ECLI:CZ:US:2013:2.US.2944.13.1
sp. zn. II. ÚS 2944/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Fialy, zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem Dukelská 891/4, 779 00 Olomouc, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 337/2013-18 ze dne 23. 7. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 65/2013 zažádal stěžovatel o osvobození od soudních poplatků. O žádosti stěžovatele rozhodl obvodní soud usnesením č. j. 28 C 65/2013-12 ze dne 10. 6. 2013 tak, že stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel je s ohledem na výši soudního poplatku 1 000 Kč a své majetkové poměry, jak je uvedl v dotazníku na osobní, majetkové a výdělkové poměry, schopen poplatkovou povinnost splnit. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o němž následně rozhodl městský soud shora označeným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel poukazuje především na to, že tři jiné soudy mu v téže době a za stejných okolností osvobození od soudních poplatků automaticky přiznaly. Sám prý žije z dávky životního minima a příspěvku na bydlení, kteréžto dávky byly doloženy a označeny orgány, které poměry stěžovatele přezkoumávaly a příslušná rozhodnutí o nich vydaly. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že řádně prokázal své příjmy, není však dle něj zřejmé, jakým jiným způsobem než čestným prohlášením by mohl prokázat skutečnost, že nad rámec uvedených příjmů jiné příjmy nemá. Soud svým postupem jej dle jeho názoru postavil do pozice, kdy by měl prokazovat, nikoli příjmy, které má, ale příjmy, které nemá, což je objektivně nemožné. Stěžovatel vyzdvihl, že soud rozhodl v jeho neprospěch, stěžovatelem uváděné údaje nevyvrátil, toliko konstatoval, že sociální dávky poskytované státem stěžovateli k životu nestačí. Z tohoto jeho vyjádření stěžovatel vyvozuje, že "podle toho měl také rozhodnout, a to o tom, že se osvobození od soudních poplatků stěžovateli přiznává". Závěrem navrhl, aby Ústavní soud dotčené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí odvolacího soudu za ústavně nekonformní, když z jeho odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tento soud vycházel i jak se vypořádal s námitkami stěžovatele; jeho nesouhlas s tímto hodnocením, který vyjádřil v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Ústavní soud na prvém místě připomíná svoji judikaturu vztahující se k rozhodnutím o soudních poplatcích (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/2009 ze dne 30. 4. 2009), v níž se opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, anebo se jednalo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Ústavní soud je tedy nucen konstatovat, že není oprávněn přezkoumat správnost závěrů, k nimž dospěly obecné soudy na základě skutkových zjištění vyplývajících z potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech předložené obvodnímu soudu stěžovatelem, jakož i z dalších důkazů. Může toliko prověřit, zda obecné soudy nepostupovaly zjevně neadekvátním způsobem, v rozporu s ustanoveními a principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Existenci takových důvodů, pro které by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadené rozhodnutí, však v projednávané věci neshledal.
Pakliže obecné soudy (zejména odvolací soud) shledaly, že stěžovatel své majetkové poměry nedoložil úplným způsobem, když v částech prohlášení věnovaných vyživovacím povinnostem, příjmům, výdajům a závazkům jakékoli údaje absentují (opak ani stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí), přičemž současně nijak nevysvětlil, z jakých příjmů žije, když částka 2 560 Kč (příspěvek na bydlení), kterou přiznává, mu k úhradě jeho měsíčních výdajů na bydlení a další nezbytné životní výdaje nemůže postačovat, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem. Nalézací soud rozhodující o osvobození stěžovatele od soudního poplatku za odvolací řízení tedy oprávněně očekával, že stěžovatel ve vzpomínaném prohlášení uvede všechny údaje potřebné k rozhodnutí ve věci osvobození od soudních poplatků. Uzavřel-li pak soud druhé stolice, že ze stěžovatelem uvedených skutečností, že "je rozvedený, zaměstnán že není z důvodu soustavného, uměle vykonstruovaného trestního stíhání, nevymazání rejstříku a pronásledování státními orgány a že nemá žádný majetek větší hodnoty vyjma rodinného domu v exekuci a že pobírá dávky životního minima 2.560,-- Kč", nemohl za této situace celkové poměry stěžovatele náležitě posoudit, nelze tomuto závěru v ústavní rovině ničeho vytknout.
Stěžovatel současně přehlíží, že není povinností soudu vyvracet pravdivost údajů uvedených v prohlášení o poměrech žadatele, aby mohl rozhodnout v jeho neprospěch, neboť je na stěžovateli, aby věrohodně prokázal svou celkovou majetkovou situaci, včetně okolností, pro které není možné použít tu kterou majetkovou hodnotu pro alespoň částečné splnění poplatkové povinnosti. Protože stěžovatel v prohlášení uvedl - až na zmíněný příspěvek na bydlení - své poměry v obecné rovině, přičemž se současně uchýlil k emotivně laděné formě, poukazuje přitom na vykonstruovanost trestního procesu vedeného proti jeho osobě, tím spíše obecné soudy nemohly jeho žádosti vyhovět. Vyjádření odvolacího soudu o tom, že částka 2 560 Kč, kterou přiznává, mu k úhradě jeho měsíčních výdajů na bydlení a další nezbytné životní výdaje nemůže postačovat, nelze interpretovat tak, že představuje důkaz o nedostatku majetku stěžovatele, pro který je třeba přistoupit k osvobození od soudních poplatků, nýbrž je třeba je vykládat v kontextu celého odůvodnění; městský soud zde narážel na nevěrohodnost uvedení této částky jako jediného příjmu stěžovatele, když nebylo lze rozumně dospět k závěru, že z této částky je stěžovatel schopen pokrýt své veškeré životní náklady. Ani v této argumentaci Ústavní soud žádné vady neshledal.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. října 2013
Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu