ECLI:CZ:US:2013:2.US.4092.12.2
sp. zn. II. ÚS 4092/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Daniše, t. č. ve vazební věznici Praha-Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem Husovo nám. 65/2, 268 01 Hořovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012 sp, zn. 6 To 427/2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 8. 2012 sp. zn. 4 T 96/2012 (1 Nt 910/2012), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu.
Ústavní soud studiem vyžádaného spisu obecného soudu zjistil následující: Proti stěžovateli, vazebně stíhanému pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle ust. §283 odst. 1 a 2 písm. b) a c) trestního zákoníku, byla dne 16. 8. 2012 Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 10 pro tento zločin podána obžaloba. Již předtím dne 25. 7. 2012 podal stěžovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 10 žádost o propuštění z vazby na svobodu. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též jen "soud prvého stupně") nařídil na den 23. 8. 2012 v této věci vazební zasedání. Pro nepřítomnost jedné ze členek senátu však vazební řízení nemohlo být vedeno. Soud prvého stupně v této situaci stěžovatele vyslechl "mimo vazební zasedání" a svolal vazební zasedání na 27. 8. 2012. V tento den soud prvého stupně v neveřejném zasedání již kompletním senátem rozhodl touto stížností napadeným usnesením o prodloužení trvání vazby a zároveň zamítl všechny návrhy stěžovatele na nahrazení vazby. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost k Městskému soudu v Praze (dále též jen "stížnostní soud"), který ji zamítl dne 25. 9. 2012 druhým touto ústavní stížností napadeným usnesením.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel uvádí, že pro rozpor s kogentní úpravou institutu vazebního zasedání tak, jak jej upravují ust. §73d a násl. zák. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), postupoval soud prvého stupně ve stěžovatelově věci způsobem nezákonným a neústavním. Stěžovatel považuje za nepřijatelné, aby byl obžalovaný vyslechnut při rozhodování o vazbě pouze před částí senátu, tedy mimo vazební zasedání. Stěžovatel kategoricky trvá na tom, že výslech obžalovaného při rozhodování o vazbě musí být proveden v rámci vazebního zasedání před kompletním senátem, jak to vyžaduje ust. §73f odst. 1 trestního řádu. Dle názoru stěžovatele tak soud prvého stupně svým postupem zatížil řízení nezhojitelnou vadou a ani stížnostní soud nezjednal ve věci nápravu, kdy se touto vytýkanou vadou vůbec nezabýval.
Soud prvého stupně se k výzvě Ústavního soudu k projednávané věci písemně vyjádřil. V tomto vyjádření uvádí, že přes nutnost rozhodovat v předmětné věci v senátě a přes to, že daná členka senátu vzala termín vazebního zasedání na vědomí, se k tomuto nedostavila a vazební zasedání tak muselo být odročeno. Přesto se výslech stěžovatele před neúplným senátem konal, a to po řádném poučení a za přítomnosti jeho obhájce. Stěžovatel při tomto výslechu mimo jiné prohlásil, že se odročeného vazebního zasedání účastnit nechce, a požádal, aby bylo konáno v jeho nepřítomnosti a aby byl písemně vyrozuměn o jeho výsledku. Rovněž obhájce stěžovatele prohlásil, že se odročeného vazebního zasedání nezúčastní. Rozhodnutí obžalovaného soud prvého stupně respektoval a dne 27. 8. 2012 rozhodl v jeho nepřítomnosti tak, jak bylo popsáno výše, a lhůta uvedená v §72 odst. 3 trestního řádu tak byla zachována.
K problematice práv osoby, držené ve vazbě, se Ústavní soud již v minulosti vyjádřil. Po nálezu Pl. ÚS 45/04, publikovaném pod č. 239/2005 Sb., došlo k přijetí nové zákonné úpravy, mající za cíl zejména zavedením institutu vazebního zasedání zvýšení standardu práv osoby ve vazbě. Tím došlo i k uvedení českého právního řádu v soulad s Úmluvou a jejími interpretacemi provedenými Evropským soudem pro lidská práva. Ten vyžaduje, aby v případě rozhodování o uvalení, ale i prodloužení vazby, byla zaručena "rovnost zbraní", tedy určité faktické vyrovnání šancí žalobce i obviněného v rovině přesvědčování soudu o důvodnosti, resp. nedůvodnosti vazby. K tomu viz např. rozsudek ve věci Nikolova ca. Bulharsko (dostupný na serveru http://www.echr.coe.int/echr/en/hudoc). Ani Evropský soud pro lidská práva však ve vazebních věcech nevyžaduje identickou úroveň a obsah ochrany práv toho, proti komu se řízení vede, jako při řízení o vině a trestu, viz např. rozsudek Megyeri ca. Německo (dostupný tamtéž).
Při aplikaci výše uvedených faktů Ústavní soud považuje za případné uvést, že v projednávané věci se jedná procesně o podobnou situaci, jaká stála na počátku posuzování Ústavního soudu ve věci, vyústivší ve shora uvedený nález Pl. ÚS 45/04, neboť i v oné věci byl vazebně stíhaný stěžovatel vyslechnut zvláštní procesní formou, a to dle §183a odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud tehdy uvedl: "Český trestní proces je rigidní a sledovanou problematiku upravuje komplexně a jednoznačně, jako bylo dovozeno výše. Pokud má ve věci rozhodovat senát, může rozhodovat pouze ve stanovených formách, kterou je v daném případě neveřejné zasedání. V jednoduchém právu tedy neexistuje možnost, aby celý senát, potažmo jeden z jeho členů, provedl výslech obviněného předtím, než je v neveřejném zasedání rozhodováno. Trestní řád takový postup umožňuje předsedovi senátu nebo pověřenému členu senátu podle §183a jen ve výjimečných případech. Rozhodování soudu v této věci, a tím i požadavek, aby byl obviněný soudem slyšen, má však povahu pravidelnou. Nedošlo tak k naplnění cíle, uvedeného v čl. 5. odst. 4 Úmluvy, neboť výslech obviněného provedl pouze jeden z členů senátu, a nikoliv celý senát. Ostatní členové byli při posuzování stížnosti obviněného v totožné situaci, jako kdyby k výslechu obviněného jedním členem senátu vůbec nedošlo, neboť sami obviněného "neslyšeli"."
Jsou-li si situace nyní a tehdy Ústavním soudem posuzované podobné co do procesního řešení obecnými soudy, liší se však významně legislativní úpravou, jíž byly obecné soudy vázány. Výše zmíněné požadavky Evropského soudu pro lidská práva, jakož i Ústavního soudu, se týkají totiž obecných, abstraktních záruk pro neurčitý počet budoucích případů o stejném procesním základu.
Cílem zákonné úpravy v této oblasti je umožnění vazebně stíhané osobě dostatečně účinnými prostředky hájit své zájmy, což se děje prostřednictvím zajištění rovnosti zbraní obou stran trestního řízení celým systémem prostředků, který se nevyčerpává toliko slyšením vazebně stíhaného před soudem, byť je toto slyšení prostředkem nepochybně klíčovým. Ostatně ani z uvedených lidskoprávních maxim nevyplývá, že by cílem právní úpravy v oblasti zajištění dostatečné ochrany práv osob vazebně stíhaných byl jejich výslech před soudem conditio sine qua non pro rozhodnutí.
Požadavek obecnosti právního řádu zabraňuje totiž uspokojivému a jednoznačnému řešení každé do úvahy připadající situace, jež může v praxi nastat, přičemž ze zásady zákazu denegatio iustitiae vyplývá, že i ty nejraritnější situace musí mít své legální řešení. Za "výjimečný případ" ve shora nastíněném smyslu považuje Ústavní soud i případ nyní projednávaný. Vzhledem k zavedení institutu vazebního zasedání nelze považovat výslech obžalovaného dle §183a, jakému byl zjevně (přes přítomnost nikoliv pouze předsedy senátu, nýbrž i jeho dalšího člena, kterážto toliko posiluje účinek zásady bezprostřednosti trestního řízení) podroben i stěžovatel při řízení před soudem prvého stupně, takový postup za pravidelný. Soud prvého stupně původně zamýšlel věc projednat pravidelným postupem ve vazebním zasedání a tímto způsobem se pokoušel pouze vypořádat s nastalými výjimečnými okolnostmi, kdy hrozilo uplynutí lhůty o rozhodnutí o vazbě po podání obžaloby dle ust. §72 odst. 3 trestního řádu, a tedy propuštění vazebně stíhaného stěžovatele na svobodu bez přezkoumání trvání důvodů vazby soudem, jemuž se soud prvého stupně snažil předejít. Tento legitimní účel by ovšem sám o sobě ještě nevylučoval zásah do základních práv stěžovatele, k němuž by došlo, bylo-li by ho dosaženo na úkor práv obhajoby.
Ústavní soud se proto musel zabývat otázkou, zda měl stěžovatel dostatečnou možnost svá práva hájit. Pro tuto otázku se jeví stěžejním, že přesto, že soud prvého stupně vazební zasedání odročil a umožnil tak stěžovateli využít všech procesních záruk, které mu vazební zasedání skýtá, stěžovatel výslovně požádal, aby bylo o vazbě rozhodnuto v jeho nepřítomnosti a aby byl toliko zpraven o jeho výsledku, přičemž obdobně svoji neúčast prohlásil i obhájce. Dle ust. §73d odst. 3 písm. a) trestního řádu se vazební zasedání nemusí konat, jestliže se jej obviněný odmítne zúčastnit. Imanentně z pojmu "právo být slyšen" plyne, že tento prostředek je dán svému nositeli k dispozici podle jeho vlastního uvážení, tedy že nejde o povinnost, která by si vynucovala své naplnění bez ohledu na vůli svého nositele, tedy eventuálně i proti ní. Vzdal-li se stěžovatel dobrovolně účasti na následném vazebním zasedání, přijal zároveň s tím i eventuální neblahé důsledky, které jeho nepřítomnost mohla pro strategii jeho obhajoby nést.
Nadto soud prvého stupně disponoval aktuálním stanoviskem stěžovatele, které získal oním mimořádným výslechem, při němž měl stěžovatel reálnou možnost účinně ovlivnit budoucí rozhodnutí soudu ve svůj prospěch, a tedy při neveřejném zasedání za plné účasti senátu nerozhodoval striktně jen na základě písemné žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a vyjádření státního zástupce. Ani sám stěžovatel nenamítá, že by se po jeho mimořádném výslechu objevily nové skutečnosti, které by si vyžadovaly jeho nové slyšení, a v takové situaci soud prvého stupně mohl vycházet z již získaného vyjádření stěžovatele. K tomu viz usnesení I. ÚS 689/04 (publikované jako U 19/38 SbNU 551) či usnesení III. ÚS 1020/08 (dostupné na serveru http://nalus.usoud.cz).
Postup soudu prvého stupně byl neobvyklý, avšak jelikož při něm byla stěžovateli dána možnost účastnit se zcela regulérního vazebního zasedání, k němuž nedošlo jen z toho důvodu, že se jej stěžovatel zúčastnit nechtěl, a soud pro své rozhodnutí o vazbě zjistil stanovisko stěžovatele a umožnil mu předložit argumenty na podporu svého návrhu, nezpůsobil takový postup zkrácení obhajovacích práv stěžovatele. Nedošlo tak ani k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces, jakož ani jiných v úvahu přicházejících základních práv (zejm. práva na osobní nedotknutelnost).
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v rozsahu návrhu na zrušení napadených rozhodnutí odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Co se týče návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu, Ústavní soud podotýká, že takové rozhodnutí by bylo mimo jeho kompetence i v případě, že by shledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, neboť pravomoc Ústavního soudu ve věcech individuálních stížností je i v případě jejich vyhovění limitována ust. §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto v této části ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu mimo jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh nepříslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu