ECLI:CZ:US:2013:2.US.2898.12.1
sp. zn. II. ÚS 2898/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou advokátní kanceláře v Praze, Karlovo nám. 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 23 C 204/2009-52 ze dne 8. 4. 2010, rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 11 Co 348/2010-84 ze dne 10. 11. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 2906/2011-102 ze dne 16. 5. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými byla zamítnuta žaloba, jíž se domáhal určení vlastnického práva k specifikovaným nemovitostem nacházejícím se v k. ú. Strašnice, obci Praha.
Předmětem řízení u obecných soudů byla žaloba stěžovatele o určení vlastnického práva k výše uvedeným nemovitostem, uplatněná z titulu právní úpravy obsažené v ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (zde ex lege k datu 1. 7. 2000). Stěžovatel vlastnické právo odvozoval od rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci ze dne 30. 9. 1950 č. j. U III-1002/49, které považoval za rozhodnutí příslušného státního orgánu o přídělu ve smyslu ustanovení §2a odst. 1 písm. a) citovaného předpisu, ve znění zákona č. 114/2000 Sb. Na základě tohoto právního aktu bylo do pozemkové knihy posléze vloženo vlastnické právo Československému státu, se správou Ústředního národního výboru hlavního města Prahy.
Nalézací i odvolací soud dospěly k závěru, že listina o odevzdání konfiskovaného majetku obci není rozhodnutím o přídělu, jaké má na mysli §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. Ačkoli byla listina vyhotovena na předtisku s formulací o přechodu nemovitostí na obec dnem 31. 12. 1949, z oprav předtištěných údajů bylo zjištěno, že nebyla vydána Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy, nýbrž Ústředním národním výborem hlavního města Prahy na základě doložky s poukazem na zákon č. 18/1950 Sb. a vyhlášku č. 224/1950 Sb. V závěru odkazovalo uvedené rozhodnutí na zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, podle něhož pozbylo dosavadní kmenové obecní jmění této povahy (§30 odst. 2 zákona) a tento majetek se stal vlastnictvím státu, spravovaným národními výbory. Podmínky pro přechod majetku ze státu na obec (žalobce) tedy nemohly být naplněny, neboť po nabytí účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., tj. od 1. 1. 1950, již obce nemohly nabývat majetek do svého vlastnictví, a to ani se zpětnou účinností.
Stěžovatel nesouhlasí s právním hodnocením soudů, neboť jejich výklad dle jeho názoru neodpovídá ust. §2a zákona č. 172/1991 Sb., konkrétně ust. §2a odst. 1 písm. a) a ust. §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb.
Předmětné rozhodnutí je dle stěžovatele rozhodnutím přídělovým. Stěžovatel prokazoval existenci přídělu přídělovou listinou, kterou je rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku a která svědčí příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, v dané věci konkrétně Ústřednímu národnímu výboru hl.m. Prahy. Není podstatné, že na rozhodnutí je Osídlovací úřad a fond národní obnovy v Praze přeškrtnut a napsán Ústřední národní výbor hl.m. Prahy. Stěžovatel odkazuje na vyhl. č. 224/1950 Ú.l.l., podle něhož přešla na krajské národní výbory působnost ve věcech rozdělování a jiného nakládání s konfiskovaným majetkem.
Nejvyšší soud ani soudy nižších stupňů nezohledňují, že dle ust. §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. obce prokáží existenci přídělu mimo jiné přídělovou listinou svědčící ... příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, nikoliv pouze obci stejně jako nezohledňují ust. §2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí podle odst. 2 do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo. Z toho tedy vyplývá, že podmínkou nebylo vlastnické právo obce k datu 31. 12. 1949. Pro posouzení ust. §2a proto není rozhodné, jestli obec mohla být v minulosti vlastníkem předmětných nemovitostí (k datu 31. 12. 1949) s ohledem na ust. §30 odst. 2 zákona č. 279/1949 Sb., jak to činí podstatným Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí, neboť podmínka předchozího vlastnictví obce na rozdíl od ust. §2 v zákoně stanovena není a není podstatné, že po 1. 1. 1950 již obce nemohly nabýt žádný majetek. Majetek tedy mohl nabýt i příslušný národní výbor a pro věc není rozhodující, že předmětné rozhodnutí bylo vydáno až dne 30. 9. 1950.
Stěžovatel poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 423/97, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945, č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. je veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím pověřeného Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. I rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci je rozhodnutím přídělovým a podstatné není, který orgán rozhodnutí vydal a kdy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se soudy provedenou interpretací ust. §2a odst. 1 písm. a) a ust. §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. Stěžovatel se tak ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc, neboť se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
Ústavní soud připomíná, že dle ustanovení §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 114/2000 Sb., přecházejí do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 i nemovitosti uvedené v §2 odst. 1 písm. a) až d), které byly obcím přiděleny jako přídělcům, přičemž řeší, jakým způsobem obce existenci přídělu prokáží. Jak je zřejmé z důvodové zprávy k zák. č. 114/2000 Sb., tj. novele zák. č. 172/1991 Sb. (a navazující judikatury Nejvyššího soudu) účelem novely je umožnit přechod nemovitostí do vlastnictví obce i v případech, kdy nedošlo k formálnímu završení procesu přídělu (k rozhodnutí o přídělu či k vydání přídělového plánu došlo po 31. 12. 1949 nebo vůbec), ačkoliv obce do doby zániku obecní samosprávy s majetkem hospodařily. V tomto smyslu však stěžovatel skutková tvrzení nepředkládal. Stěžovatel pouze trval na extenzivním výkladu příslušných ustanovení, dle nichž bylo možné, aby rozhodnutím vydaným po 31. 12. 1949, a to nikoliv Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy, nabyl majetek přímo příslušný národní výbor, ačkoliv po 1. 1. 1950 již ani obce nemohly nabýt žádný majetek a národní výbory byly pouze pověřeny správou národního majetku.
Závěru, dle nějž v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro přechod majetku ze státu na obec, neboť předmětným rozhodnutím bylo pouze rozhodnuto o svěření národního majetku do správy národního výboru ve smyslu vyhl. 208/1951 Ú.l., tak nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup podrobně a důkladně odůvodnily. V tomto směru považuje Ústavní soud za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat a na rozhodnutí obecných soudů odkazuje.
Poukaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 423/97 nelze považovat za případný, neboť toto rozhodnutí, jak ostatně uvedl i městský soud, je podloženo zcela jinými skutkovými okolnostmi (nemovitosti byly předány obci rozhodnutím Osidlovacího úřadu Fondu národní obnovy ze dne 30. 12. 1949 ke dni 31. 12. 1949, tedy do doby, kdy obce mohly majetek nabývat).
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu