ECLI:CZ:US:2013:2.US.2864.12.1
sp. zn. II. ÚS 2864/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 3. září 2013 sp. zn. II. ÚS 2864/12 ve věci ústavní stížnosti Jana Čižinského, zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 56, proti výrokům usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2012 č. j. 29 Co 252/2012-50, kterými se mění výrok III usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. ledna 2012 č. j. 15 C 165/2011-32 a stanoví povinnost stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Mileny Vikové, zastoupené JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Hradčanské náměstí 9, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Výroky usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2012 č. j. 29 Co 252/2012-50, kterými se mění výrok III usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. ledna 2012 č. j. 15 C 165/2011-32 a stanoví povinnost stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení, byla porušena základní práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výroky usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2012 č. j. 29 Co 252/2012-50, kterými se mění výrok III usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. ledna 2012 č. j. 15 C 165/2011-32 a stanoví povinnost stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení, se ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. července 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených výroků napadeného usnesení z důvodu namítaného porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se žalobou podanou dne 4. října 2011 domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkové parcele č. X - lesní pozemek o výměře 2 203 m2 v k. ú. Hradištko pod Medníkem. Po zahájení tohoto řízení však vyšlo najevo, že ve stejné věci podala ještě dne 29. září 2011 žalobu i vedlejší účastnice, jejímž předmětem bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví i k dalším nemovitostem. Ke shodnému návrhu obou účastníků rozhodl Okresní soud Praha-západ (dále též "soud prvního stupně") usnesením ze dne 20. ledna 2012 č. j. 15 C 165/2011-32 o zastavení řízení o žalobě stěžovatele (výrok I), a to jednak z důvodu již zahájené rozepře, tedy překážky litispendence (§104 odst. 1 věta první ve spojení s §83 odst. 1 občanského soudního řádu), jednak z důvodu, že stěžovatel ani k výzvě soudu nedoplatil soudní poplatek (§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Současně tento soud rozhodl, že se stěžovateli vrací 4 000 Kč na soudním poplatku (výrok II) a že ve smyslu §146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Proti výroku o náhradě nákladů řízení podala vedlejší účastnice odvolání, v němž vytkla soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou zavinění zastavení řízení některým z účastníků řízení, tedy zda nejsou dány podmínky k přiznání náhrady nákladů řízení podle §146 odst. 2 občanského soudního řádu. Poukázala na to, že mezi účastníky proběhla rozsáhlá korespondence, v níž stěžovatel neustále odkládal prezentaci svého stanoviska v otázce zrušení spoluvlastnictví, pročež mu její právní zástupce zaslal dopis, v němž mimo jiné uvedl, že nedojde-li k mimosoudnímu vyřízení věci, bude vedlejší účastnice postupovat podle §142 odst. 1 občanského zákoníku. Na tento dopis stěžovatel sice reagoval příslibem odpovědi do 30. září 2011, ani poté však své stanovisko nesdělil a místo odpovědi naopak podal žalobu, která se týká pouze jedné z nemovitostí, kterou účastníci vlastní v předmětném katastrálním území. V době podání této žaloby přitom již bylo zahájeno řízení vedené pod sp. zn. 15 C 163/2011. Stejnopis odvolání byl v průběhu řízení zaslán stěžovateli, který na něj nikterak nereagoval.
4. Krajský soud v Praze (dále též "odvolací soud") shledal odvolání vedlejší účastnice důvodným. Podle jeho názoru lze zavinění ve smyslu §146 odst. 2 občanského soudního řádu posuzovat toliko z procesního hlediska, a nikoliv podle hmotného práva. V tomto případě měl přitom za nepochybné, že k zastavení nedošlo pro chování vedlejší účastnice, ale že jej zavinil stěžovatel, který žalobu podal. Jeho námitky o tom, že ji podával v dobré víře jako první, proto nemohou obstát. Z těchto důvodů rozhodl usnesením ze dne 14. května 2012 č. j. 29 Co 252/2012-50 o změně výroku III usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v celkové výši 19 464 Kč. Při jejím určení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, vycházel z částky 48 933 Kč, kterou jako výši přiměřené náhrady uvedl stěžovatel ve své žalobě. Podle §4 odst. 1 s odkazem na §3 odst. 1 této vyhlášky, ve znění účinném do 29. února 2012, tak činila sazba odměny 15 620 Kč paušálně pro řízení v jednom stupni (§151 odst. 2 věta první občanského soudního řádu za použití §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Vedlejší účastnici současně přiznal dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč a 20% daň z přidané hodnoty z výše uvedených položek ve výši 3 244 Kč. Odvolací soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 960 Kč.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel je přesvědčen, že výroky usnesení odvolacího soudu, jež se týkají náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhrady odvolacího řízení, došlo k zjevně nezákonné aplikaci §146 odst. 2 občanského soudního řádu. Napadené usnesení v rozporu s právem na spravedlivý proces zúžilo otázku "zavinění" na zjištění, že stěžovatel podal žalobu den poté, co ji podala i vedlejší účastnice, aniž se zabýval jeho objektivní možností vědět o tom, že v téže věci již probíhá soudní řízení.
