ECLI:CZ:US:2013:2.US.2672.13.1
sp. zn. II. ÚS 2672/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ivany Vosecké, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem, se sídlem Na Zderaze 1275/15, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. května 2013, č. j. 41 EC 3/2012-39, spojené s návrhem na zrušení slova "pravomocné" v §8 odst. 1 první věty zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], práva na náhradu škody způsobené státem (čl. 38 odst. 3 Listiny), práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny) a dále, že byly porušeny meze uplatňování státní moci vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. května 2013, č. j. 41 EC 3/2012-39, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky ve výši 9.784 Kč z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím. Škoda spočívala v nákladech, které žalobkyně musela vynaložit na právní zastoupení v odvolacím řízení u Městského soudu v Praze, na jehož základě byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. listopadu 2009, č. j. 38 C 223/2007-38, zrušen pro nezákonnost, přičemž tato nezákonnost spočívala v tom, že Obvodní soud pro Prahu 9 nepoučil v tomto řízení žalobce (žalobkyně vystupovala v tomto řízení na straně žalované) podle §118a odst. 2 o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 2 v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody vůči státu není po právu, když nebyly splněny podmínky stanovené v §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon o odpovědnosti státu). V řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 9 nedošlo k vydání takového rozsudku, který by vedl ke vzniku škody, neboť toto rozhodnutí nenabylo právní moci. Podle názoru Obvodního soudu pro Prahu 2 v tom, že Obvodní soud pro Prahu 9 v řízení nepoučil žalobce před vydáním rozsudku podle §118a odst. 2 o. s. ř., což mělo mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci, nelze spatřovat ani nesprávný úřední postup, neboť poučovací povinnost je úřední postup směřující k vydávání rozhodnutí, a proto jej nelze odškodnit.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Poměrně podrobně rozebírá, v čem spatřuje pochybení Obvodního soudu pro Prahu 2. Soudu vytýká vnitřní rozpornost (z odůvodnění rozsudku se na jedné straně podává, že poučovací povinnost je postupem vedoucím k vydání rozhodnutí, na straně druhé v jiné části odůvodnění soud konstatuje, že tomu tak není) a nedostatečnost odůvodnění rozsudku, z čehož vyplývá i jeho nepřezkoumatelnost a tedy porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že soud se řádně nevypořádal s jejím argumentem, že nesprávné poučení představuje nesprávný úřední postup, který nesměřuje bezprostředně k vydání rozhodnutí, a tudíž by měl být odškodnitelný. Nesouhlasí s tím, aby za chyby státu (v daném případě konstatované odvolacím soudem) platili účastníci řízení. Upozorňuje na nedostatky v systému přezkumu odpovědnosti státu, neboť stát rozhoduje o vlastní odpovědnosti prostřednictvím svých orgánů (ať již ministerstvem spravedlnosti nebo soudy).
4. Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
5. V dané věci je třeba v prvé řadě vyjít z toho, že žalovaná částka ve výši nepřevyšující 10.000 Kč je z pohledu procesních předpisů bagatelní. Ústavní soud ve své dosavadní praxi v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se právě řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), konstantně judikuje, že ústavní stížnost v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - je vyloučena (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, III. ÚS 405/04, IV. ÚS 440/04). Podaný výklad přitom nelze mít za denegatio iustitiae, nýbrž je výrazem "celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice".
6. S přihlédnutím k výše uvedenému je třeba posuzovat i stávající ústavní stížnost. Lze sice stěžovatelce dát zapravdu v tom směru, že si odůvodnění napadeného rozsudku v jí zmiňované části týkající se vyhodnocení charakteru poučovací povinnosti (tj. zda se jedná o postup vedoucí k rozhodnutí či nikoliv) protiřečí. Nicméně závěr soudu o zamítnutí žaloby z důvodu, že nemůže jít ani o nezákonné rozhodnutí (neboť rozhodnutí, které bylo zrušeno, nenabylo právní moci), ani o nesprávný úřední postup (neboť poučovací povinnost lze považovat za postup vedoucí k vydání rozhodnutí, který jako takový nelze odškodnit) je v souladu s právní praxí i judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 799/10) a z ústavněprávního hlediska proti němu nemá Ústavní soud žádné výhrady.
7. Ve vztahu ke stěžovatelčinu návrhu na zrušení slova "pravomocné" v §8 odst. 1 první věty zákona o odpovědnosti státu Ústavní soud vychází z akcesority návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu ve vztahu k ústavní stížnosti (srov. §74 zákona o Ústavním soudu). Z toho důvodu platí, že je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatelky, aniž by zasáhla do jejích základních práv a svobod.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení části právního předpisu byl pak odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu