ECLI:CZ:US:2013:2.US.2620.13.1
sp. zn. II. ÚS 2620/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti obchodní společnosti Oblastní nemocnice Náchod a. s., se sídlem v Náchodě, Purkyňova 446, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 38/2013-77 ze dne 24. července 2013, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 39 Cm 212/2011-64 ze dne 26. listopadu 2012 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 39 Cm 212/2011-55 ze dne 5. září 2012, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Simony Kábové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 23. srpna 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta žaloba Oblastní nemocnice Rychnov nad Kněžnou a. s., o zaplacení směnečné sumy 240 Kč s příslušenstvím. Usnesením soudu prvního stupně byl zamítnut návrh Oblastní nemocnice Rychnov nad Kněžnou a. s. na vydání doplňujícího rozsudku ohledně právního posouzení téže pohledávky jako regulačního poplatku ve zdravotnictví. Usnesením odvolacího soudu bylo k odvolání Oblastní nemocnice Rychnov nad Kněžnou a. s. potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že napadenými rozhodnutími a postupem obecných soudů, který jim předcházel, byla její právní předchůdkyni odepřena možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelce je známo, že v usnesení sp. zn. IV. ÚS 4511/12 ze dne 2. ledna 2013 se Ústavní soud odmítl obdobnou ústavní stížností zabývat s ohledem na výši žalované částky, a tím objektivně daný bagatelní význam věci. Obecné soudy se ovšem dopustily vytčených nesprávností ve více případech (a ne ve všech jde o takto nízké částky), což stírá objektivně bagatelní význam věci.
3. Obecným soudům vytýká, že znemožnily právní předchůdkyni stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu pouze z toho důvodu, že soud, na který se právní předchůdkyně stěžovatelky obrátila, se necítil být věcně příslušným. O jejím nároku přitom rozhodly jen na základě tvrzení o směnečné pohledávce, ačkoliv žalobcova podání z l. a 22. 4. 2011 obsahují tvrzení o tom, že jde o vymáhání splnění povinnosti k zaplacení regulačních poplatků ve zdravotnictví. Pokud obecné soudy považovaly žalobu za nejasnou, měly se postarat o upřesnění. O změnu žaloby výslovně nebylo žádáno, protože žalobkyně byla přesvědčena o tom, že již v žalobě uplatnila nejen zaplacení směnky, nýbrž též zaplacení kauzální pohledávky. To, že byla ponechána ve svém přesvědčení a nebylo jí vůbec vyhověno, hodnotí jako přepjatý formalismus obecných soudů.
4. Dříve než se může Ústavní soud zabývat věcným přezkumem stěžovaného rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
5. Ústavní soud zjistil, že do obchodního rejstříku byla 23. července 2013 zapsána fúze sloučením, kterou se stěžovatelka stala nástupnickou organizací obchodní společnosti Oblastní nemocnice Rychnov nad Kněžnou a. s., jež zanikla. Ústavní soud má za to, že stěžovatelka jako právní nástupkyně má legitimní zájem na rozhodnutí, zda byla napadenými rozhodnutími, resp. jimi předcházejícím postupem obecných soudů porušena základní práva a svobody její právní předchůdkyně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ahmet Sadik proti Řecku č. 18877/91 ze dne 15. listopadu 1996, §25).
6. Ústavní soud konstatuje, že napadený rozsudek soudu prvního stupně byl zástupci žalobkyně doručen 13. září 2012. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku tedy marně uplynula 11. února 2013. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla proto podána opožděně.
7. Pokud jde o zbývající usnesení obecných soudů obou stupňů, je ústavní stížnost založena na principu subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. Na základě zákona č. 404/2012 Sb. je po
1. lednu 2013 dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ústavní soud má za to, že stěžovatelce nic nebránilo podat v dané věci dovolání, když o tomto procesním postupu byla její právní předchůdkyně poprvé informována v obdobné věci usnesením sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. března 2013, a její právní předchůdkyně v nyní projednávané věci byla rovněž advokátně zastoupena. Bylo tedy jen na rozhodnutí stěžovatelky, zda takovýto prostředek využije. Stěžovatelka ani netvrdí, že by v dané věci podala dovolání, či jaké úvahy ji k nevyužití tohoto procesního prostředku k ochraně práva vedly. Proto je ústavní stížnost v této části nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona, když žádný z důvodů uvedených v §75 odst. 2 zákona stěžovatelka netvrdila a Ústavní soud sám je neshledal.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části týkající se rozsudku soudu prvního stupně jako podanou po zákonem stanovené lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona, a ve zbývající části jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r.
soudce Ústavního soudu