ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.843.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 843/2012-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. září 2012 dovolání, které podal obviněný K. M., rozený C. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. 4 To 32/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 158/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. M. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 19 T 158/2010 nejprve podle §37a tr. zák. zrušil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 4 T 144/2010, jenž nabyl právní moci dne 12. 7. 2011, a poté obviněného K. M., rozeného C. uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, jehož se dopustil tím, že:
1) jako společník a zmocněnec společnosti FAVOREZO spol. s.r.o., H., O.-M. O., v úmyslu vylákat zboží a za toto řádně nezaplatit, v postavení odběratele jejím jménem na základě vzájemně sjednané rámcové kupní smlouvy ze dne 5. 3. 2008 č. 310/2008 od společnosti FERRAM, a.s., K., O. v postavení dodavatele nechal odebrat: dne 5. 3. 2008 v O. – K. 24416 kg tyče pro výztuž do betonu žebírkové 14, 22152 kg tyče pro výztuž do betonu žebírkové 20 a 24560 kg tyče pro výztuž do betonu žebírkové 22 v úhrnné ceně 1.354.277,- Kč, dodavatelem fakturované fakturou č. 631801081 ze dne 6. 3. 2008, splatnou dne 13. 3. 2008 a dne 6. 3. 2008 v O. – K. 24564 kg tyče pro výztuž do betonu žebírkové 14 v ceně 467.698,56 Kč, dodavatelem fakturované fakturou č. 631801136 ze dne 7. 3. 2008, splatnou dne 14. 3. 2008, aniž takovým závazkům hodlal a mohl dostát, označený dodavatel si pak na úhradu druhé z uvedených faktur mohl zúčtovat ze zůstatku předem zaplacené zálohy částku toliko 15.346,- Kč a popsaným jednáním obviněného tak byla poškozené společnosti FERRAM, a.s. způsobena škoda v celkové výši 1.806.630,- Kč,
2) dne 7. 5. 2008 v M. n. B., okres P., převzal od zástupců společnosti MORACOP - veřejná obchodní společnost, se sídlem M. n. B., finanční částku ve výši 100.000,- Kč jako zálohovou platbu na nákup železného drátu RF 78/4, který však ve sjednané lhůtě nedodal a převzatou zálohu ani přes několikeré urgence nevrátil, přičemž již od počátku jednal s vědomím, že předmětný materiál nedodá a finanční zálohu použije pro svou vlastní potřebu, což před zástupci poškozené společnosti MORACOP, v.o.s. zamlčel a způsobil jí tak škodu v celkové výši 100.000,- Kč.
Za to byl obviněnému podle §250 odst. 3 a §37a tr. zák. uložen společný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným FERRAM, a.s., se sídlem K., O., částku ve výši 1.806.630,- Kč a MORACOP – veřejná obchodní společnost, se sídlem M. n. B., částku ve výši 100.000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, jež Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. 4 To 32/2012 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce do všech výroků dovolání, jež opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel spatřuje naplnění uplatněného dovolacího důvodu především v tom, že nalézací soud, přestože provedl rozsáhlé dokazování, dostatečně neprokázal vinu obviněného, tedy že by se dopustil předmětného skutku popsaného v obžalobě a ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Soud prvního stupně v rámci dokazování neprovedl důkazy navrhované obviněným k prokázání jeho neviny a při svém rozhodování proto vycházel z neúplných skutkových zjištění. Nadto některé důkazy vyhodnotil nesprávně a v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností podle §2 odst. 5 tr. ř. a zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., když soud odmítl provést důkaz, ačkoli skutečnost, která jeho provedením měla být prokázána, nebyla dosud v trestním řízení nadevší pochybnost prokázána jiným způsobem. Na základě i těchto pochybení pak nalézací soud dospěl k nesprávnému závěru o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Navrhované důkazy poté neprovedl ani odvolací soud, takže jeho usnesení trpí stejnými vadami jako rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ohledně skutku popsaném pod bodem 1) dovolatel namítá, že se svým jednáním nemohl dopustit trestného činu podvodu, jelikož jeho skutková podstata nebyla naplněna vzhledem k chybějící objektivní a subjektivní stránce činu. S ohledem na výhradu vlastnického práva k prodávanému zboží sjednanou ve smyslu ustanovení §445 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník”) v rámcové kupní smlouvě č. 310/2008 ze dne 5. 3. 2008 a jejím dodatku v tom smyslu, že převod vlastnického práva na kupující FAVOREZO s.r.o. byl vázán na zaplacení kupní ceny v plné výši, nedošlo k převodu vlastnictví z poškozené společnosti FERRAM, a.s. na společnost FAVOREZO s.r.o. a nemohlo tudíž dojít ani ke vzniku škody. Majetek poškozené společnosti se nijak nezmenšil, protože i nadále zůstala vlastnicí prodávaného zboží. Poškozená se tak mohla domoci ochrany svého vlastnického práva, příp. jeho ekvivalentu vůči třetí osobě v civilním řízení, což však do dnešního dne neučinila. Lze uvažovat leda o ztížení postavení poškozené FERRAM, a.s. na obchodním trhu. Jedná se jednoznačně o soukromoprávní spor, neboť obviněný v době uzavření předmětné rámcové kupní smlouvy nevěděl, že společnost FAVOREZO s.r.o. nebude schopna plnit své závazky z tohoto obchodu, což vyplývá z emailu Ing. M., který jej však u soudu zpochybnil a soud vyhodnotil jeho výpověď na úkor tohoto listinného důkazu v neprospěch obviněného. Měla být proto důsledně uplatněna zásada in dubio pro reo a zásada presumpce neviny a mělo být rozhodnuto ve prospěch obviněného. Trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost” (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/08).
K prokázání výše kupní ceny sjednané mezi prodávající FAVOREZO s.r.o. a kupující MARTIS s.r.o. navrhoval obviněný provést důkazy: Kupní smlouvou uzavřenou mezi těmito subjekty (ve verzi se stanovenou kupní cenou ve výši 600 EUR za 1 tunu zboží a nikoliv neplatnou smlouvu se sjednanou kupní cenou ve výši 445 EUR za 1 tunu zboží, kterou získaly orgány činné v trestním řízení a kterou svědek L., jemuž nalézací soud uvěřil, označil za jedinou platnou, a soud odmítl provést důkaz posudkem z oblasti písmoznalectví) a vystavenými fakturami jako daňovými doklady vystavenými na společnost MARTIS s.r.o., jež by měla tato společnost vést ve svém účetnictví (nalézací soud pak tento navrhovaný důkaz taktéž odmítl s poukazem na svůj nedostatek právní síly je po této společnosti požadovat, jakoby neexistovaly mezinárodní smlouvy o právní pomoci, a spokojil se toliko s výpovědí jednatele této společnosti svědka L., který řekl, že nějaké faktury ze strany FAVOREZO s.r.o. chodily; na výši kupní ceny fakturované společností FAVOREZO a.s. na MARTIS s.r.o. si tento svědek nevzpomenul, avšak MARTIS s.r.o. proti těmto fakturám nebrojila a obviněný zcela jednoznačně předložením těchto faktur prokázal, že kupní cenu fakturoval ve výši 600 EUR za jednu tunu zboží). Současně k objasnění všech skutečností souvisejících se společností FAVOREZO s.r.o. (její obchodní činností a otázkou případného insolvenčního řízení) obviněný navrhoval provést výslech svědka JUDr. Z. H., správce podniku FAVOREZO s.r.o. ustanoveného soudním exekutorem JUDr. Porostlým, který má k dispozici veškerou dokumentaci tohoto podniku, tj. i originály kupních smluv a vystavených daňových dokladů na společnost MARTIS s.r.o. Nalézací soud jej však také odmítl jako nadbytečný, jelikož konstatoval, že veškeré účetní doklady a další dokumenty má k dispozici od exekutorského úřadu soudního exekutora JUDr. Porostlého. Exekučním příkazem ze dne 7. 11. 2008 sp. zn. 069 EX 2454/08 vydaným JUDr. Vlastimilem Porostlým byla nařízena exekuce prodejem podniku povinné společnosti FAVOREZO s.r.o. a správcem podniku byl jmenován JUDr. Z. H. Dovolatel dále poukazuje na obecnou právní úpravu způsobu jmenování a povinností správce podniku a dodává, že ačkoliv správce podniku JUDr. H. při své činnosti musel nepochybně zjistit úpadek společnosti FAVOREZO s.r.o. a zákon mu v takovém případě ukládá povinnost podat návrh na zahájení insolvenčního řízení, do dnešního dne tak neučinil. Tímto svým jednáním závažným způsobem porušil své zákonné povinnosti, což má podle obviněného nepochybně vliv na další postup všech zainteresovaných obecných soudů, tzn. současně i na rozhodování obou soudů nižších stupňů v této trestní věci. Soud prvního stupně tak nijak nevyvrátil tvrzení obviněného o fakturované kupní ceně a s tím spojené platnosti kupní smlouvy předložené obviněným. Nalézací soud dokonce v odůvodnění svého rozhodnutí shledal, že není nijak podstatné objasňovat výši skutečně sjednané kupní ceny železa. Pak ovšem nemůže brát soud v potaz uznání dluhu jako důkaz o to víc, že obviněný tvrdil a prokazoval, že uznání dluhu bylo po něm požadováno pod pohrůžkami prostřednictvím sms zpráv zasílaných svědkem Ing. M. K tomuto důkazu nalézací soud rovněž nepřihlédl, naopak uvěřil v plné míře svědku Ing. M. Výše kupní ceny sjednaná se společností MARTIS s.r.o. má přitom zásadní význam pro prokázání dobré víry obviněného, že bude mít dostatek peněz na obchod se společností FERRAM, a.s., když mu ze strany slovenského partnera bylo přislíbeno s ohledem na shora uvedené skutečnosti další plnění. Svědek Ing. M. tuto skutečnost nepopřel, pouze uvedl, že lze kdykoliv měnit obsah emailů, což však nebylo prokázáno. Nalézací soud dále odmítl provést důkaz výslechem svědků D. a Ch., kteří byli vyslechnuti v přípravném řízení, a jejich výslech mohl mít dopad na konečné rozhodnutí soudu. Zbavil tak obviněného práva na spravedlivý proces, když odmítl provést důkazy svědčící ve prospěch obviněného, ale naopak se zabýval výhradně důkazy svědčícími v jeho neprospěch, jež poté velmi pečlivě hodnotil.
Na základě výpovědí svědků Ing. T. a Ing. M. vyhodnotil soud účetní doklady na částku 42.000 EUR tak, že k žádné obchodní transakci nedošlo. To by bylo možné pochopit pouze za předpokladu, že by byly podepsány smlouvy o postoupení pohledávky, podle nichž by nebylo plněno nebo odstoupila-li by jedna ze stran od smlouvy. Třetí možností je situace, kdy by jedna ze stran od smlouvy odstoupila až po poskytnutém plnění, kdy by byly smluvní strany povinny vydat si navzájem to, co na základě takové smlouvy nabyly. Takové doklady ovšem v trestním spisu nejsou, naopak se zde nacházejí účetní doklady o naplnění této smlouvy. Soudu postačila výpověď dvou shora zmíněných svědků, aby považoval listinné důkazy za bezpředmětné, což je podle obviněného zcela bezprecedentní.
Jednáním popsaném ve skutku pod bodem 2) se obviněný podle svého názoru nemohl dopustit trestného činu podvodu vůči poškozené MORACOP – veřejná obchodní společnost, neboť za zálohu ve výši 100.000,- Kč spolu se svou finanční hotovostí, kterou k záloze přidal ve výši podstatně převyšující tuto zálohu, skutečně dne 15. 5. 2008 v P. zakoupil železný drát a následně jej nechal pro poškozenou dopravit do ČR. K prokázání jím tvrzených skutečností navrhl vyslechnout svědka Z. J. ze společnosti J. i J. M., od níž pro poškozenou zakoupil železný drát, a výslechem řidiče nákladního vozu, který železný drát dopravil do ČR, což s předmětem trestního řízení nejen přímo souvisí, ale jde o rozhodující okolnosti pro posouzení skutku, kdy navrhované výslechy svědků mohou tyto potvrdit nebo vyvrátit. Návrh však byl nalézacím i odvolacím soudem odmítnut jako nadbytečný, když odvolací soud shledal, že soud prvního stupně disponoval dostatečnými skutkovými zjištěními pro rozhodnutí o vině dovolatele. Tento postup obou soudů je však v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 a sp. zn. III. ÚS 359/05).
Obviněný ve svém dovolání dále učinil „krátký exkurz týkající se zavinění”, kde pojmově vymezil úmysl přímý a nepřímý a vědomou a nevědomou nedbalost a předestřel, že v době uzavírání jednotlivých smluv v žádném případě nevěděl, že jejich sjednáním a výběrem záloh může poškozeným způsobit škodu, kterou způsobit rozhodně nechtěl. V jeho jednání absentuje složka zavinění ve formě úmyslu. Připouští, že subjektivní stránka jeho jednání by mohla být za určitých okolností posouzena jako nedbalost vědomá, příp. nevědomá.
Za nesprávné hmotněprávní posouzení považuje i chybný výklad soukromého hmotného práva a nerespektování usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003 sp. zn. 7 Tdo 89/2003, podle něhož trestně právní posouzení věci musí vždy korespondovat s tím, co pro posuzovaný vztah vyplývá z obchodního práva. Ačkoli se jednoznačně jedná o věc spadající do oblasti soukromého práva, oba soudy naznačenou úpravu nevzaly vůbec v potaz.
Oba soudy rovněž odmítly vycházet z argumentace obviněného, že při stanovení výše škody způsobené na cizím majetku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. je nutno vycházet ze skutečné hodnoty věci, nikoli z výše dohodnuté částky (viz rozhodnutí R 42/1990-I. svazek). Nevycházely ze skutečné škody podle hodnoty věci, kterou bylo možné podle obviněného zjistit pomocí jím navrhovaného znaleckého posudku. Posudek však vypracován nebyl a soudy při určení výše škody vycházely z dohodnuté částky.
Obviněný poukázal taktéž na to, že nad rámec uplatněného dovolacího důvodu je dovolání přípustné i z důvodu nápravy pochybení postupu soudů, jimiž bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces. Dovolatel zde cituje ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe, a dále též pasáže rozhodnutí Ústavního soudu č. 196, svazek 35, č. 42, svazek 32 a č. 61, svazek 33 uveřejněných ve Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu týkající se problematiky řešení civilních vztahů prostředky trestního práva a principu ultima ratio .
V závěru svého mimořádného opravného prostředku proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. 4 To 32/2012 a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 19 T 158/2010 a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil a k uplatněným námitkám obviněného uvedl, že v části, v níž námitky (vesměs jde podle něj o námitky skutkového charakteru) směřují proti bodu 2) výroku o vině, není dovolání přípustné. Tímto dílčím útokem byl totiž obviněný uznán vinným již pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 4 T 144/2010. Odvoláním podaným proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl ukládán společný trest za pokračování v trestném činu, se nelze podle státního zástupce účinně domáhat změny výroku o vině v části, která je přejímána z dřívějšího pravomocného rozsudku zrušeného zčásti nebo v celém rozsahu v rámci ukládání společného trestu. Tato skutková zjištění není odvolací soud oprávněn přezkoumávat, i když je odvolatel výslovně napadá (viz Rt 47/2006). Skutek popsaný pod bodem 2) výroku o vině tedy nebyl odvolací soud oprávněn přezkoumávat a nemůže jej proto přezkoumávat ani soud dovolací, když dovoláním v zásadě lze napadat rozhodnutí soudu druhého stupně pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud povinen a oprávněn přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Státní zástupce taktéž připomíná, že rozhodnutí ve věci Okresního soudu v Přerově sp. zn. 4 T 144/2010 bylo ještě před jeho zrušením v rámci ukládání společného trestu Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného přezkoumáno pod sp. zn. 5 Tdo 372/2012, kdy dovolání obviněného M. bylo shledáno zjevně neopodstatněným ve smyslu §265i odst.1 písm. e) tr. ř.
K námitkám obviněného směřujícím proti dílčímu útoku pod bodem 1) výroku o vině uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (viz §2 odst. 5, 6 tr. ř.). Všechny námitky, ve kterých dovolatel namítá, že jeho vina nebyla prokázána, vytýká porušení ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., provádí vlastní skutková hodnocení a namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů, ať už se tyto důkazy měly týkat jeho vztahů se společností MARTIS s.r.o. nebo jiných otázek, směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají a nelze k nim při rozhodování o dovolání přihlížet. Pro úplnost státní zástupce dodal, že u některých skutkových tvrzení a důkazních návrhů obviněného ani není jasná jejich souvislost s podstatou věci, když např. vytýká údajné neplnění povinností v rámci exekučního řízení ustanoveného správce podniku JUDr. H. a domáhá se jeho výslechu, ačkoli jmenovaný se stal správcem podniku FAVOREZO s.r.o. až v únoru 2009.
Za relevantně uplatněnou námitku co se týče objektivních znaků trestného činu podvodu lze podle státního zástupce považovat námitku týkající se sjednané výhrady vlastnictví a s tím související absence zákonného znaku škody na cizím majetku. Tuto námitku však nepovažuje za důvodnou. Je podle něj nutno uvést, že spácháním trestného činu pachatel nikdy nemůže platně nabýt vlastnictví k věci, kterou tímto trestným činem získal do své dispozice. V případě jakéhokoli majetkového trestného činu tedy zůstává poškozenému formálně zachováno vlastnictví věci, která byla předmětem útoku, a disponuje v obecné rovině možností domáhat se vydání věci prostředky práva civilního. To samozřejmě platí i v případě trestného činu podvodu spáchaného formou tzv. fakturačního podvodu, a to bez ohledu na to, zda při uzavření kupní smlouvy byla či nebyla sjednána výhrada vlastnictví. Dovedeno do důsledků by tedy podle názorů prezentovaných dovolatelem nemohla být majetkovým trestným činem, kterým pachatel získal do dispozice cizí věc, prakticky nikdy způsobena škoda a zařazení majetkových trestných činů do trestního zákona (jakož i do nyní platného trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) by do značné míry pozbývalo smysl. Za podstatné z hlediska existence škody na cizím majetku státní zástupce považuje, že v příčinné souvislosti s podvodným jednáním obviněného ztratila poškozená společnosti FERRAM, a.s. dispozici nad předmětným hutním materiálem a neobdržela za tento materiál žádný finanční ekvivalent. Došlo tedy ke zmenšení majetku poškozené společnosti a tedy i ke vzniku škody, jejíž finanční vyjádření odpovídá ceně předmětného hutního materiálu.
Námitky proti výši způsobené škody dovolatel formuluje jako námitky primárně skutkové, když vytýká, že výše škody nebyla zjišťována znaleckým posudkem.
V obecné rovině je podle státního zástupce nicméně nutno konstatovat, že v případě trestného činu podvodu spáchaného formou vylákání cizí věci na podkladě podvodně uzavřené kupní smlouvy je třeba vycházet z tržní ceny věci stanovené podle hledisek §89 odst. 12 tr. zák. (na které ovšem dovolatel nepoukazuje), nikoli z ceny v kupní smlouvě sjednané. V předmětné trestní věci však dodávající společnost FERRAM, a.s. s hutním materiálem běžně obchodovala, společnost FAVOREZO s.r.o. od ní již dříve tento materiál odebírala a žádná konkrétní skutečnost nenasvědčuje tomu, že by společnost FERRAM, a.s. prodávala předmětné zboží za částky vyšší než byly ceny v ostravském regionu obvyklé. V této konkrétní trestní věci tedy podle názoru státního zástupce nejde o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právním posouzením věci. Vycházel-li soud při stanovení výše škody z ceny mezi obviněným a poškozenou společností sjednané, nepochybil, neboť tuto cenu lze považovat za odpovídající tržní ceně.
Taktéž námitky dovolatele týkající se existence subjektivní stránky trestného činu jsou námitkami primárně skutkovými, neboť vycházejí z polemiky s hodnocením důkazů učiněným soudy a vlastních hodnotících úvah dovolatele. Navíc nejsou tyto námitky vždy zcela jasně formulované a pouze v kontextu s obsahem odůvodnění soudních rozhodnutí lze dovodit, že dovolatel nadále prosazuje svoji skutkovou verzi, podle které v kritické době důvodně očekával platbu od obchodního partnera ze S. Při posuzování existence subjektivní stránky trestného činu je však nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. V tomto směru bylo v tzv. skutkové větě konstatováno, že dovolatel kupní smlouvu uzavřel a zboží odebral, „aniž takovým závazkům hodlal a mohl dostát“, resp. že jednal „v úmyslu vylákat zboží a za toto řádně nezaplatit“. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v reakci na odvolací námitky obviněného konstatoval, že „lze jednoznačně a nesporně dovodit, že v době jak podpisu označené rámcové kupní smlouvy, tak zejména při odběru zboží ve dnech 5. 3. a 6. 3. 2008 jednal dovolatel prokazatelně s vědomím, že společnost FAVOREZO s.r.o. na svých účtech (navíc v té době zrušených) nejen nedisponuje finančními prostředky, kterými by mohla ve stanovené lhůtě do 13. 3. či 14. 3. 2008 dostát svým závazkům, ale současně nemohl ani reálně očekávat žádnou další platbu ze strany obchodního partnera ze S. r.“ (viz str. 7 rozhodnutí odvolacího soudu). Tato skutková zjištění podle názoru státního zástupce dostatečně opravňují závěr o existenci podvodného úmyslu obviněného, a to ve formě úmyslu přímého ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. Zároveň dodává, že trvání od počátku existujícího úmyslu obviněného za zboží nezaplatit dokresluje i jeho následné chování, kdy neprovedl jakoukoli (byť částečnou) úhradu hutního materiálu ani dodatečně v době po lhůtě splatnosti, kdy po dojití plateb od finančního úřadu určité finanční prostředky k dispozici měl (viz str. 10 rozsudku nalézacího soudu).
Pod deklarovaný dovolací důvod lze dále podřadit námitky týkající se nerespektování zásady trestního práva jako krajního prostředku ( ultima ratio ) ochrany majetkových práv. Dovolatel v této souvislosti však nepřiléhavě poukazuje na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., když soudy věc posuzovaly podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., který obdobné ustanovení neobsahoval. Ani tuto námitku ovšem nelze považovat za důvodnou. Trestný čin podvodu může být spáchán i v rámci občanskoprávního, resp. obchodněprávního vztahu. Existence občanskoprávního (resp. obchodněprávního vztahu), do něhož pachatel vstoupil se záměrem spáchat trestný čin, nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti. Podstatná je totiž skutečnost, že pachatel v rámci uvedeného vztahu naplnil znaky trestného činu, na který je třeba reagovat prostředky trestního práva. Právě takováto situace nastala v předmětné trestní věci, kde dovolatel vstoupil do obchodněprávního vztahu na základě kupní smlouvy, kterou uzavřel již s úmyslem za odebrané zboží nezaplatit. Vztah založený kupní smlouvou, jež kupující uzavírá s úmyslem kupovanou věc získat do své dispozice a nezaplatit za ni, samozřejmě nelze považovat za „standardní civilní vztah“. Dovolatel naopak svým jednáním naplnil všechny formální znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. a v žádném případě se nemůže dovolávat beztrestnosti svého jednání s odkazem na zásadu ultima ratio .
Dovolací námitky obviněného podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal tudíž státní zástupce zjevně nedůvodnými. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. 4 To 32/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný drtivou většinou svých dovolacích námitek, jež podle něj spadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., brojí proti zjištěnému a soudem prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu a fakticky nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž napadá výhradně soudy učiněná skutková zjištění, nesouhlasí s provedeným hodnocením důkazů a předkládá alternativní průběh skutkového děje. Jedná se o jeho polemiku s prokázáním výše kupní ceny zboží vyplývající z předmětné rámcové kupní smlouvy ze dne 5. 3. 2008, argumentací o více verzích kupních smluv, jež jedině ta předložená obviněným, je platná, a o nespokojenost s hodnocením výpovědí svědků L., Ing. M. a Ing. T.
Lze tudíž uzavřít, že obviněný v této formálně uplatněné hmotněprávní námitce spadající pod tento dovolací důvod uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje a z charakteru takové námitky je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí soudů ve skutečnosti namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nedostatečně provedeného dokazování. Taková námitka je ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jí zabývat.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že jakkoli skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu ale nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud však v této souvislosti podotýká, že pokud obviněný v dovolání namítá neprovedení důkazů, které podle svého tvrzení opakovaně navrhoval (výslech svědků JUDr. Z. H., D. a Ch., předmětné faktury vystavené na společnost MARTIS s.r.o., znalecký posudek z oboru písmoznalectví), je nutné zdůraznit, že nalézací soud se na straně 11 svého rozhodnutí podrobně zabývá, z jakých důvodů důkazní návrhy obhajoby neprovedl, a stejně tak odvolací soud k odvolací námitce obviněného, jíž uplatnil ve stejném znění jako v dovolání, na straně 10 a 11 svého usnesení odkazuje na tuto příslušnou pasáž rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že důkazní situace byla v posuzované trestní věci zcela jednoznačně a bezpečně prokázána usvědčujícími výpověďmi slyšených svědků, jakož i důkazy listinnými. Nejvyšší soud proto konstatuje, že se soud prvého stupně těmito důkazy náležitě zabýval, což vyplývá z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu (viz výše). V žádném případě se tak nemůže jednat o opomenuté důkazy, které by mohly zdůvodňovat průlom do zásady, že dovolací soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejedná se ani o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Hmotně právně relevantní námitkou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naopak tvrzení dovolatele o nenaplnění znaku úmyslného zavinění a objektivní stránky trestného činu podvodu.
K tomu je třeba uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na straně 10 a 11 konstatoval, že obviněný při sjednávání rámcové kupní smlouvy dne 5. 3. 2008 jednal již s vědomím, že dodávky, které sjednává s dodatečnou úhradou v objemu až 2.000.000,- Kč a které budou vzápětí realizovány, ve skutečnosti společnost FAVOREZO s.r.o., kterou fakticky řídil a nakládal s jejím majetkem, řádně nejpozději v době splatnosti faktur nezaplatí. Přesto při sjednávání rámcové smlouvy zastupujícím osobám poškozené tvrdil opak, čímž je uvedl v omyl. Dosáhl tak uzavření rámcové kupní smlouvy a tím uskutečnění předmětných dodávek. Muselo mu proto být zřejmé, že když společnost FAVOREZO s.r.o. neměla ve dnech 5. a 6. 3. 2008 v době splatnosti faktur žádný majetek umožňující uhradit dodávky poskytnuté společností FERRAM, a.s. a současně zůstatek zálohy od společnosti Martis s.r.o. použil nebo zamýšlel použít na účely jiné, zůstanou sjednávané a následně uskutečněné dodávky v době splatnosti neuhrazeny. V době sjednání rámcové kupní smlouvy a následných dodávek nemohl spoléhat ani na skutečnost, že mu budou ze S. poskytnuty další peníze, ale naopak musel počítat s tím, že zužitkoval-li část předem poskytnuté zálohy jiným způsobem v rozporu se sjednaným účelem, nepošle smluvní partner společnosti FAVOREZO s.r.o. na tentýž účel peníze znovu. Pro závěr o tom, že v této době neměl obviněný ve vážném úmyslu úhrady kupní ceny řádně a včas provést, svědčí podpůrně i skutečnost, že nebyla ani následně provedena byť jen částečná a poměrná úhrada dlužné kupní ceny, přestože z výpisů z účtu společnosti vedené u Komerční banky a.s. vyplývalo, že disponoval nemalými finančními prostředky, jež obdržel od Finančního úřadu v Ostravě a Finančního úřadu v Ostravě 1, což dokresluje a zároveň vyvrací obhajobu obviněného, že by bylo jeho vážně míněným úmyslem za uskutečněné dodávky poškozené platit. Přesto při sjednávání rámcové smlouvy osobám zastupujícím poškozenou tvrdil opak, čímž je uvedl v omyl, dosáhl uzavření rámcové kupní smlouvy a tím uskutečnění předmětných dodávek, takže odvezené zboží bylo fakticky odstraněno z moci poškozené, jež s ním nemohla nakládat. Jelikož obviněný ani dodatečně kupní cenu neuhradil, způsobil škodu na majetku poškozené ve výši 1.806.630,- Kč, čímž podle nalézacího soudu jednoznačně naplnil subjektivní i objektivní stránku stíhaného trestného činu.
Odvolací soud pak po obsáhlém přezkoumání skutkového stavu věci a pečlivém vymezení jednotlivých základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. a dále se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Ze shora uvedeného je patrné, že obviněný opakovaně namítá nedostatek subjektivní a objektivní stránky stíhaného skutku, ačkoliv se jejich naplněním velmi pečlivě zabýval především soud prvního stupně, tak je náležitě posoudil i soud odvolací a obviněný tyto své námitky znovu uplatňuje i v dovolacím řízení jen proto, že není spokojen se závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů.
Vzhledem k postavení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího a taxativně vymezených dovolacích důvodů zakotvených v trestním řádu není možné využít dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jen proto, že obviněný není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, pokud se s nimi odvolací soud dostatečně vypořádal. S poukazem na shora uvedené skutečnosti je patrné, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud nalézací, popřípadě soud odvolací a na základě podaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může pouze přezkoumat, zda nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a zda je soudy zjištěný skutkový stav dostatečnou oporou pro závěr, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Pokud obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Obdobná situace nastává i v případě další relevantní hmotněprávní námitky dovolatele ohledně sjednané výhrady vlastnictví podle §445 obchodního zákoníku v předmětné rámcové kupní smlouvě ze dne 5. 3. 2008 a jejím dodatku a z toho vyplývající nemožnosti vzniku škody ve smyslu §250 tr. zák., když vlastnické právo k předmětnému zboží nemohlo být z prodávající FERRAM, a.s. na kupující FAVOREZO s.r.o. převedeno, takže nedošlo ke zmenšení majetku poškozené společnosti FERRAM, a.s. a k následnému vzniku škody. Nalézací soud na straně 11 rozsudku shledal, že uskutečněním předmětných dodávek zboží došlo k jejich faktickému odstranění z moci poškozené, jíž byla odejmuta možnost s tímto zbožím nadále nakládat podle své vůle. S ohledem na to, že kupní cena nebyla zaplacena ani dodatečně, došlo ke způsobení škody na majetku poškozené v celkové výši 1.806.630,- Kč. S těmito závěry se pak ztotožnil i odvolací soud.
V čl. III. rámcové kupní smlouvy č. 310/2008/Opava ze dne 5. 3. 2008 uzavřené mezi společností FAVOREZO s.r.o. jako kupující zastoupenou obviněným a poškozenou společností FERRAM, a.s. jako prodávající byla sjednána výhrada vlastnictví ve smyslu §445 obchodního zákoníku ve znění, že kupující nabývá vlastnické právo ke zboží jednotlivé dodávce jako předmětu plnění až úplným zaplacením kupní ceny.
Lze souhlasit s názorem státního zástupce vysloveným v jeho vyjádření k podanému dovolání, že spácháním trestného činu pachatel nemůže nikdy platně nabýt vlastnictví k věci, kterou tímto trestným činem získal do své dispozice a vlastnické právo k věci proto nadále svědčí poškozenému. Je možné přisvědčit i obviněnému, že se mezi ním a poškozenou společností FERRAM, a.s. jednalo o obchodněprávní vztah, pro jehož ochranu mohla tato využít řízení před civilním soudem, avšak v daném případě s ohledem na jednání obviněného popsaném ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu by nepostačovalo uplatnění obchodněprávní (či jiné) odpovědnosti obviněného než trestní, neboť při zachování principu ultima ratio bylo nevyhnutelné užití trestního práva jako krajního prostředku při ochraně společnosti před činy zvlášť nebezpečnými, jímž toto jednání obviněného bezesporu je.
Dovolatel současně zpochybnil způsob zjištění výše škody, neboť soudy nevycházely při jejím zjištění ze skutečné hodnoty věci, ale z výše dohodnuté částky, což je v rozporu s rozhodnutím č. R 42/1990 uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek dne 9. 11. 1990.
V souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
Soud prvého stupně dospěl k závěru o způsobené škodě tak, že výsledná částka ve výši 1.806.630,- Kč je představována hodnotou dodaného zboží, od níž se odečetl zůstatek obviněným předem zaplacených záloh ve výši 15.346,- Kč. Odvolací soud pak na straně 14 svého rozhodnutí dodal, že o její výši nevznikly naprosto žádné pochybnosti a škoda vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněného.
Při zjišťování výše škody, která je zákonným znakem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spáchaného vylákáním věcí podvodným slibem zaplacení dohodnuté částky, se zpravidla vychází ze skutečné hodnoty věcí, a nikoli z výše dohodnuté částky (viz rozhodnutí č. 42/1990-I. Sb. rozh. tr.) Primárním hlediskem je zde ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák. cena věci v místě obvyklá, za kterou je nutno považovat cenu v obci, popř. v její části, kde došlo k trestnému činu, stanovenou pro prodej věci v běžné obchodní síti. Přesto však i cena věcí, resp. služeb dohodnutá v rámci poctivého závazkového stavu uzavřeného mezi osobami podnikajícími v příslušném oboru při dodržení pravidel smluvní svobody zpravidla odpovídá ceně, za níž se věc (služba) v době a místě činu obvykle prodává. Není-li proto z okolností zřejmé něco jiného, nelze ani smluvní cenu jako východisko pro stanovení výše škody bez dalšího zpochybňovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. 5 Tdo 198/2005 uveřejněné pod č. 17/2005 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Proto soudy nižších stupňů v posuzovaném případě, kdy se jednalo o podvodné vylákání nových žebírkových tyčí do betonu, nepochybily, pokud stanovily škodu podle výše ceny sjednané mezi poškozenou a společností FAVOREZO s.r.o., jíž zastupoval obviněný, a posoudily veškeré rozhodné okolnosti v souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák.
Další související námitkou dovolatele podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod bylo jeho tvrzení, že se mezi společností FAVOREZO s.r.o., v níž vystupoval jako společník a poškozenou společností FERRAM, a.s., jednalo ryze o soukromoprávní (obchodně právní) vztah, jenž měl být ze strany poškozené řešen v civilním řízení a nemělo dojít k jednostrannému trestnímu postihu obviněného bez ohledu na princip užití trestního práva jako prostředku ultima ratio , což je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
K tomu je nejprve třeba uvést, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestně právní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek ( ultima ratio ) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Původně šlo zejména o princip omezující zákonodárce v tom směru, že trestně právní řešení je krajním prostředkem ve vztahu k deliktní právní úpravě civilní a správně právní, nicméně v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
Lze tedy v obecné rovině shrnout, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost. ( Srov. Šámal a kol.: Trestní zákoník I. , §1 – 139, Komentář, 1. vydání, Praha C. H. Beck 2009, str. 92 – 93).
Pokud obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak s takovým názorem nelze souhlasit. I při plném respektování zmíněného principu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Nutno především poukázat na to, že celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetkových práv. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky nebezpečným, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. V takové situaci je naopak potřebné na spáchaný čin reagovat bezodkladně a nikoli vyčkávat, až poškozený marně vyčerpá ke své ochraně prostředky práva civilního. V takovém případě by se totiž jednalo o nepochopení principu ultima ratio . Obviněný byl obeznámen s tím, že nebude moci dostát svým závazkům vůči poškozené společnosti FERRAM, a.s. již před podpisem předmětné rámcové smlouvy ze dne 5. 3. 2008, což ostatně ani neměl v úmyslu, a s předchozím rozmyslem nezaplatit dohodnutou kupní cenu od poškozené společnosti odebral sjednané zboží. Tímto jednáním obviněného vznikla poškozené značná škoda ve výši 1.806.630,- Kč, jejíž hranice musí ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. dosahovat nejméně 500.000,- Kč. Zjištěná škoda tak tuto hranici převyšuje trojnásobně, jak ostatně konstatovaly již soudy nižších stupňů a zcela přiléhavě přihlédly k této okolnosti jako podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť s ohledem na svou závažnost podle §88 odst. 1 tr. zák. značně zvyšuje nebezpečnost daného trestného činu pro společnost. Navíc je zřejmé, že obviněný své jednání se lstivým a zištným motivem předem naplánoval, jak pregnantně uvedl soud druhého stupně na straně 11 napadeného usnesení. V dané trestní kauze tak byly náležitě zohledněny i závěry Nejvyššího soudu, k nimž dospěl v usnesení ze dne 6. 2. 2003 sp. zn. 7 Tdo 89/2003, na něž odkazoval dovolatel, že trestně právní posouzení věci musí vždy korespondovat s tím, co pro posuzovaný vztah vyplývá z obchodního práva, jelikož oba soudy velice pečlivě zhodnotily veškeré skutečnosti vyplývající z obchodně právních závazků vzniklých mezi oběma společnostmi, jak vyplývá z obsáhlých a pečlivě formulovaných odůvodnění obou jejich rozhodnutí. Pro jejich rozsáhlost pak Nejvyšší soud odkazuje na patřičné pasáže těchto rozhodnutí.
Popsaným skutkem obviněný naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu, přičemž nelze konstatovat, že by znaky souzeného trestného činu byly naplněny pouze hraničním způsobem. Proto je vzhledem ke způsobu jednání obviněného dána i odpovídající společenská nebezpečnost a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Všechny relevantní námitky obviněného týkající se skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jsou proto ze shora uvedených důvodů zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o skutek pod bodem 2) výroku o vině odsuzujícího rozsudku, Nejvyšší soud konstatuje následující.
Z obsahu předloženého spisu i odůvodnění dovolání Nejvyšší soud zjistil, že byl obviněný za skutek ad 2 již pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 4 T 144/2010, jímž byl shledán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a byl mu podle §250 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl v souladu s §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Zároveň mu bylo podle §59 odst. 2 tr, zák. uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena také povinnost nahradit škodu poškozené obchodní společnosti MORACOP – veřejná obchodní společnost v částce 100.000,- Kč. Odvolání obviněného proti tomuto rozhodnutí posléze podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 12. 7. 2011 sp. zn. 68 To 202/2011. Obviněný následně proti citovanému usnesení podal i dovolání, jež Nejvyšší soud projednal a odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Okresní soud v Opavě poté v odůvodnění rozsudku ze dne 11. 1. 2012 shledal, že skutek ad 2 spáchaný dne 7. 5. 2008 a skutek ad 1 spáchaný ve dnech 5. a 6. 3. 2008 vykazují blízkou časovou souvislost, obdobný způsob provedení, jednotící záměr obviněného na úkor cizího majetku získat neoprávněný prospěch a naplnění skutkové podstaty téhož trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a jedná se proto o pokračování ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. ve znění platném v době páchání vytýkaných jednání trestného činu podvodu spáchaného těmito opakovanými dílčími útoky.
Napadá-li obviněný dílčí útok popsaný v bodu 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, je nejprve nutné připomenout, že odvoláním podaným proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl ukládán společný trest za pokračování v trestném činu, se nelze účinně domáhat změny výroku o vině v té části, která je přejímána z dřívějšího pravomocného rozsudku zrušeného zčásti nebo v celém rozsahu v rámci ukládání společného trestu. Tato skutková zjištění (a následně i právní kvalifikaci) není odvolací soud oprávněn přezkoumávat, i když je odvolatel výslovně napadá (viz rozhodnutí č. 47/2006 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na to je nutné uvést, že dovolatel může dovoláním napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003 sp. zn. 5 Tdo 82/2003).
Nadto je nutno konstatovat, že soudní rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 12. 7. 2011 sp. zn. 68 To 202/2011 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 4 T 144/2010, proti nimž obviněný K. M., rozený C. již dříve podal dovolání (s totožným obsahem dovolacích námitek jako ve stávajícím dovolání), byly v dovolacím řízení Nejvyšším soudem přezkoumány ještě před jejich zrušením v souvislosti s ukládáním společného trestu podle §37a tr. zák. a jeho usnesením ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 5 Tdo 372/2012 bylo podané dovolání odmítnuto, jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný tak fakticky opětovně podává dovolání proti soudnímu rozhodnutí, které již jedenkráte bylo dovolacím soudem přezkoumáno a bylo jím rozhodnuto o jeho neopodstatněnosti. V takovémto případě se v uvedené části jedná o dovolání nepřípustné.
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem, když bylo shledáno, že v nyní projednávané věci ani odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se dílčích útoků pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně věcně nepřezkoumával a ani tak učinit nemohl, Nejvyššímu soudu nezbylo než uzavřít, že proti rozhodnutí soudu druhého stupně není dovolání obviněného v části vytýkající vadnost výroku o vině pod bodem 2) přípustné.
Nejvyšší soud v samotném závěru konstatuje, že se s výsledným právním hodnocením jednání obviněného ztotožnil, pokud v něm nalézací soud shledal naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil, jako správné. Nejvyšší soud tak odmítl dovolání obviněného K. M., rozeného C., jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 4. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c