6. Ve své argumentaci dále tvrdí, že z hlediska jednotlivých důvodů zastavení soudního řízení v dané věci má prioritu zastavení pro nezaplacení soudního poplatku, neboť jde o nesplnění prvotní podmínky vedení soudního řízení ve smyslu §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Do doby jeho zaplacení tak neměl soud vůbec zjišťovat existenci překážky litispendence a v případě nezaplacení soudního poplatku měl o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle §146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
7. Závěrem stěžovatel dodává, že napadené usnesení vykazuje znaky svévole, protože při určení výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně opomenulo §13 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Odvolací soud totiž bez jakéhokoliv důvodu nesnížil výši paušální náhrady nákladů o 50 %, čímž měl podle stěžovatele porušit jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Stejně tak opomenul aplikovat §150 občanského soudního řádu.
III. Průběh řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení vyžádal spis vedený u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 15 C 165/2011, s jehož obsahem koresponduje výše uvedené shrnutí řízení před obecnými soudy, a vyzval Krajský soud v Praze a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
9. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření z 20. srpna 2012 uvedl, že trvá na stanovisku, které projevil výrokem napadeného usnesení, a zcela odkázal na jeho odůvodnění.
10. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření z 6. srpna 2012 zopakovala důvody, pro které jí podle jejího názoru měla být přiznána náhrada nákladů řízení podle §146 odst. 2 občanského soudního řádu. Upozornila, že její žaloba nemohla být pro stěžovatele nečekaná. Ten byl totiž uvědomen jejím právním zástupcem, že pokud nepodá ve stanovené lhůtě konečné stanovisko k jejím návrhům vypořádání, bude se domáhat zrušení spoluvlastnictví soudní cestou. Aplikace uvedeného ustanovení je v souladu s jeho obecně uznávanou interpretací. Dále uvedla, že její vyjádření k žalobě bylo naprosto účelné a bylo splněním procesní povinnosti uložené jí soudem, který ji k němu vyzval. Pakliže stěžovatel opírá svou argumentaci o §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a dovozuje, že zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku má prioritu před zastavením řízení z důvodu překážky litispendence, takováto interpretace neobstojí už proto, že soud podle §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích i přes nezaplacení soudního poplatku řízení nezastaví, jestliže již začal jednat o věci samé. Na rozdíl od zastavení řízení z důvodu nezaplacení poplatku, které lze zvrátit podle §9 odst. 7 věty první zákona o soudních poplatcích in fine, při existenci překážky zahájeného řízení soud podle §104 odst. 1 ve spojení s §83 odst. 1 občanského soudního řádu vždy řízení zastaví. Stěžovatelem vykonstruovaná priorita zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku před překážkou litispendence s přihlédnutím k citovaným ustanovením prostě neobstojí. Ústavní stížnost navrhla zamítnout.
11. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli pro případ, že by na ně chtěl replikovat. Ten však svého práva ve stanovené lhůtě nevyužil.
12. Ve smyslu §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud rozhodl ve věci bez konání ústního jednání, neboť měl za to, že k objasnění věci postačují písemná vyjádření účastníků řízení a obsah příslušného spisu.
IV. Vlastní posouzení
13. Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele přípustnou, včas podanou a splňující všechny zákonem předepsané formální náležitosti, načež přistoupil k jejímu věcnému projednání a dospěl k závěru, že je důvodná.
14. Předně je třeba uvést, že řízení o ústavních stížnostech není pokračováním řízení před obecnými soudy v další instanci a Ústavnímu soudu v něm zásadně nepřísluší, aby v jeho rámci přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů nebo sjednocoval jejich judikaturu. Jako soudní orgán kontroly ústavnosti totiž není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Z tohoto důvodu si Ústavní soud v projednávané věci v první řadě položil otázku, zda a za jakých okolností by rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mohlo vést k porušení základních práv, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá.
15. Z práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance "správného" rozhodnutí, natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá. Závěr o jeho porušení nelze odůvodnit toliko rozdílným názorem na výklad podústavního práva provedený obecnými soudy [srov. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)] nebo tím, že neodpovídá názoru stěžovatele [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000 (U 24/27 SbNU 293)]. Uvedené však neplatí v situacích, kdy tento výklad založil porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, nebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, v důsledku čehož představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli. Tuto výjimku lze přitom vztáhnout i na aplikaci procesních předpisů [srov. např. nález ze dne 3. března 2011 sp. zn. III. ÚS 2671/09 (N 33/60 SbNU 397)].
16. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde. Tím však není řečeno, že by tato otázka nemohla ve výše vymezených případech (viz předchozí bod) nabýt ústavněprávní dimenze.
17. V projednávané věci namítá stěžovatel porušení svého práva na soudní ochranu především z důvodu, že mu měla být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozporu s §146 odst. 2 občanského soudního řádu. S tímto hodnocením se však Ústavní soud neztotožňuje. Podle odvolacího soudu zavinil stěžovatel zastavení řízení tím, že svou žalobu podal poté, co již bylo před soudem prvního stupně zahájeno jiné řízení v téže věci a mezi týmiž účastníky. Je zřejmé, že takovéto aplikaci uvedeného ustanovení nelze v obecné rovině z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Pokud přitom stěžovatel tvrdí, že s ohledem na další okolnosti, které provázely podání jeho žaloby, nelze závěr o jeho procesním zavinění považovat za správný, bylo namístě, aby veškerou argumentaci v tomto směru uplatnil již v odvolacím řízení. V takovém případě by byl odvolací soud nucen zvážit její relevanci a vypořádat se s ní v odůvodnění napadeného usnesení. Stěžovatel však tímto způsobem nepostupoval a k odvolání vedlejší účastnice se vůbec nevyjádřil, ačkoliv mu bylo právě za tímto účelem doručeno již dne 16. března 2012, tedy dva měsíce před rozhodnutím o něm. Za této situace se nemohl souvisejícími námitkami zabývat ani Ústavní soud, neboť v důsledku jejich neuplatnění v odvolacím řízení k tomu nebyla splněna podmínka materiálního vyčerpání všech procesních prostředků, plynoucí ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti [srov. nález ze dne 13. července 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79) nebo ze dne 5. října 2004 sp. zn. III. ÚS 126/04 (N 141/35 SbNU 9)]. Pouze nad rámec považuje Ústavní soud za účelné poznamenat, že aplikace §146 odst. 2 občanského soudního řádu přichází v úvahu i v případě, kdy k zastavení řízení dojde v důsledku nezaplacení soudního poplatku.
18. Pokud jde o zbylou námitku, kterou stěžovatel brojí proti způsobu, jakým odvolací soud stanovil výši náhrady nákladů řízení, Ústavní soud ji považuje za opodstatněnou. Soud prvního stupně nerozhodl o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu, nýbrž z důvodů překážky litispendence a nezaplacení (resp. nedoplacení) soudního poplatku. Odměna právního zástupce vedlejší účastnice měla být proto v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení stanovena hlediskem §13 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. v konkrétním případě v poloviční výši, a nikoliv pouze hlediskem §4 odst. 1 ve spojení s §3 odst. 1 bodem 4 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012.
19. Je třeba zdůraznit, že uvedená ustanovení nepřipouštěla jiný výklad, přičemž pokud odvolací soud ve svém rozhodování kogentní ustanovení §13 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. nerespektoval a zcela jej opominul aplikovat, zatížil tím napadené usnesení prvkem svévole, v jehož důsledku jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [k nerespektování kogentní normy srov. např. nálezy ze dne 2. března 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235), ze dne 25. února 2009 sp. zn. I. ÚS 92/08 (N 36/52 SbNU 367) nebo ze dne 17. května 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Nic na tom nemění ani skutečnost, že odvolacím soudem nerespektované ustanovení bylo součástí podzákonného právního předpisu, neboť z tohoto důvodu by jej mohl neaplikovat v konkrétní věci pouze v případě, konstatoval-li by jeho nesoulad se zákonem, což z odůvodnění napadeného usnesení v žádném případě neplyne [srov. nález ze dne 4. října 2006 sp. zn. III. ÚS 269/05 (N 180/43 SbNU 51), který se rovněž týkal nerespektování §13 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.]. Zbývá dodat, že s ohledem na související zásah do majetkové sféry stěžovatele došlo napadeným usnesením i k porušení jeho základního práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Oba tyto kasační důvody se zároveň vztahují i na jeho výrok, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, neboť s ohledem na to, že v jejich důsledku bude odvolací řízení dále pokračovat, budou i tyto náklady znovu předmětem rozhodování odvolacího soudu.
20. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadené výroky usnesení Krajského soudu v Praze podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Odvolací soud tak bude muset o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně opětovně rozhodnout, přičemž kromě závazného právního názoru vysloveného v tomto nálezu bude muset přihlédnout i k právním závěrům obsaženým v nálezu ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.), kterým byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb.