ECLI:CZ:US:2013:2.US.1810.12.2
sp. zn. II. ÚS 1810/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké (soudkyně zpravodajka) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem Na Hradbách 16, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012 sp. zn. 11 Tdo 1250/2011, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne ze dne 8. června 2011 sp. zn. 5 To 34/2011 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. února 2011 č. j. 45 T 9/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 8 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci shledán vinným přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku, spáchanými formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devatenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť shledal, že bylo podáno zčásti z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a pokud se dovolání opírá o námitky, které dovolacímu důvodu odpovídají, je zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy postupně odmítly jakékoliv návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, čímž rezignovaly i na možnost objektivizovat skutek a spokojily se pouze s jeho konstrukcí zcela stojící na výpovědi spoluobviněného P. D. Navrhované důkazy mohly úspěšně zpochybnit skutkový popis děje a zvrátit posouzení míry zavinění spoluobviněných, a to jak z hlediska objektivní, tak i popsané subjektivní stránky jednotlivých skutků. Od samého počátku tak soudy zatížily soudní proces závažnou vadou, neboť se pouze proklamativně, obecně a z hlediska požadavků příslušných procesních ustanovení nedostatečně vyjádřily k otázce případné nadbytečnosti těchto důkazů.
Rovněž závěr obecných soudů o úmyslu stěžovatele stran spáchání skutku je dle přesvědčení stěžovatele pouhou sbírkou nepodložených dohadů, aniž by byly adekvátním způsobem podloženy důkazně. Další námitky směřují proti hodnocení důkazů, provedenému obecnými soudy. Podle názoru stěžovatele pak Nejvyšší soud napadeným usnesením, kterým nepřipustil meritorní přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení, nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele, a sám tak porušil jeho základní právo na přístup k soudu, které je součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Zákon Ústavním soudu rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V projednávané věci tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Co se týká odmítnutých důkazů, důvody jejich odmítnutí rozebral soud I. stupně dostatečně podrobně na str. 27-28 rozsudku, s čímž se ztotožnil i soud odvolací. Ohledně úmyslného zavinění stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje pouze takové námitky, se kterými se již obecné soudy řádně vypořádaly, proto v tomto směru lze odkázat zejména na str. 10-12 rozsudku vrchního soudu a str. 8-9 usnesení Nejvyššího soudu. Vzhledem ke způsobu jednání stěžovatele vůči poškozenému, včetně jeho značné brutality, lze srozumění s jeho možným usmrcením bezpečně dovodit.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely.
Je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Jak je z prostudovaných podkladů patrné, obecné soudy provedly potřebné dokazování a na jejich základě dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je přitom založena výhradně na nesouhlasu s právními závěry obecných soudů.
Na základě shora uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu