ECLI:CZ:US:2013:2.US.2404.12.1
sp. zn. II. ÚS 2404/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 13. června 2013 sp. zn. II. ÚS 2404/12 ve věci ústavní stížnosti Ing. Yvonne Blejchařové, zastoupené Mgr. Danem Pospíšilem, advokátem, se sídlem Sokolská tř. 21, Ostrava 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2012 č. j. 57 Co 203/2012-36, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelčině povinnosti nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Jaromíra Blejchaře, zastoupeného JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou, se sídlem 28. října 434/211, Ostrava-Mariánské Hory, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 203/2012-36 ze dne 29. března 2012 se ruší.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. června 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž měla být porušena její základní práva zaručená čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 80 C 129/2011 bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou doručenou soudu dne 1. září 2011 domáhala vypořádání společného jmění manželů s vedlejším účastníkem. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 21. prosince 2011 č. j. 80 C 129/2011-28 zastavil řízení podle §96 odst. 1, 2 věty první a odst. 4 o. s. ř. pro zpětvzetí žaloby před zahájením jednání ve věci (viz výrok I) a podle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (viz výrok II). Proti uvedenému usnesení podal vedlejší účastník odvolání směřující do výroku II o nákladech řízení. Okresní soud poté předložil věc Krajskému soudu v Ostravě, přičemž v předkládací zprávě ze dne 1. března 2012 vyznačil, že odvolání nebylo ostatním účastníkům doručováno ani k němu nebylo podáno vyjádření.
Krajský soud v Ostravě bez dalšího napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 18 720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení advokátce JUDr. Ireně Hučkové (viz výrok I), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (viz výrok II). Vyšel ze zjištění, že k zastavení řízení došlo v důsledku zpětvzetí žaloby, a o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř., když z procesního hlediska zpětvzetím žaloby stěžovatelka zavinila, že řízení muselo být zastaveno, přičemž vedlejšímu účastníku vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. V další části svého rozhodnutí se zabýval stanovením konkrétní výše nákladů přiznaných vedlejšímu účastníku. Uvedené usnesení bylo doručeno zástupci stěžovatelky dne 2. května 2012. Na č. l. 43 spisového materiálu se dále nachází úřední záznam, dle něhož se na infocentrum okresního soudu dostavil dne 17. května 2012 zástupce stěžovatelky za účelem nahlédnutí do spisu.
Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že až z napadeného usnesení se dozvěděla, že vedlejší účastník podal proti rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě odvolání. Díky tomu, že jí soud toto odvolání nedoručil, nemohla se k němu vyjádřit a využít tak veškerých svých procesních oprávnění. Odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud uvedl, že "žalobkyně se k odvolání nevyjádřila", a klade si otázky, jak se mohla vyjádřit, když o odvolání nevěděla, a jakým způsobem se odvolací soud seznámil se spisovým materiálem předtím, než ve věci rozhodl. Vzhledem k tomu, že se se závěrem o oprávněnosti přiznané náhrady nákladů řízení neztotožňuje, neboť má za to, že tyto náklady byly čistě uměle vygenerovány za účelem zvýšení nákladů právního zastoupení vedlejšího účastníka, proti podanému odvolání by se rozhodně bránila.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Ostravě a vedlejší účastník Jaromír Blejchař.
Krajský soud ve vyjádření upozornil na to, že bez příslušného spisu se nemůže k námitce o nedoručení odvolání protistrany vyjádřit. Stran oprávněnosti přiznané náhrady nákladů řízení odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Vedlejší účastník vyslovil přesvědčení, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena žádná ze základních práv stěžovatelky, neboť občanský soudní řád neukládá soudu prvního stupně přímou povinnost zaslat protistraně opravný prostředek podaný do výroku o nákladech řízení. V další části svého podání se vyjádřil k námitce o umělém vyvolání nákladů řízení, přičemž zejména poukázal na to, že na rozdíl od stěžovatelky nelze na jeho straně shledat žádné zavinění na zastavení řízení, jeho postup nebyl nezákonný ani šikanózní, naopak, s ohledem na vyostřené vztahy mezi účastníky byl naprosto logický a jeho účelem bylo pouze zjistit, o jaký spor se jedná a co je po něm požadováno. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje výjimečně, např. když zjistí, že došlo podstatným způsobem k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Rozhodování o nákladech řízení je totiž integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či princip rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je zakotven v ustanovení §18 občanského soudního řádu a v podmínkách tohoto zákona se promítá do řady jeho ustanovení [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 88/05 ze dne 21. 4. 2005 (N 87/37 SbNU 189), IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443) a IV. ÚS 748/05 ze dne 12. 7. 2006 (N 135/42 SbNU 83)]. Pro obecné soudy z něj vyplývá mj. povinnost vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany. Tato povinnost však nebyla v předmětném řízení respektována.
Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu sice vyplývá zjištění, že stěžovatelka coby žalobkyně se k odvolání žalovaného nevyjádřila, přitom ale z obsahu spisu není vůbec zřejmé, že by jí bylo toto odvolání ať prvostupňovým soudem, či soudem odvolacím doručeno. Sama stěžovatelka uvádí, že se o podání odvolání dozvěděla až z napadeného rozhodnutí krajského soudu. Jejímu tvrzení nasvědčuje nejen okolnost, že ve spisu se nenachází doručenka potvrzující doručení tohoto odvolání straně žalobkyně, ale i postup soudu prvního stupně, který v předkládací zprávě pro odvolací soud vyznačil, že odvolání nebylo ostatním účastníkům doručováno.
Otázka doručování odvolání ostatním účastníkům řízení je upravena v ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř., z něhož vyplývá, že nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné.
Ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. představuje kogentní příkaz pro soud prvního stupně, aby v případech, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, je doručil ostatním účastníkům. Ze zákona sice nevyplývá povinnost soudu vždy doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení; soud prvního stupně tak činí na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je nejen dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí, ale též situace, kdy se účastník v podaném odvolání domáhá změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, která vyžaduje, aby druhá strana byla s argumenty odvolatele seznámena a mohla se k nim vyjádřit - pokud lze očekávat, že její vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Doručením stejnopisu odvolání protistraně se jí má v takových případech umožnit, aby byla seznámena se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohla, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své protiargumenty [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 639/06 ze dne 25. 1. 2007 (N 15/44 SbNU 193), sp. zn. I. ÚS 3/11 ze dne 14. 6. 2011 (N 111/61 SbNU 647) a další, dostupné též na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud ani v nyní projednávané věci nemá důvodu na svých dřívějších závěrech cokoli měnit. Tím, že soud prvního stupně nedoručil odvolání vedlejšího účastníka (v němž bylo požadováno přiznání náhrady nákladů řízení s tvrzením, že stěžovatelka zavinila, že řízení muselo být zastaveno) stěžovatelce, která zaujímá k argumentům vedlejšího účastníka nesouhlasný postoj, odňal jí možnost seznámit se s obsahem podaného odvolání, a neumožnil jí tak se k němu vyjádřit, případně realizovat svá další procesní práva. Pokud toto pochybení nenapravil ani odvolací soud, který odvolacím námitkám přisvědčil a o nákladech řízení rozhodl jinak než soud prvního stupně, zkrátil stěžovatelku na jejích procesních právech, a porušil tak ústavně chráněné právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem. Porušil též ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, aniž by se zabýval dalšími námitkami stěžovatelky a předjímal tím výsledek odvolacího řízení, napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.