ECLI:CZ:US:2013:2.US.2650.13.1
sp. zn. II. ÚS 2650/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jana Hofmanna, zastoupeného Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem Římská 14, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 159/2013-177 ze dne 5. 6. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že podanou žalobou se vedlejší účastník po České republice domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve výši 911 604 Kč. Vedlejší účastník uzavřel s dnes již zemřelým Josefem Hačeckým jako dárcem darovací smlouvu, která byla uzavřena formou notářského zápisu N 165/2005, NZ 143/2005. Vedlejší účastník tvrdil, že pro závažné vady darovací smlouvy sepsané stěžovatelem jako notářem ve formě notářského zápisu nebyl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, v důsledku čehož mu vznikla škoda. O žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 6. 2012, č. j. 17 C 112/2009-148, tak, že zamítl žalobu, aby byl prvý žalovaný (Česká republika - pozn. ÚS) povinen zaplatit 991 604 Kč s příslušenstvím (výrok I) a aby byl druhý žalovaný (tj. stěžovatel - pozn. ÚS) povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi tutéž částku (výrok II), a rozhodl, že vedlejší účastník a prvý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 71 928 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal vedlejší účastník odvolání do výroku I a obou nákladových výroků. Městský soud v Praze následně rozhodl v záhlaví citovaným usnesením, kterým rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I ohledně částky 741 604 Kč s příslušenstvím a ve výroku III zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I). Ve výroku IV jej změnil tak, že stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II) a současně jej zavázal zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2 770,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok III).
Proti výroku II rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Porušení svých základních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že odvolací soud při aplikaci výjimky ze zásady úspěchu ve věci při náhradě nákladů řízení však k poměrům majetkovým, sociálním, osobním a dalším všech účastníků řízení ve smyslu §150 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") nepřihlížel a ani se nezabýval postojem účastníků v průběhu řízení, natož aby k některé z těchto skutečností prováděl důkazy a ty následně hodnotil a aplikaci výjimky ze zásady úspěchu ve věci náležitě odůvodnil. Vedlejší účastník ve svém odvolání ani v odvolacím řízení samotném odvolacímu soudu netvrdil a ani neprokázal, že by zde byly důvody zvláštního zřetele hodné ohledně jeho vztahu ke stěžovateli. V této souvislosti pak stěžovatel poukázal na nedostatečné odůvodnění závěru krajského soudu o tom, že aplikace §150 o. s. ř. je v dané věci namístě. Všechny tyto své výhrady v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem odkázal na judikaturu Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud dotčené soudní rozhodnutí v napadeném výroku zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud rovněž pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Zde je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel z dostatečných skutkových zjištění, aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či extrémně rozporné s obecnými principy spravedlnosti.
K námitce stěžovatele, že městský soud dostatečně nevysvětlil své rozhodnutí aplikovat §150 o. s. ř., Ústavní soud připomíná svoji judikaturu vztahující se k moderačnímu právu ve smyslu §150 o. s. ř., v níž se opakovaně vyjádřil tak, že posuzování skutečností, které mohou odůvodnit aplikaci moderačního práva, zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné podmínky jeho použití, i když se jeho výsledek může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud totiž vychází z toho, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3244/11, II. ÚS 3450/11, II. ÚS 1324/11 aj.). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek [viz kupř. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. února 2007 (N 26/44 SbNU 309)], anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Dále je třeba podotknout, že požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z odůvodnění napadeného výroku usnesení odvolacího soudu je patrno, že se odvolacímu soudu zdálo býti nespravedlivé, aby vedlejší účastník (tj. žalobkyně) nesl náklady řízení za situace, kdy stěžovatel jako notář se dopustil nesprávného úředního postupu, a zapříčinil tak podání žaloby, přičemž v průběhu sporu pak tvrdil, že je sám ve sporu pasivně legitimován, na základě čehož žalobkyně posléze rozšířila žalobu i na stěžovatele. Stěžovatel sice toto odůvodnění rozporuje a tvrdí, že ve sporu s vedlejším účastníkem byl úspěšný, když výrok nalézacího soudu, jímž byla žaloba ve vztahu k němu zamítnuta, nabyl právní moci, tu ovšem ve své kritice odvolacího soudu přehlíží jeho konstatování, že byť je vůči stěžovateli rozsudek ve výroku o věci samé pravomocný, je třeba uvést, že stěžovatel jako druhý žalovaný v daném řízení pasivně legitimovaný - pro nesprávný závěr soudu prvé stolice - nebyl (srov. str. 5 napadeného usnesení městského soudu).
Tuto skutečnost je pak třeba vnímat v souvislosti se změnou právního názoru odvolacího soudu, který se neztotožnil se závěrem obvodního soudu o tom, že se stěžovatel nedopustil nesprávného úředního postupu, když dovodil, že notář ani nemusel mít v dané věci vědomost o tom, že pozemky pod domem byly v mezidobí převedeny z majetku státu do majetku vlastníků bytových jednotek, a odpovědnost proto leží zcela na zájemcích o uzavření darovací smlouvy. Odvolací soud naopak poukázal na to, že působení notáře při vyhotovení notářského zápisu se neomezuje jen na dodržení formálních náležitostí a na zachycení projevu vůle, nýbrž i na objektivní právní pomoc účastníků tak, aby jimi zamýšlené úkony odpovídaly obecně závazným právním předpisům a aby nebyly zpochybnitelné po stránce formální ani hmotněprávní, s tím, že nelze vycházet bez dalšího z toho, že obsah právního úkonu uzavřeného ve formě notářského zápisu závisí pouze na vůli jeho účastníků a notář není povinen v tomto směru nikterak ingerovat (srov. str. 5 in fine napadeného usnesení odvolacího soudu).
Tím, že se stěžovatel, zpočátku jako vedlejší účastník vystupující na straně prvého žalovaného, domáhal změny svého procesního postavení z vedlejšího účastníka na žalovaného a v tomto směru nesprávně "přesvědčil" i nalézací soud, v důsledku čehož vedlejší účastník posléze rozšířil žalobu i na něj, došlo k situaci, kdy by vedlejší účastník byl nucen nést náklady řízení před soudem prvého stupně, ač stěžovatel ve skutečnosti úspěšný nebyl, jak se ukázalo v odvolacím řízení, kde městský soud zásadním způsobem změnil náhled nalézacího soudu na odpovědnost státu za škodu způsobenou notářem při sepisování veřejných listin o právních úkonech. "Úspěch" stěžovatele, odražený v zamítavém výroku pod bodem II rozsudku obvodního soudu, byl totiž způsoben vadným posouzením pasivní legitimace ze strany nalézacího soudu, a to za přispění samotného stěžovatele. Pokud jde o nálezovou judikaturu, na kterou se stěžovatel v ústavní stížnosti odvolává, není její aplikace namístě, poněvadž řeší především situace, kdy odvolací soud přistoupí k použití §150 o. s. ř., aniž lze takový postup důvodně očekávat. V posuzované věci však vedlejší účastník použití tohoto ustanovení navrhl již ve svém odvolání, a proto nemohla být akceptace jeho argumentace odvolacím soudem z jeho strany překvapivá. Ústavní soud tedy zásah do práva na spravedlivý proces stěžovatele neshledal.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu