ECLI:CZ:US:2013:2.US.3017.12.1
sp. zn. II. ÚS 3017/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Michaela Dov Shiffa, zastoupeného Mgr. Alenou Najgebaurovou, advokátkou se sídlem Sochařská 318/6, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 154/2012-194 ze dne 15. 5. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 222/2011-155 ze dne 29. 6. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 5 C 121/2007-120 ze dne 2. 2. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele o uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 310 673 Kč s přísl. (výrok I.), dalším výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Žalovaná částka představovala dluh na nájemném vyčísleném částkou 13 880 Kč měsíčně od 18. 6. 2004 do 31. 12. 2006, tj. za období před podáním žaloby. Bylo tak rozhodnuto o části původní žaloby (podané na soud dne 18. 6. 2007) o určení výše nájemného a o stanovení povinnosti zaplatit dluh na takto určeném nájemném za období tří let zpětně od podání žaloby.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by právní názor, vyslovený odvolacím soudem mohl činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným.
Napadená rozhodnutí jsou založena na právním názoru, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného pouze za období od podání žaloby do 31. 12. 2006, přičemž zpětnému zvýšení nájemného brání povaha rozhodnutí, které má konstitutivní účinky.
V první části ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se závěry Ústavního soudu vyslovenými ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, přičemž poukazuje na právní názor vyslovený v některých předchozích nálezech Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 2/03, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, sp. zn. IV. ÚS 175/08 a sp. zn. III. ÚS 3158/07), který dle něj judikoval možnost zpětného stanovení nájemného a povinnost pronajímatele nejdříve požadovat doplacení nájmu po nájemci a teprve v případě neúspěchu nárok uplatnit cestou náhrady škody proti státu. Právní konstrukci nastíněnou ve zmíněném stanovisku, že až podání žaloby zakládá právo žalobce proti žalovanému, nepovažuje za správnou, naopak ji označuje za porušující základní principy občanského práva. Polemizuje též se závěrem stanoviska o konstitutivním charakteru rozhodnutí. Dle názoru stěžovatele soudy, vycházející bez bližšího odůvodnění z uvedeného stanoviska, svými rozhodnutími porušily jeho právo na spravedlivý proces včetně práva legitimně očekávat, že obdobné případy budou posuzovány stejně a že rozhodnutí soudů bude obsahovat logické a dostatečné odůvodnění. Tímto jednáním soudů bylo poškozeno také jeho vlastnické právo, jehož ochrany se domáhal. Oproti jiným vlastníkům se cítí být znevýhodněn za dobu regulace nájemného, kdy nemohl s nájemcem vyjednat vyšší nájemné, a nedomohl se ani ochrany u soudu. Stěžovatel konstatuje, že při podání žaloby se opíral o tehdejší judikaturu Ústavního soudu. Pakliže jsou obsahem stanoviska takové závěry, že za období před podáním žaloby nelze žalovat nájemce, potom dříve podávaný výklad je buď nesprávný nebo překonaný. Dle jeho přesvědčení jsou soudy povinny posuzovat věc dle hmotného práva účinného v předmětné době, neboť jinak je zasahováno do právní jistoty a legitimního očekávání stěžovatele a tím do práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za zjevně neopodstatněnou je považována rovněž taková ústavní stížnost, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již Ústavní soud v obdobném případě řešil a neshledal důvodným. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
Skutkově i právně shodnou problematiku již Ústavní soud řešil na základě obsahově obdobné ústavní stížnosti stěžovatele podané proti jiným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě (podané stejně jako v nyní posuzovaném případě po nabytí účinnosti zákona č. 107/2006 Sb.), požadující určení výše nájemného za dobu od 31. 8. 2007 do 30. 9. 2008 a stanovení povinnosti žalovaného zaplatit mu dluh na takto určeném nájemném za období zpětně od podání žaloby, a to od 30. 8. 2004 do 30. 8. 2007. Ústavní soud uvedenou ústavní stížnost usnesením sp. zn. III. ÚS 881/12 ze dne 12. 3. 2013 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Závěry učiněné v označeném usnesení lze plně aplikovat i na tento případ, přičemž Ústavní soud neshledal důvod se od nich jakkoliv odchylovat.
Nad rámec těchto závěrů Ústavní soud připomíná, že se danou problematikou ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Bylo to především v připomínaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (publ. pod č. 252/2006 Sb.), kterým reagoval na tehdejší nežádoucí stav představovaný dlouhodobou nečinností zákonodárce stran předvídané regulace nájemného, jakož i v dalších rozhodnutích, ve kterých myšlenky plenárního nálezu dále rozvinul (srov. např. sp. zn. I. ÚS 489/05, sp. zn. IV. ÚS 175/08). Za účelem sjednocení jistých rozdílných právních závěrů se k problematice (regulovaného) nájemného velmi podrobně vyjádřilo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (publ. pod č. 136/2009 Sb.).
Vzhledem k argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že účelem uvedeného stanoviska pléna (i s ohledem na funkci stanovisek) nemohlo být nic jiného, než sjednotit v té době poněkud roztříštěnou judikaturu senátů Ústavního soudu a formulovat pro obecné soudy právní názor, který umožní adekvátní ochranu vlastnického práva pronajímatelů, které bylo regulací nájemného a dlouhodobou nečinností zákonodárce omezeno. Stanovisko pléna tudíž nemohlo založit nový nárok, pouze se vyjádřilo k existenci nároku plynoucího z titulu v minulosti omezeného vlastnického práva. Výtka stěžovatele, že soudy měly věc posoudit dle hmotného práva účinného v předmětné době, neboť jinak je zasahováno do právní jistoty a legitimního očekávání stěžovatele a tím do práva na spravedlivý proces, je proto nepřípadná.
Předmětem posouzení pléna byly dvě otázky, jež spolu úzce souvisely: a) od jaké doby lze pronajímateli přiznat zvýšené nájemné; b) existence nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva a jeho subsidiarita.
Ve vztahu k problematice řešené napadenými rozhodnutími je relevantní především první bod, ke kterému se v uvedeném stanovisku konstatuje, že "obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání sama povaha konstitutivního rozhodnutí; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 rovněž není možné, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb." Ve stanovisku dalo plénum Ústavního soudu jednoznačně najevo, že "zvyšování nájemného soudním rozhodováním bylo zcela mimořádným prostředkem, jehož použitelnost Ústavní soud podmínil nemožností zvyšovat nájemné podle zvláštní právní úpravy", kterou následně představoval zákon č. 107/2006 Sb., jenž umožnil pronajímatelům od 1. 1. 2007 jednostranně zvýšit nájemné způsobem a v rozsahu v zákoně stanoveným. Z uvedeného vyplývá, že v duchu stanoviska mohla být žaloba pronajímatele vůči nájemci úspěšná pouze tehdy, byla-li podána nejpozději do 31. prosince 2006.
V projednávané věci stěžovatel podal žalobu dne 18. 6. 2007, tedy až po nabytí účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., přičemž se jí domáhal stanovení povinnosti žalovaného platit mu nájemné v jiné (vyšší) částce za m2, než jak připouštěl zákon, a v souvislosti s tímto zvýšením žádal nedoplatek za období před podáním žaloby, a to od 18. 6. 2004 do 31. 12. 2006.
Jak však uvedly obecné soudy, řídíce se závazným právním názorem vysloveným v uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu, takové právo stěžovateli vůči žalovanému nájemci nepřísluší. Zvýšení nájemného od 18. 6. 2007 soudy přiznat nemohly s ohledem na zákon č. 107/2006 Sb., a stejně tak nemohly zvýšit nájemné za období před podáním žaloby, neboť tomu brání povaha konstitutivního rozhodnutí. Právní závěry obecných soudů jsou zcela v souladu s uvedeným stanoviskem, kterým je při svém rozhodování vázán i druhý senát Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně garantovaných práv za opodstatněná. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu