ECLI:CZ:US:2013:2.US.326.12.1
sp. zn. II. ÚS 326/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Simmera, zastoupeného Mgr. Davidem Rolným, advokátem se sídlem Chrastavská 273/30, 460 01 Liberec, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. září 2011, č. j. 12 Co 116/2011-152, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. července 2011, č. j. 30 Co 486/2010-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem soudů a soudců došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. září 2011, č. j. 12 Co 116/2011-152, bylo v řízení o zaplacení částky 1.008 Kč zrušeno usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. ledna 2011, č. j. 5 C 58/2001-132, jímž byl zamítnut návrh žalovaného (stěžovatele), že doručení předvolání k jednání ze dne 8. ledna 2010 ve věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 58/2001 je neúčinné. Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci vůbec nebyly dány důvody zabývat se správností napadeného usnesení, neboť návrh žalovaného na určení neúčinnosti doručení zásilky byl u soudu prvního stupně podán až poté, kdy rozhodnutí ve věci samé (rozsudek ze dne 4. května 2010) nabylo právní moci, přičemž návrh žalovaného nesměřuje proti doručení tohoto konečného rozhodnutí ve věci. Odvolací soud konstatoval, že právní mocí rozsudku řízení před soudem prvního stupně skončilo a účastníci řízení již nemají žádný prostor, aby vůči soudu dále uplatňovali své návrhy a námitky vztahující se k postupu soudu. Ani §50d zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") o neúčinnosti doručení neobsahuje v tomto směru žádnou výjimku. Rozhodnutí soudu prvního stupně nemělo být vůbec vydáno a k návrhu žalovaného nemělo být přihlíženo, proto odvolací soud rozhodl o jeho zrušení.
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. července 2011, č. j. 30 Co 486/2010-63, bylo v řízení o vymožení částky ve výši 1.008 Kč potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 6. října 2010, č. j. 16 EXE 3477/2010-12, jímž byla nařízena exekuce na majetek povinného (stěžovatele) dle pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. května 2010, č. j. 5 C 58/2001-100. Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuční titul je vykonatelný (nabyl právní moci doručením), na což nemá žádný vliv ani odvolání proti rozsudku ve věci samé podané povinným, neboť proti rozhodnutí o částce nepřesahující 10.000 Kč není odvolání přípustné (§202 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud shledal jako bezvýznamné další námitky povinného, např. ohledně nepoměru výše pohledávky a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení pohledávky dosaženo, složení zálohy na provedení exekuce, slyšení povinného atd.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. září 2011, č. j. 12 Co 116/2011-152, namítá, že odvolací soud vyložil §50d o. s. ř. účelově proti záměru zákonodárce, neboť jedinou výjimku, kdy nelze podat návrh na neúčinnost doručení po nabytí právní moci rozsudku představuje §50d odst. 3 o. s. ř., který se týká rozhodnutí ve věcech rozvodu nebo neplatnosti manželství či registrovaného partnerství. V této části ústavní stížnosti stěžovatel rovněž vznáší námitky proti samotnému meritornímu rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. května 2010, jemuž vytýká řadu hrubých pochybení.
5. Co se týče usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. července 2011, č. j. 30 Co 486/2010-63, stěžovatel namítá nezákonnost exekuce od samého počátku. I v souvislosti s tímto rozhodnutím stěžovatel namítá neexistenci exekučního titulu vzhledem k odvolání podanému proti rozsudku ve věci samé. Dále poukazuje na to, že v odvolacím řízení rozhodovali dva vyloučení soudci. Přestože stěžovatel podjatost soudců v odvolacím řízení výslovně nenamítl, poukázal při jednání konaném dne 25. července 2011 na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z roku 2002, na jehož základě byli dva soudci odvolacího senátu vyloučeni z projednání a rozhodování v jiné věci stěžovatele, což mělo podle názoru stěžovatele vést k jejich vyloučení i ve stávající věci.
III.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 372/04 či IV. ÚS 187/05, z nichž Ústavní soud i v této věci vychází; obě dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy České republiky, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. září 2011, č. j. 12 Co 116/2011-152, jímž bylo zrušeno předchozí zamítavé usnesení soudu prvního stupně týkající se návrhu na určení neúčinnosti doručení, konstatuje, že ústavní stížnost není přípustná. Napadené rozhodnutí totiž není rozhodnutím ve věci samé, kterým by se řízení meritorně končilo, nýbrž se jedná o usnesení řešící procesní dopady postupu stěžovatele. Aby měl stěžovatel možnost domáhat se eventuální nápravy ze strany Ústavního soudu, musel by svoji argumentaci ohledně jím tvrzeného pochybení soudů ve vztahu k otázce neúčinnosti doručení předvolání, uplatnit v ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věci samé tzn. proti rozsudku, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku, což však řádným způsobem neučinil [ústavní stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. května 2010, č. j. 5 C 58/2001-100, byla odmítnuta pro neodstranění vad (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2051/10)]. Proto Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl podle §43odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
8. Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. července 2011, č. j. 30 Co 486/2010-63. K tomu Ústavní soud nejprve poukazuje na to, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Taková pochybení však Ústavní soud v postupu a rozhodnutí odvolacího soudu neshledal. Pokud stěžovatel namítá vady exekučního titulu, nemá Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí vydanému v exekučním řízení možnost se těmito námitkami zabývat. Jak bylo řečeno výše, stěžovatel je měl řádně uplatňovat v ústavní stížnosti směřující proti rozsudku ve věci samé. Jestliže tak neučinil, nemůže nyní v exekučním řízení tyto nedostatky dohánět. Další námitka stěžovatele spočívající v tom, že měli v odvolacím řízení rozhodovat vyloučení soudci, není pro Ústavní soud významná, neboť byla uplatněna až teprve v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatel měl možnost námitku podjatosti soudců odvolacího soudu uplatnit v odvolacím řízení, což však opět řádně neučinil.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost v části týkající se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. července 2011, č. j. 30 Co 486/2010-63, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu