají předpoklady pro jeho zdárnou výchovu; střídavou péči ostatně navrhl i kolizní opatrovník nezletilého. Stěžovatel poukázal na chování matky, která sice tvrdila, že je ochotná umožnit styk otce s dítětem v širším rozsahu, avšak otci nic takového nenabídla a o jakoukoliv realizaci v tomto směru se nepokusila. Přestože neochota matky dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem nebyla podle obecných soudů prokázána, stala se důvodem pro zamítnutí návrhu na střídavou péči. Stěžovatel je však přesvědčen, že nesouhlas matky může být relevantní pouze tehdy, je-li vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte, což v daném případě zjištěno nebylo.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Při hodnocení ústavněprávní argumentace stěžovatele opírající se o čl. 32 odst. 4 Listiny Ústavní soud připomíná, že při jeho výkladu je třeba přihlížet i k odstavci šestému, podle kterého jsou práva zde zakotvená v podrobnostech provedena zákonem (srov. čl. 32 odst. 6 Listiny). Přímá použitelnost ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, který zaručuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči, nemá pro stěžovatele v projednávaném případě zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně.
Podstata problému a faktické jádro stěžovatelovy argumentace čl. 32 Listiny tak bylo zúženo na posouzení aplikace a interpretace příslušných norem zákona č. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, obecnými soudy. Ta umožňují soudu, aby při změně poměrů změnil dohodu rodičů o úpravě výchovy a styk dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do výchovy, upravil. Při interpretaci a aplikaci pojmu "změna poměrů" má obecný soud možnost volné úvahy, jejíž obsah Ústavní soud nepřezkoumává a zabývá se jí pouze z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala (srov. nález sp. zn. II. ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005, N 64/36 SbNU 689, nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Je tedy na obecných soudech, aby při zohlednění všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, bezpečně zjistily, zda je změna pro další vývoj dítěte vhodná.
V projednávané věci Ústavní soud ověřil, že Okresní soud v Kladně na základě výslechu rodičů a prarodičů nezletilého, partnerky otce a dalších listinných důkazů, v odůvodnění rozsudku blíže označených, hodnotil péči matky, její výchovné schopnosti a materiální zabezpečení dítěte, zabýval se materiálními a bytovými podmínkami na straně otce, jeho zájmem o nezletilého a vzal v úvahu i vztahy nezletilého k oběma rodičům. Po hodnocení provedených důkazů dospěl okresní soud k závěru, že i po jistých konfliktech mezi rodiči nebylo prokázáno, že by matka aktivně bránila styku nezletilého s otcem; změnu poměrů, která by odůvodňovala změnu rozhodnutí o výchově nezletilého v tomto směru neshledal. Okresní soud se rovněž zabýval návrhem na střídavou výchovu a vyložil, z jakých důvodů ji v současné době nepovažoval v zájmu nezletilého. Krajský soud v Praze se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jeho právními závěry ztotožnil a s odvolacími námitkami stěžovatele se adekvátním způsobem vyrovnal.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že v rodiněprávních věcech zasahuje jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, zda jsou splněny podmínky pro změnu rozhodnutí o výchově nezletilého dítě, resp. o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, je zásadně v pravomoci obecných soudů; ty jsou povolány k tomu, aby se znalostí konkrétních okolností toho kterého případu, často velmi citlivých, přijaly adekvátní rozhodnutí, které bude v souladu se zájmem dítěte. V projednávané věci má za to, že obecné soudy své povinnosti dostály, neboť dospěl-li Okresní soud v Kladně k závěru, že nedošlo ke změně poměrů odůvodňujících podle §28 zákona o rodině i změnu rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností, nelze jeho skutkovému zjištění a právnímu závěru z něho vyvozeného vytknout nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení Úmluvy o právech dítěte, neboť obecné soudy měly k dispozici vyjádření nezletilého učiněného ve Středisku pomoci ohroženým dětem Rosa, a pokud jim toto vyjádření postačilo pro rozhodnutí a odůvodněně nepovažovaly za nutné nezletilého zatěžovat dalším znaleckým zkoumáním, lze takový postup akceptovat, neboť není nezbytné, aby dítě projevilo své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, jen přímo. Může tak učinit též prostřednictvím svého zástupce či prostřednictvím příslušného, zákonem zřízeného, orgánu. Konečné hodnocení zájmů nezletilého dítěte však vždy přísluší opatrovnickému soudu, který také musí korigovat případné představy a názory dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli. K názoru nezletilého také soud přihlíží úměrně jeho věku, rozumové a citové vyspělosti, přičemž ani z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte nelze dovodit, že by názor dítěte, o kterém je v soudním řízení rozhodováno, byl pro soud zavazující. V opačném případě by totiž bylo jakékoliv soudní řízení nadbytečné, neboť by postačovalo zjistit názor nezletilého a z něho vycházet (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1818/07 ze dne 1. 11. 2007 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2150/07 ze dne 28. 5. 2008 dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Pokud stěžovatel argumentoval nálezy Ústavního soudu, které se týkaly práva nezletilého na slyšení v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech, Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že respektuje rozhodovací praxi opatrovnických soudů, které považují výslech i např. sedmiletého dítěte v soudním prostředí za značně zatěžující. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1945/08 (N 80/53 SbNU 11) Ústavní soud konstatoval, že "za relevantní důvod pro odepření práva dítěte na slyšení je jistě nutno považovat to, že dítě není schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření, která se ho týkají. Při zohlednění konkrétní situace [viz nález sp. zn. III. ÚS 459/03 ze dne 20. 8. 2004 (N 117/34 SbNU 223)] je třeba vycházet z toho, že člověk inteligenčně dospívá mezi 11. a 12. rokem života (Piaget, J.: Psychologie inteligence. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1970, str. 105-128) a na vrcholu výkonu je v tomto ohledu v 16 letech věku. Proto v případě rozhodování o nařízení ústavní výchovy dítěte staršího 12 let zásadně neexistuje důvod pro odepření práva dítěte na slyšení přímo soudem."
Ve věcech řešených stěžovatelem označenými nálezy sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503) a sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167) pak je pak třeba zdůraznit, že byla rušena rozhodnutí obecných soudů proto, že řádně nevyslechly nezletilce, o jehož záležitostech bylo rozhodováno; v obou případech šlo ovšem o situaci, kdy nezletilí byli vzhledem ke svému věku a rozumové vyspělosti schopni formulovat své názory - v prvém případě šlo o nezletilou ve věku šestnácti let, ve druhém případě bylo nezletilé deset let, což zřejmě bude minimální věková hranice, od níž lze obecně výslech nezletilého připustit. V nálezu sp. zn. III. ÚS 459/03 ze dne 20. 8. 2004 (N 117/34 SbNU 223), který se sice týkal souhlasu s léčbou nezletilého, ale obecný závěr stran výkladu práva dítěte na vyjádření je použitelný, Ústavní soud nepovažoval za porušení čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, pokud dítě ve věku okolo šesti let nebylo v řízení soudem vyslechnuto k věci, která se týkala.
Ve věci řešené nálezem sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363) se Ústavní soud vyjádřil k situaci, kdy jedinou překážkou v prvním řízení o svěření dítěte do výchovy obou rodičů byl nesouhlas jednoho z rodičů a soud se blíže nezabýval důvody tohoto nesouhlasu a nezjistil, zda by tvrzené skutečnosti intenzivním způsobem negativně zasahovaly do zájmu dítěte. Ústavní soud má v projednávané věci za to, že nosné rozhodovací důvody citovaného nálezu nemohly být v projednávané věci sledovány, neboť řízení před Okresním soudem v Kladně završené ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebylo prvotním řízením o výchově nezl. Jana, ale řízením o návrhu otce na změnu výchovy, ve kterém bylo možné hodnotit pouze ty změny, které eventuálně nastaly v poměrech účastníků řízení za dobu od předchozí úpravy (v prosinci 2009).
K námitce stěžovatele, že se cítí být diskriminován ve svém právu na výchovu a péči o syna, Ústavní soud uvádí, že takovým tvrzením by se mohl zabývat pouze tehdy, pokud by šlo o tvrzení o porušení zákazu diskriminace ve smyslu článku 3 odst. 1 Listiny. Podle tohoto článku je diskriminace obecně odlišné, právem zakázané, zacházení (s jednotlivci) ve vymezených, srovnatelných situacích na základě rozdílu pohlaví a dalších důvodů (rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení). Pokud stěžovatel vnímá negativně, že o nezletilého nepečuje ve stejném (časovém) rozsahu jako matka, nejde o relevantní tvrzení ať již o přímé či nepřímé diskriminaci ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, navíc také proto, že soud rozhodl o výchově dítěte v mezích zákona.
Tvrzení stěžovatele o porušení práv nezl. Jana podle přesvědčení Ústavního soudu pramení ze stěžovatelova odlišného názoru na celou věc a tím i nesouhlasu se soudními rozhodnutími.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu