ECLI:CZ:US:2013:2.US.4352.12.3
sp. zn. II. ÚS 4352/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti R. Ch., zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem Nám. J. M. Marků 92, 563 01 Lanškroun, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1011/2012-20 ze dne 28. 8. 2012 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, sp. zn. 14 To 92/2012 ze dne 25. 4. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným v uvedeném rozsudku, a to jako jednatel společnosti E. Ch. s.r.o. Za tento zločin byl obviněný podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 téhož zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla stěžovateli uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit způsobenou škodu, a to jako podmínka osvědčení. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce prokuristy a statutárního zástupce obchodních společností a družstev na dobu pěti roků.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž následně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, výše citovaným usnesením tak, že je podle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o výslovně uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že znakem skutkové podstaty zločinu podvodu je uvedení v omyl v úmyslu sebe nebo jiného obohatit ke škodě cizího majetku, přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že je trestán nikoli za to, že jiného uvedl v omyl ke škodě cizího majetku a tím, že se obohatil, ale za to, že "vytuneloval" společnost E. Ch. a zhoršil možnosti věřitelů této společnosti při vymáhání svých pohledávek. Stěžovatel se domnívá, že v daném případě došlo k extrémnímu nesouladu mezi právními závěry a vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Právo na spravedlivý proces bylo stěžovateli zkráceno i tím, že návrhy na doplnění dokazování, které obžalovaný prezentoval, zejména pokud jde o doplnění dokazování znaleckým posudkem, resp. jednostranné hodnocení důkazů předložených stěžovatelem jako nevěrohodných a účelových, což v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy a s nimiž se jmenované soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Má-li stěžovatel za to, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že jeho návrhy na doplnění dokazování byly vyhodnoceny jako nevěrohodné a účelové, je třeba poznamenat, že soud má právo hodnotit předkládané důkazní návrhy s ohledem na vývoj a stav dokazování a podle toho i rozhodnout, že některé důkazy neprovede. Dospěje-li k takovému závěru, je povinen svůj krok patřičně odůvodnit, což bylo v posuzované věci splněno (srov. též poznámku dovolacího soudu stran dokazování na str. 4 napadeného usnesení dovolacího soudu).
Ani námitce nesprávného právního hodnocení jednání, za které byl stěžovatel odsouzen, nemohl Ústavní soud přisvědčit, a to proto, že stěžovatel nevyužil možnosti vznést tuto námitku v dovolacím řízení. Zde je třeba podotknout, že stěžovatelovo dovolání nebylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, nýbrž proto, že bylo podáno z jiného než deklarovaného dovolacího důvodu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel totiž v dovolání toliko namítal hodnocení skutkových okolností případu, předestřel vlastní verzi skutkového děje a brojil proti hodnocení důkazů soudy, kteréžto výhrady přirozeně nemohly být Nejvyšším soudem akceptovány jako materiální náplň dovolacího důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ostatně i nyní v ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá přezkumu správnosti subsumpce jednání pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu, resp. přehodnocení právní kvalifikace tohoto jednání, což Ústavnímu soudu s ohledem na jeho výše nastíněnou úlohu a funkce nepřísluší.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu