ECLI:CZ:US:2013:2.US.4421.12.1
sp. zn. II. ÚS 4421/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti K. M., zastoupeného Mgr. Antonínem Hulvou, advokátem se sídlem nám. Republiky 2/1, 746 01 Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 843/2012-37 ze dne 4. 9. 2012, usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 32/2012 ze dne 22. 3. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Opavě sp. zn. 19 T 158/2010 ze dne 11. 1. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále též "tr. zák."), ve znění účinném do 31. 12. 2009, kterého se měl dopustit jednáním obsáhle popsaným v uvedeném rozsudku, a to jako společník a zmocněnec společnosti FAVOREZO spol. s.r.o. V této souvislosti okresní soud nejprve podle §37a tr. zák. zrušil v celém rozsahu dřívější rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 4 T 144/2010, jenž nabyl právní moci dne 12. 7. 2011, a za jednání, pro které byl stěžovatel odsouzen jak právě uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Přerově, tak i za jednání, pro které byl trestně stíhán ve věci sp. zn. 19 T 158/2010, uložil společný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byla podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž následně rozhodl Krajský soud v Ostravě výše citovaným usnesením tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o výslovně uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že obecné soudy v rozporu s trestním řádem nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a neprovedly důkazy výslechem navržených svědků, ač dle jeho názoru tito svědkové mohli zcela jednoznačně svědčit ve prospěch stěžovatele. Soudy prý naopak vyhodnotily provedené důkazy tak, že z těchto pro své rozhodování použily toliko ty části, které by případně mohly svědčit o vině stěžovatele, a z těchto provedených důkazů nebraly na zřetel skutečnosti, jež naopak vinu stěžovatele vyvracely. Stěžovatel je toho názoru, že postupem těchto soudů mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces, když na základě takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci bylo rozhodnuto v jeho neprospěch, a celé trestní řízení je tak postiženo závažnými vadami. Dále stěžovatel namítl nesprávnost výkladu ustanovení soukromého hmotného práva a "nerespektování judikátu NS 23/2003-T 544, kdy trestně právní posouzení věci musí vždy korespondovat s tím, co pro posuzovaný vztah vyplývá z obchodního práva". V tomto směru se dle jeho přesvědčení obecné soudy s touto otázkou dostatečně nevypořádaly. Stěžovatel obecným soudům vytkl, že odmítly tuto jeho argumentaci a při stanovení výše údajné škody vycházely z dohodnuté částky, kterou, aniž provedly znalecké zkoumání, zkonstatovaly jako cenu obvyklou. Na závěr stěžovatel namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe a navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy a s nimiž se jmenované soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Pokud jde o námitku tzv. opomenutých důkazů, Ústavní soud odkazuje na str. 11 napadeného usnesení dovolacího soudu, v němž Nejvyšší soud precizně vysvětlil, proč takové námitky nemají své opodstatnění, tedy že se obecné soudy obhajobou vznesenými návrhy na provedení důkazů zabývaly, avšak dospěly k závěru o jejich nedůvodnosti, což je ostatně dobře patrné i z odůvodnění rozhodnutí soudu prvé i druhé stolice (srov. str. 11 odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu či str. 10 a 11 napadeného usnesení odvolacího soudu).
Pokud jde o námitku týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe, jedná se o výhradu formulovanou stěžovatelem v obecné poloze, přičemž jde současně o námitku, s níž se již dříve a ústavně konformním způsobem vypořádal soud dovolací (srov. zejm. str. 14 a 15 jeho rozhodnutí). Nelze tedy přesvědčivě dospět k závěru o jejím neústavním prolomení v posuzované věci.
Ani námitce "nerespektování judikátu NS 23/2003-T 544" a nesprávného právního hodnocení skutku nemohl Ústavní soud přitakat. Jednak proto, že výkladové otázky na úrovni podústavního práva, které nepřesahují do ústavněprávní roviny, se samy o sobě nemohou stát opodstatněnými námitkami v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem, jednak se nejedná o námitky důvodné, neboť sám Nejvyšší soud přiblížil, proč v dané kauze byly náležitě zohledněny i ty závěry Nejvyššího soudu, k nimž dospěl v usnesení ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 89/2003, na něž odkazoval stěžovatel jak v podaném dovolání, tak i nyní v ústavní stížnosti (viz str. 15 napadeného usnesení dovolacího soudu).
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu