ECLI:CZ:US:2013:2.US.4306.12.1
sp. zn. II. ÚS 4306/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti PRIMOSSA a. s., se sídlem Kozí 914/9, Praha 1, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 23, Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. října 2012, č. j. 1 Afs 37/2012-50, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2012, č. j. 10 Af 32/2010-84, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 5. května 2010, č. j. 5992/10-1300-101206, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 27. října 2005, č. j. 250422/05/001511/4917, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatních ohledech splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka brojila proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím orgánů veřejné moci, kterými mělo dojít k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv vyplývajících z čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti shora uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 5. května 2010, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti rovněž v záhlaví uvedenému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 27. října 2005, jímž byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty (dále "DPH") za zdaňovací období říjen 2004 ve výši 1 803 338 Kč oproti vlastní daňové povinnosti, vykázané v přiznání k dani ve výši 13 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že orgány finanční správy založily svá rozhodnutí na teorii, že jako plátce DPH uplatňující daňový odpočet neprokázala, že přijala tvrzená zdanitelná plnění od deklarovaného dodavatele. V průběhu řízení před správními soudy orgány daňové správy dodatečně uvedly, že v řetězci dodávek zlata, kterého byla stěžovatelka součástí, došlo k blíže neidentifikovanému podvodu s DPH. Pojetí podvodu, z něhož soudy vycházejí, nemá dle stěžovatelky oporu v právním řádu. Způsob aplikace práva ze strany orgánů veřejné moci tak vybočil z ústavně daného rámce, limitujícího v kontinentálním právním systému možnosti právně-aplikačních orgánů dotvářet pozitivní právo výkladem. Stěžovatelka poukazuje na pojetí podvodu v judikatuře Evropského soudního dvora a v návaznosti na uvedené zdůrazňuje, že žádné konkrétní okolnosti na její straně, zejména pak probíhající nebo dokonce skončené trestní řízení, jež by mohly vést k závěru, že o neidentifikovaném podvodu věděla, nebyly zjištěny a prokázány, neboť rozhodnutí se odvolávají na okolnosti mimo sféru stěžovatelky a bez vztahu k ní. Daňová správa se tak snaží přenést daňovou povinnost jiného subjektu na stěžovatelku, k čemuž nachází "ospravedlnění" ve skutečnosti, že stěžovatelka patří mezi největší podnikatele ve zlatnickém oboru, a tudíž se musela na podvodech na DPH takového rozsahu podílet. Správní soudy pak namísto zkoumání, zda daňové orgány rozhodly správně a zákonně na základě skutkových zjištění, která měly k dispozici, opřely svá rozhodnutí o skutečnosti, které v daňovém řízení nebyly řešeny. Tímto postupem zcela změnily charakter přezkumného řízení, vybočily ze své ústavní pravomoci, zasáhly i do pravomoci správních orgánů, zvýhodnily jiného účastníka řízení na úkor stěžovatelky, a narušily tím princip rovnosti mezi účastníky řízení.
Dále stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud již dříve právně a skutkově shodnou věc jiného stěžovatele posoudil jinak (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. dubna 2008, č. j. 2 Afs 37/2007-97 a 2 Afs 35/2007-111), než tomu bylo nyní v její věci, a to přesto, že oba případy byly v podstatných okolnostech shodné, přičemž nynější odchylné rozhodnutí nebylo přesvědčivě odůvodněno.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V první řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že se v zásadě totožnými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky zabýval již v minulosti (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. III. ÚS 3587/10, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2012, sp. zn. II. ÚS 296/12, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2013, sp. zn. III. ÚS 3736/12; všechna rozhodnutí jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz/), a proto v podrobnostech odkazuje na tato svá dřívější rozhodnutí, od jejichž závěrů se nemá ani v projednávaném případě důvod odchýlit a jejichž nejdůležitější závěry na tomto místě pouze stručně zopakuje.
V projednávané věci je zřejmé, že předmětem řízení byla od počátku otázka prokázání uskutečnění zdanitelného plnění a možného nezákonného obchodování v řetězci za účelem čerpání nadměrných odpočtů. Jak Ústavní soud ověřil, na základě důkladného dokazování byl v projednávané věci dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy (resp. správní orgány) k přijetí rozhodnutí. Provedené důkazy byly hodnoceny jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti a Ústavní soud provedenému hodnocení nemá z hlediska ústavnosti co vytknout. Obecné soudy, zejména Nejvyšší správní soud, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně, výstižně a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k závěru, že stěžovatelka v řízení neprokázala uskutečnění plnění od deklarovaných dodavatelů.
Ústavní soud shledává jako ústavně konformní a s judikaturou Evropského soudního dvora souladné pojetí pojmu "podvodu na DPH", neboť správní soudy se nespokojily pouze se zjištěním, že v řetězci transakcí předcházejících dodávek zlata stěžovatelce nebylo zaplaceno DPH, ale v souladu se závěry vyslovenými Evropským soudním dvorem zkoumaly subjektivní stránku, tj. zda stěžovatelka věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH. Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů přisvědčil závěru městského soudu, že se v projednávaném případě nejedná o situaci, kdy stěžovatelka s přihlédnutím ke všem objektivním okolnostem nemohla mít žádný důvod domnívat se, že se svým nákupem účastní plnění, které je zasaženo podvodem na dani z přidané hodnoty a mohl by jí být nárok na odpočet daně uznán.
K námitce rozpornosti judikatury Nejvyššího správního soudu Ústavní soud tak jako v předchozích rozhodnutích uvádí, že ji shledává nepřípadnou, neboť zmiňovaná rozhodnutí vytýkala finančním úřadům, že jejich pochybnosti o odůvodněnosti uplatněného nároku na odpočet DPH nevyústily ve zkoumání subjektivní stránky. Ve stěžovatelčině případě se však orgány správy daní i obecné soudy touto otázkou podrobně zabývaly.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelkou namítaná pochybení v postupu správních orgánů a obecných soudů, jež by mohla způsobit porušení jejích ústavních práv a svobod, neshledal. Napadená rozhodnutí ani nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor, který by ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu mohl být důvodem kasačního nálezu. Ústavní soud zdůrazňuje, že neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl zabývat návrhem na přiznání nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu