ECLI:CZ:US:2013:2.US.2218.13.1
sp. zn. II. ÚS 2218/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lubora Kunce, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Horní lán 1328/6, Olomouc, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 4. 2012 č. j. 25 C 18/2012-53, Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2012 č. j. 23 Co 262/2012-69 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013 č. j. 30 Cdo 799/2013-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v jeho věci bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") včetně práva na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup zakotvené v článku 36 odst. 3 Listiny. Dále se domáhá, aby Ústavní soud z tohoto důvodu napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2012 č. j. 23 Co 262/2012-69 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 4. 2012 č. j. 25 C 18/2012-53, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že stěžovatelův nárok je promlčen, protože běh promlčecí doby je třeba počítat od okamžiku doručení konečného rozhodnutí zástupci stěžovatele a nikoli až od okamžiku, kdy právní zástupce o něm stěžovatele informoval, a to zvláště v situaci, kdy stěžovatel byl osobně přítomen jednání, při kterém bylo konečné rozhodnutí vyhlášeno.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 5. 2013 č. j. 30 Cdo 799/2013-91 stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost. Konstatoval, že posouzení počátku běhu promlčení doby odvolacím soudem koresponduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, aproboval též jeho závěr, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, a s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3451/10 odmítl stěžovatelovu námitku neústavnosti ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že řízení, v němž mu vznikla nemajetková újma v důsledku průtahů v řízení, pravomocně skončilo dne 2. 5. 2011, o čemž byl svým právním zástupcem informován až dne 17. 5. 2011; žalobu o zaplacení přiměřeného zadostiučinění podal do jednoho měsíce od doručení stanoviska Ministerstva spravedlnosti vydaného v rámci předběžného projednání nároku. Stěžovatel považuje šestiměsíční lhůtu k uplatnění svého nároku za nastavenou výrazně v neprospěch poškozených, neboť takto krátká lhůta patří v našem právním řádu k nejkratším a představuje výjimku z dvouleté obecné subjektivní promlčecí doby v případě "škod". Poukazuje na obdobnou úpravu na Slovensku, kde celková promlčecí doba činí tři roky. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že poškozený v této relativně krátké lhůtě musí stihnout jak požádat Ministerstvo spravedlnosti o odškodnění v rámci institutu předběžného projednání, jehož povaha není příliš jasná, tak podat žalobu k soudu, přičemž pokud žádost doručí ministerstvu v poslední den lhůty, musí i případnou následnou žalobu doručit soudu v tentýž den, kdy obdrží od ministerstva stanovisko ke své žádosti, a to v situaci, kdy nemůže předvídat argumentaci obsaženou ve stanovisku, na kterou musí okamžitě v žalobě reagovat, tedy v období předběžného projednání nároku "nezná dne ani hodiny". Neústavnost a právní nonsens stěžovatel shledává v otázce úročení nároku, neboť v době, kdy stěžovatelův nárok byl promlčen, se ministerstvo ještě nedostalo do prodlení s plněním a stěžovatelův nárok nemohl být úročen. Stěžovatel shrnuje, že právní úprava odškodňování nepřípustně sleduje eliminaci počtu poškozených.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Co do otázky počátku běhu promlčecí doby Ústavní soud odkazuje na pregnantní závěry obecných soudů obsažené v napadených rozhodnutích, zejména pak Nejvyššího soudu, s nimiž se ztotožňuje. Je věcí stěžovatele a jeho právního zástupce, jak si zorganizují vzájemnou komunikaci a informování o důležitých událostech týkajících se soudního řízení, přičemž případné nedokonalosti této komunikace jdou na jejich vrub. Kromě toho doba patnácti dnů, která uběhla mezi pravomocným skončením soudního řízení a informováním stěžovatele není z hlediska celkové délky promlčecí doby nijak zásadní.
Pokud stěžovatel brojí proti délce promlčecí doby v případě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení, stěžovatel vlastně tvrdí ústavní nekonformitu ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., byť nelogicky jeho zrušení nežádá. K tomu Ústavní soud připomíná, že toto ustanovení již opakovaně přezkoumával, přičemž jej shledal ústavně konformním (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1615/12 ze dne 9. 7. 2012 a sp. zn. IV. ÚS 3252/12 ze dne 20. 11. 2012, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od níže citovaných závěrů vyslovených v těchto rozhodnutích Ústavní soud nemá důvodu - jak je z dále uvedeného patrno - se ani nyní odchýlit.
Ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody způsobené státem je třeba hledat nejen v článku 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v článku 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu, jenž musí nést odpovědnost za nezákonné jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 19.]. V oblasti regulace následků výkonu veřejné moci je patrno mnohem větší sepětí a otevřenost vlivu ústavního práva; tomu odpovídá, že právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se dostalo zakotvení na ústavní úrovni, přičemž podmínky a podrobnosti jsou ponechány zákonné úpravě. Již ze zmiňovaných ustanovení Listiny plyne nezbytnost zvláštní veřejnoprávní regulace; důvodem - oproti jiným subjektům práva - je zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení; automatická aplikovatelnost právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřená v občanském zákoníku jako základním kodexu upravujícím soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 14. a 19., nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 24., usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012, dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Výše uvedené důvody, na základě nichž Ústavní soud aproboval oprávnění zákonodárce upravit otázku "splatnosti" náhrady škody způsobené státem odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 20., usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012], jsou plně použitelné také v případě stanovení promlčecí lhůty. Je na vůli zákonodárce, jakou promlčecí dobu v jednotlivých právních předpisech stanoví.
K tomu je namístě doplnit, že smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; č. 30/1998 Sb.)]. Zrušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právní jistoty, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.)]. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti [srov. Pl. ÚS 46/2000 (N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; č. 531/2005 Sb.)]. Za konkrétní okolnosti s ohledem na svou dosavadní judikaturu označil Ústavní soud nepřiměřenost lhůty ve vztahu k časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva, dále svévoli zákonodárce při stanovení lhůty, jíž zákonodárce zasáhl do legitimního očekávání přesně vymezeného okruhu subjektů.
Je-li ústavní konformita lhůty posuzována z hlediska rovnosti, je třeba předeslat, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93 ze dne 17. 5. 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.)]. Nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny, některého z politických práv podle článku 17 a násl. Listiny apod. [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/95 ze dne 7. 6. 1995 (N 29/3 SbNU 209; 168/1995 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 5/95 ze dne 8. 11. 1995 (N 74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.)]. Ústavně neakceptovatelnou nerovnost shledal Ústavní soud v případě dvou skupin subjektů, kdy nerovnost byla výsledkem zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost, přičemž se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů uplynutím lhůt již v důsledku derogace bez dalšího možnost uplatnění práva neotevřela [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/09 ze dne 1. 12. 2009 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.), odst. 27]. Rovněž v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.) zrušil Ústavní soud tehdejší ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. pro bezdůvodné činění rozdílu mezi těmi poškozenými, jimž v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí vznikla újma na majetku spočívající pouze ve vynaložených nákladech řízení, a těmi, jimž současně vznikla škoda další, přičemž jen tato posléze uvedená skupina měla nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody.
V projednávaném případě však úspěšné uplatnění nároku není podmíněno splněním další dodatečné podmínky a ani stanovenou šestiměsíční lhůtu nelze - z hlediska její délky - považovat za nedostatečnou v tom směru, že by reálně ztěžovala či dokonce vylučovala možnost domoci se práva. Určitá stěžovatelem vnímaná disproporce v postavení jednotlivých poškozených způsobená rozdílnou délkou promlčecí lhůty není takové intenzity, aby reálně negovala jeho ústavně zaručené právo na odškodnění újmy způsobené nesprávným úředním postupem státu. Rozdílné stanovení promlčecí doby v odlišných právních předpisech samo o sobě diskriminaci nezakládá, neboť na všechny případy stejného druhu dopadá totožná právní úprava (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 4116/12 ze dne 8. 11. 2012 a sp. zn. I. ÚS 2781/12 ze dne 20. 3. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Je věcí stěžovatele rozvrhnout si promlčecí dobu tak, aby měl dostatek času k podání žaloby v případě, že ministerstvo jeho nárok plně neuspokojí; nedostatek této schopnosti na straně stěžovatele nezakládá neústavnost napadené právní úpravy. Kromě toho, ani stanovení delší promlčecí doby by tento důsledek nevyloučil. Stěžovateli také nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i před uplynutím šestiměsíční lhůty, a to zejména pokud hrozí promlčení jeho práva a z postupu příslušného orgánu lze dovodit, že jeho nárok uspokojit nehodlá; soud v takovém případě vyčká uplynutí šestiměsíční lhůty a dále pokračuje v řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2651/2010 ze dne 16. 8. 2011), přičemž stěžovatel může následně svá žalobní tvrzení doplnit v reakci na argumentaci obsaženou ve stanovisku ministerstva. Ke stěžovatelovým pochybnostem stran právní povahy předběžného projednání nároku postačí uvést, že tento institut není jakousi obdobou kontradiktorního soudního řízení ani správním řízením, ale neformálním postupem usilujícím o mimosoudní vyřešení věci (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 20/13 ze dne 13. 5. 2013, dostupný na http://nalus.usoud.cz) tak, aby se předcházelo zbytečným soudním sporům.
Výše uvedené úvahy pak dovolují závěr o ústavní konformitě ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť jím není mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost intenzity kvalifikovatelné jako protiústavní, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu