ECLI:CZ:US:2013:2.US.2800.11.1
sp. zn. II. ÚS 2800/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti M. F., t. č. ve věznici Mírov, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem se sídlem Palackého nám. 62, Polička, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. 8 Tdo 445/2011, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 6 To 86/2010 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. 2 T 3/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na zákonného soudce a na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným tím, že dne 3. 5. 2005 mezi 19,00 až 19,40 hod. ve Zlíně - Prštném s úmyslem usmrtit a zmocnit se peněz fyzicky napadl svoji matku a způsobil jí zranění s následkem smrti, odcizil jí peněžní hotovost ve výši okolo 50.000,- Kč a další věci, čímž měl spáchat trestné činy vraždy podle §219 odst. l , odst. 2 písm. h) tr. zákona a neoprávněného držení platební karty podle §249 tr. zákona, za což byl odsouzen k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jedna let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2007 č.j. 4 T 787/2007-61. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem shora citovaný rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a uložil stěžovateli souhrnný trest v trvání 14 let za současného zrušení výroků o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 3. 2007, č.j. l03 T 54/2007- 32, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2007 č.j.4 T 787/2007- 61.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání, které bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že pro část skutku, právně posouzeného jako trestný čin vraždy, jej Krajský soud v Brně celkem třikrát zprostil obžaloby podle §226 písm. c) tr. řádu. V dovolacím řízení (v pořadí druhém) byl zprošťující rozsudek podruhé zrušen a věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.
Podle názoru stěžovatele je zřejmé, že celé řízení i přes množství provedených a opakovaně provedených důkazů, mělo ve svých závěrech mnoho pochybností. Stěžovatel namítá, že v jeho případě došlo k porušení práva na zákonného soudce, když bylo po zprošťujících rozsudcích rozhodnuto, že ve věci nebude rozhodovat senát Krajského soudu v Brně, kterému byla věc odňata a dána k rozhodnutí senátu Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně. Stěžovatel vznesl námitku podjatosti proti předsedkyni senátu JUDr. Šperlichové, se zdůvodněními, která uvedl v písemném podání. O vznesené námitce bylo posléze rozhodnuto tak, že předsedkyně senátu vyloučena není. Protože tato předsedkyně senátu posléze ve věci opětovně rozhodla a vynesla odsuzující rozsudek, je stěžovatel přesvědčen, že v dané věci rozhodoval vyloučený orgán.
Stěžovatel v průběhu řízení opakovaně namítal, že z provedeného dokazování není možno dospět k závěru, že by se vůbec dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu a jehož spácháním byl uznán vinným, a že by svým jednání naplnil nezbytné znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle ustanovení §219 odst. 2 tr. zákona. Podle jeho přesvědčení nebyl proveden jediný důkaz, který by nade vší pochybnost mohl k takovému konstatování vést. Stěžovatel odkazuje na opakovaně vznášené námitky v průběhu trestního řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na tu část obhajoby, která se týkala nálezu dvou chlupů cizího muže na těle poškozené, které nebyly starší než 14 dnů, maximálně stáří několika dnů. Tento nález je maximálně podstatný, dokazováním nebylo rozhodně vyloučeno, že na tělo poškozené nemohly být přeneseny např. v době, kdy došlo k její násilné smrti osobou, která se mohla násilného jednání dopustit. Na provázcích, kterými bylo tělo poškozené posléze ovázáno, byl zjištěn genetický materiál muže, jehož genetický obraz se shodoval s genetickým obrazem nositele nalezených chlupů. Rozhodně tedy nelze nade vší pochybnost vyloučit, že usmrcení poškozené se dopustila cizí osoba, např. muž, jehož genetický obraz byl zjištěn na zajištěných stopách.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů; Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za další "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Stěžejní námitkou stěžovatele v ústavní stížnosti je změna v obsazení rozhodujícího senátu krajského soudu. Ustanovení, které bylo v dané věci aplikováno, je §265l odst. 3 tr. řádu, dle něhož "přikazuje-li Nejvyšší soud věc podle odstavce 1 nebo 2 k novému projednání a rozhodnutí, může zároveň nařídit, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu." Citované ustanovení lze však s ohledem na základní právo obviněného na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) aplikovat ve zcela výjimečných případech, kdy Nejvyšší soud důvodně usoudí, že v původním složení senátu nelze věc spravedlivě projednat a rozhodnout. Po prostudování veškerého spisového materiálu má v dané věci Ústavní soud za to, že taková výjimečná situace právě v dané věci nastala.
Zásada vyplývající z ust. článku 38 odst. 1 Listiny patří k důležitým prvkům právní jistoty a má být zárukou, že k rozhodnutí každé trestní věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených zásad vyplývajících z přesných procesních pravidel. V praxi je tato zásada provedena takovým systémem přidělování soudní agendy, který vylučuje - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc. Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců (srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2/93, sp. zn. III. ÚS 232/95, či nověji nálezy sp. zn. III. ÚS 561/02, sp. zn. IV. ÚS 307/07).
Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 642/08), že shora vedená zásada se neuplatňuje absolutně v tom smyslu, že by za všech okolností bylo nutné trvat na projednání věci soudcem (soudem) určeným podle zákonných pravidel, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu, zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce, ale i pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu platná právní úprava umožňuje výjimky z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů dle §16 a násl. tr. řádu. Jedná se především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem dle §25 tr. řádu a dále o postup odvolacího soudu dle §262 tr. řádu nebo dovolacího soudu dle §265l odst. 3 tr. řádu.
Ústavní soud ve své judikatuře poukázal na to, že přípustnost postupu dle §262 tr. řádu je jedním z výrazů dvojinstančnosti českého trestního procesu (blíže viz sp. zn. I. ÚS 211/03). Stranám je dána možnost nechat rozhodnutí soudu prvého stupně a řízení jemu předcházející přezkoumat k tomu funkčně příslušným soudem dle §252 tr. řádu. Z tohoto práva stran domáhat se změny prvoinstančního rozhodnutí plyne mimo jiné povinnost odvolacího soudu postupovat tak, aby byly odstraněny vady ve smyslu ust. §258 a násl. tr. řádu. Aby mohl tuto svou revizní povinnost splnit, je odvolací soud ze zákona oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a současně je oprávněn tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění. Těmto pokynům je soud prvního stupně povinen se podřídit (viz §264 odst. 1 tr. řádu). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu ze strany soudu nalézacího znamená právě porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a tím i práva na spravedlivý a zákonný proces dle článku 36 odst. 1 Listiny (viz i článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, článek 4 Ústavy ČR, blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/03, sp. zn. II. ÚS 254/08 či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ). Obdobné zásady lze vztáhnout i na postup soudu dovolacího dle §265l odst. 3 tr. řádu.
Ústavní soud však zároveň postup odvolacího soudu dle §262 tr. řádu, lhostejno v které alternativě (srov. rozh. sp. zn. III. ÚS 90/95, sp. zn. I. ÚS 112/98, nověji např. sp. zn. III. ÚS 642/08), považuje za přípustný jen za výjimečných okolností (srov. judikaturu obecných soudů k ust. §25 tr. řádu, např. R 12/1972, či rozh. Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 5 Tz 273/2001 a sp. zn. 3 Tz 251/2000). Za takto výjimečnou uznává Ústavní soud situaci, kdy se na základě okolností dosavadního řízení před soudem prvého stupně lze důvodně domnívat, že před tímto konkrétním soudem, popř. za konkrétního složení senátu (či samosoudcem) tohoto soudu, nelze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení dle §2 tr. řádu.
Z vyžádaného vyšetřovacího a soudního spisu Ústavní soud zjistil následující sled soudních rozhodnutí, která byla v nyní projednávaném případu postupně vydána.
Prvním rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel dne 2. 5. 2006 zproštěn obžaloby z trestného činu vraždy. Tento rozsudek byl k odvolání státního zástupce Vrchním soudem v Olomouci zrušen a věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí. Následně krajský soud dne 6. 10. 2006 stěžovatele opět zprostil obžaloby a vrchní soud odvolání státního zástupce dne 18. 1. 2007 zamítl. Nejvyšší soud na základě dovolání podaného nejvyšší státní zástupkyní obě rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu I. stupně se závazným právním názorem. Dne 23. 5. 2008 krajský soud opět stěžovatele obžaloby zprostil, následně vrchní soud zamítl odvolání státního zástupce. Nejvyšší státní zástupkyně napadla obě rozhodnutí opětovně dovoláním, o kterém Nejvyšší soud rozhodl tak, že obě napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu. Ve věci poté rozhodoval Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, který stěžovatele dne 25. 1. 2010 uznal vinným trestným činem vraždy a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 21 let. Odsuzující rozsudek byl opět zrušen vrchním soudem, následně krajský soud dne 5. 8. 2010 stěžovatele znovu uznal vinným a uložil mu trest odnětí svobody ve stejné výši, tj. 21 let. Tento rozsudek na základě odvolání stěžovatele zrušil vrchní soud ve výroku o trestu, a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 14 let. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem dne 15. 6. 2011 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Z uvedené rekapitulace je zřejmé, že obecné soudy měly na věc diametrálně odlišný pohled, který se odrazil v jejich rozhodování. Ačkoli i podle dovolacího soudu byly ve věci nalézacím soudem shromážděny a provedeny důkazy, které mohly přispět k úplnému zjištění skutkového stavu, soudy se neshodly v jejich hodnocení. Nejvyšší soud vytýkal opakovaně soudům nižší instance zejména to, že se náležitě nevypořádaly se všemi provedenými důkazy způsobem uvedeným v ust. §2 odst. 6 tr. řádu a jejich odůvodnění neodpovídá požadavkům ust. §125 odst. 1 tr. řádu, když skutkové závěry učiněné z provedených důkazů nelze považovat za přesné a úplné. Pokud jde o nařízení, aby krajský soud nově rozhodoval v jiném složení senátu, tento požadavek odůvodnil dovolací soud zejména tím, že se senát krajského soudu opakovaně dopustil natolik závažných pochybení, v důsledku čehož musely být opakovaně jeho rozsudky zrušeny, přičemž ani v posledním rozhodnutí se bezezbytku neřídil závaznými pokyny Nejvyššího soudu, znovu neprovedl všechny důkazy, které se nabízely, a ty důkazy, které provedl, hodnotil způsobem, který nesl prvky libovůle a svévole. Nejvyšší soud měl za této situace vážné pochybnosti, zda ve věci dosud rozhodující senát je schopen zajistit dodržení základních zásad trestního řízení a vyloučit jakékoli pochybnosti o své nestrannosti.
Ústavní soud sice na jedné straně oceňuje důraz, který nalézací soud kladl na dodržení zásady presumpce neviny a jejího subprincipu rozhodování in dubio pro reo (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08). Presumpci neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny však nelze zaměňovat s rezignací soudu na zásadu objektivního zjištění skutkového stavu dle §2 odst. 5 tr. řádu.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích nalézacímu soudu neukládal povinnost akceptovat konkrétní skutková zjištění, ani mu nevnucoval přímo určitý způsob hodnocení důkazů (srov. nález sp. zn. I. ÚS 49/06). Poukázal na to, že k příkrému nesouladu mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu dochází tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování, přičemž dle názoru soudu se v dané věci o takovou intenzitu jedná (viz 1. rozhodnutí dovolacího soudu). Dovolací soud v obou zrušujících rozhodnutích poukazoval na důkazy, na něž nalézací soud nekladl náležitý důraz, hodnotil je izolovaně, nikoli v jejich souhrnu, upozornil na důkazy, které ve svých rozhodnutích vůbec necitoval, natož aby je hodnotil apod.
Za situace, kdy trestní řízení o závažném trestném činu trvalo již několik let, nemohl dovolací soud riskovat další průtahy, k nimž by mohlo dojít v případě opětovného nerespektování jeho pokynů nalézacím soudem. Z hlediska ústavněprávního přezkumu má Ústavní soud zato, že uvedeným krokem dovolací soud v dané věci nezasáhl do základního práva stěžovatele dle článku 38 odst. 1 Listiny, a to i ve světle požadavků na náležité odůvodnění postupu dle §262 tr. řádu, jež Ústavní soud vyjádřil naposledy např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1922/09.
O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, upravených zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, by mohlo jít v případě, že by rozhodování soudu dovolacího neslo známky libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, jestliže by dovolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle §265l odst. 3 tr. řádu náležitě neodůvodnil nebo pokud by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 963/08). Dovolací soud se však v odůvodnění svého rozhodnutí danou otázkou podrobně zabýval a z hlediska požadavků na postup dle citovaných ustanovení trestního řádu se jedná o odůvodnění, které lze z ústavně právního hlediska akceptovat.
K ostatním námitkám stěžovatele, týkajícím se zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů lze uvést následující.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V projednávané věci tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely.
Co do provedeného dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy platí, že Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly; je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech obecné soudy vycházejí zejména z tzv. zásady materiální pravdy, z jejíhož vymezení v§2 odst. 5 tr. řádu též plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, a je limitován rozsahem "nezbytným pro rozhodnutí". Soudy přitom musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
Z uvedeného rámce dokazování jsou soudy povinny vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. řádu postačující.
V projednávané věci obecné soudy nepřekročily rámec výše uvedených zásad a z celé řady navzájem se podporujících přímých i nepřímých důkazů dovodily skutkový stav, o němž není důvodných pochybností. Ústavní soud musí konstatovat, že odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je co do svého rozsahu zcela vyčerpávající, podrobně rozebírá všechny provedené důkazy, na jejichž základě dochází ke zcela logickým závěrům ohledně skutkového děje a z něj pak vyvozuje právní závěry, k nimž nelze mít z ústavně právního hlediska žádných připomínek. Vrchní soud jako soud odvolací se podrobně vypořádal s námitkami stěžovatele uvedenými v odvolání, zejména je třeba uvést, že se dostatečným způsobem vyjádřil k obhajobou navrhovaným dalším důkazům, z nichž většinu považoval z hlediska již zjištěných skutkových okolností za nadbytečné.
Je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Jak je z prostudovaných podkladů patrné, obecné soudy provedly potřebné dokazování a na jejich základě dospěly k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je přitom založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu