ECLI:CZ:US:2013:2.US.2317.13.2
sp. zn. II. ÚS 2317/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Ivany Janů a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Bc. Ireny Klimánkové a Františka Ryby, zastoupených doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph. D., advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 343/3, 170 00 Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 238/2013-56 ze dne 28. června 2013 takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno zejména jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 23. dubna 2013, č. j. 10 Nc 1009/2013-15, Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil na návrh stěžovatelů jako žalobců předběžné opatření, jímž vedlejšímu účastníkovi, politické straně Občanská demokratická strana (dále též "ODS"), zakázal, aby na základě bodu 4 usnesení výkonné rady ODS ze dne 28. února 2013, kterým zrušila licenci všem místním sdružením působícím v oblastním sdružení Praha 12, bránila stěžovatelům a místním sdružením působícím v oblastním sdružení Praha 12 ve výkonu jejich činností prováděných v souladu se stanovami Občanské demokratické strany a rovněž jím ODS zakázal, aby na základě bodu 5 usnesení své výkonné rady ze dne 28. února 2013, kterým schválila zánik oblastního sdružení Praha 12, bránila stěžovatelům a oblastnímu sdružení Praha 12 ve výkonu jejich činností prováděných v souladu se stanovami Občanské demokratické strany, a tím se zdržela porušování jejich práva volně se sdružovat v politických stranách. Protože vyhověl tomuto návrhu, soud prvního stupně se již nezabýval případným požadavkem stěžovatelů, aby pro případ nevyhovění tomuto návrhu bylo žalované zakázáno vytvářet nová místní sdružení v oblasti zrušeného oblastního sdružení ODS Praha 12 a podnikat jakékoliv kroky směřující ke vzniku nového oblastního sdružení v oblasti Praha 12. Dále nalézací soud stěžovatelům uložil, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení podali u příslušného soudu návrh ve věci samé s tím, že o nákladech řízení o předběžném opatření bude rozhodnuto v řízení o věci samé. Stěžovatelé se domáhali nařízení uvedeného předběžného opatření s tvrzením, že usnesení výkonné rady ODS je v rozporu se stanovami této politické strany i zákonem, bylo jím porušeno právo žalobců svobodně se sdružovat v politických stranách, přičemž žalobci hodlají podat žalobu na určení, že usnesení je v rozporu se stanovami ODS a zákonem, resp. Ústavou České republiky a Listinou.
Proti rozhodnutí obvodního soudu o nařízení předběžného opatření podala Občanská demokratická strana odvolání, jemuž Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením vyhověl a usnesení nalézacího soudu změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.
Usnesení odvolacího soudu napadli stěžovatelé ústavní stížností, v níž tvrdí, že městský soud v napadeném usnesení nesprávně vymezil obsah základního práva garantovaného čl. 20 Listiny v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, když jej zredukoval pouze na právo stěžovatelů být formálně členem strany bez jakýchkoliv dalších práv. Stěžovatelé rovněž poukázali na to, že napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatelů, neboť odvolací soud se řádně nevypořádal s jejich argumenty, a hrozí, že konečné rozhodnutí soudu o žalobě na určení rozporu předmětného usnesení výkonné rady ODS ze dne 28. února 2012 se zákonem a stanovami, nebude mít žádný reálný význam. Zaniknou-li místní a oblastní sdružení na Praze 12, nebude dle stěžovatelů možné jejich činnost s odstupem několika let obnovit, stěžovatelé "budou zbaveni členství v ODS, nebo budou nuceni se přeregistrovat do jiného místního sdružení, a rozhodování soudů se tak stane pouhým akademickým cvičením bez reálných dopadů". Tyto své stěžejní argumenty stěžovatelé v ústavní stížnosti a jejím doplnění blíže rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud jednak odložil vykonatelnost napadeného soudního rozhodnutí, jednak aby ústavní stížnosti vyhověl a dotčené usnesení městského soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005, dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí, na adrese http://nalus.usoud.cz). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích (např. IV. ÚS 171/04, II. ÚS 221/98 aj.) najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Současně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, popřípadě ochranu veřejného zájmu. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, str. 17).
Dále je třeba poznamenat, že má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především - jako tomu bylo v případě nyní projednávané věci - potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků [§74, §75c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.")]; tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav, resp. vedlo k neodčinitelným následkům. Co do podmínky "prokázání" pak platí, že jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit, na druhé straně však zde nemá místo dokazování v procesním smyslu, pro které z povahy věci není prostor (viz kupříkladu absence jednání). U ostatních "skutečností, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením" postačí, budou-li osvědčeny, tj. aby se jevily pravděpodobnými (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 637/05).
V posuzované věci pak není důvod pochybovat, že odvolací soud interpretační zásady rozhodných ustanovení procesního práva znal a že z nich vycházel (srov. str. 3 in fine napadeného rozhodnutí soudu druhé stolice). Odvolací soud uzavřel, aniž by byl vybočil z rámce vyložených názorů, že stěžovatelé okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy právních poměrů účastníků neprokázali, což městský soud odůvodnil tím, že z usnesení výkonné rady ODS ze dne 28. 2. 2013 vyplývá, že členové mají možnost se do tří měsíců (do 28. 5. 2013) přeregistrovat do jiného místního sdružení mimo tuto oblast nebo opětovně založit místní sdružení, když podmínkou založení místního sdružení je bydliště zakládajících členů v místě jeho vzniku, a tudíž nebylo stěžovatelům znemožněno sdružovat se v politických stranách, usnesení se netýkalo tohoto základního práva občana, nýbrž směřovalo do vnitřních organizačních poměrů strany, přičemž "žalobci dle svého tvrzení možnost přeregistrovat se jinam či založit nově místní sdružení podle rozhodnutí orgánu strany nevyužili" (str. 4 napadeného usnesení odvolacího soudu).
V těchto intencích obstojí rovněž tvrzení městského soudu o tom, že stěžovatelé zvolili k nápravě jimi tvrzeného protiprávního postupu žalované cestu soudní, "brojí proti politickému opatření žalované, resp. způsobu uspořádání vnitřních poměrů žalované, kterýžto způsob považují za rozporný se stanovami žalované i zákony a k čemuž uplatnili požadavek na nařízení předběžného opatření, jímž bude do poměrů žalované, byť dočasně, zasaženo" (ibidem). Citovanému zdůvodnění soudu pak z hlediska ústavněprávního přezkumu odpovídá i závěr městského soudu, že za takového stavu nebylo lze dovodit, že by stěžovatelé byli prokázali potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků v intencích jejich návrhu na nařízení předběžného opatření, protože podle stavu, který tu byl ke dni rozhodování soudu prvého stupně, žalovaná politická strana nebránila stěžovatelům v jejich nezadatelném právu svobodně se sdružovat v politických stranách. Městský soud tedy jednoznačně a zcela konkrétně osvětlil nosné důvody, které jej vedly ke změně odvoláním dotčeného usnesení obvodního soudu spočívající v zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření. Ostatně skutečnost, že členové ODS mohou i nadále v Praze 12 zakládat nová místní sdružení či je rušit, a tím realizovat své právo svobodně se sdružovat v politické straně, stěžovatelé nijak nezpochybňují (srov. bod 82 ústavní stížnosti), přičemž jejich vývod, že předmětné předběžně opatření "pouze brání tomu, aby se rušení organizační struktury strany dělo na základě předmětného usnesení VR ODS protiústavním způsobem" (ibidem), resp. aby "se nenarušily demokratické procesy uvnitř ODS" (bod 81) nemůže v konfrontaci s ratio decidendi odvolacího soudu obstát, poněvadž stěžovatelé ve své podstatě spatřovali "potřebu zatímní úpravy poměrů", vyžadovanou ustanovením §75c odst. 1 o. s. ř., v okolnostech, které jsou v daném řízení předmětem sporu mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem a které teprve budou v řízení posuzovány, což prima vista samo o sobě nemůže být důvodem způsobilým prokázat naléhavost potřeby zatímní úpravy poměrů v době vyhlášení, resp. vydání předběžného opatření ve smyslu §75c odst. 4 o. s. ř. Rovněž nevyslyšel-li odvolací soud argument stěžovatelů, že zaniknou-li uvedená místní sdružení, nebude možné jejich činnost s odstupem několika let obnovit, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem, jelikož stěžovatelé u této velmi obecné formulace zůstali, aniž by byli přesvědčivě vyložili, v čem spatřují "budoucí" nemožnost obnovení činnosti dotčených místních sdružení, obzvláště za situace, kdy z usnesení výkonné rady ODS ze dne 28. 2. 2013 vyplývá, že členové mají možnost se do tří měsíců přeregistrovat do jiného místního sdružení mimo tuto oblast, anebo opětovně založit místní sdružení, přičemž podmínkou založení místního sdružení je bydliště zakládajících členů v místě jeho vzniku.
Ústavní soud tedy nemohl rozumně dospět k závěru o protiústavnosti napadeného usnesení Městského soudu v Praze, když z jeho odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tento soud vycházel i jak se vypořádal s námitkami stěžovatelů; jejich nesouhlas s tímto hodnocením, který mimo jiné vyjádřili v ústavní stížnosti, ji přitom bez dalšího nečiní důvodnou.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Následkem toho současně Ústavní soud nevyhověl návrhu na odložení vykonatelnosti rozporovaného soudního rozhodnutí, když návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti, obdobně jako návrh na projednání věci jako naléhavé podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu