ECLI:CZ:US:2013:2.US.4455.12.1
sp. zn. II. ÚS 4455/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Ing. Hany Humpolíkové, zastoupené JUDr. Gabrielou Brůžičkovou, advokátkou se sídlem Příkop 2a, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3105/2011-127 ze dne 26. 9. 2012, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 196/2008-111 ze dne 22. 3. 2011, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4532/2009-77 ze dne 19. 10. 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 196/2008-48 ze dne 12. 5. 2009 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 14 C 175/2007-32 ze dne 19. 11. 2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že pracovní poměr uzavřený mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí, v původním řízení žalovanou, na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 1. 2004 trvá a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala existenci naléhavého právního zájmu na této určovací žalobě, avšak vzhledem k tomu, že právní vztahy účastníků je třeba posuzovat podle zákoníku práce (č. 65/1965 Sb.) ve znění účinném do 29. 2. 2004, mohlo být trvání pracovního poměru prodlužováno dohodami o změně sjednaných pracovních podmínek.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně výše citovaným rozsudkem ze dne 12. 5. 2009 rozsudek nalézacího soudu potvrdil, když dospěl k závěru, že podle výkladu článku II přechodných ustanovení k zákonu č. 46/2004 Sb. se pracovní poměry na dobu určitou, které vznikly před 1. 3. 2004, řídí dosavadními předpisy, přičemž tzv. "řetězení" pracovních poměrů, resp. prodlužování trvání pracovního poměru na dobu určitou, nemohlo být důvodem neplatnosti takového úkonu.
K následnému dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že z přechodného ustanovení článku II zákona č. 46/2004 Sb. je třeba dovodit, že došlo-li k uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru na dobu určitou počínaje dnem 1. 3. 2004, řídil se tento pracovněprávní vztah "novými předpisy", tedy ustanovením §30 zákoníku práce a jinými pracovněprávními předpisy účinnými od 1. 3. 2004.
Následně pak krajský soud v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu znovu rozhodl tak, že prvoinstanční rozsudek potvrdil, když dospěl k závěru, že stěžovatelka v zákonné dvouměsíční lhůtě nepodala soudu návrh na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v §30 odst. 2 a 3 zákoníku práce ve smyslu §30 odst. 4 zákoníku práce dříve platného. Dovolání stěžovatelky proti v pořadí druhému rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, když neshledal existenci otázky zásadně právně významné ve smyslu tehdy platného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.").
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Porušení svých základních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že v neprospěch stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces již u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jestliže soud prvního stupně dne 19. 11. 2007 připustil změnu žaloby, a to na určení trvání pracovního poměru. Dovolacímu soudu vytýká, že vzhledem k tomu, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10 2010 dopadá i na rozsudek soudu nalézacího, byl povinen dovolací soud vrátit soudní řízení Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, což neučinil. Stěžovatelka se domnívá, že její žaloba na určení, že pracovní poměr je uzavřený na dobu neurčitou, vyplývá z ustanovení §30 zákoníku práce. I když prý doslovně neuvedla, že se domáhá určení porušení §30 odst. 2 a 3 zákoníku práce, "ona se toho de facto domáhala". Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Na prvém místě je třeba říci, že ústavní stížnost je v zásadě polemikou o správnosti výkladu jednoduchého práva, v daném případě jednotlivých ustanovení zákoníku práce, kterou Ústavní soud, nejde-li o výklad v rozporu s prameny ústavního pořádku, není oprávněn řešit, neboť k tomu jsou s ohledem na výše uvedené povolány právě soudy obecné.
Pokud jde o námitku stěžovatelky směřující proti postupu dovolacího soudu, že ten byl povinen vrátit soudní řízení Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, je třeba poznamenat, že důvody, pro které dovolací soud zrušil prvý rozsudek krajského soudu, se sice vztahovaly i na rozsudek soudu okresního, avšak jednak pouze částečně, jednak šlo o vyřešení otázky ryze právní, nikoli o další vady, které by měly původ v jiném než čistě právním hodnocení skutkových okolností. Pakliže Nejvyšší soud uvážil, že za takové situace není třeba rušit rozhodnutí soudu nalézacího, když nápravy lze bez dalších obtíží dosáhnout na úrovni odvolacího soudu, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem.
Ani námitce stěžovatelky, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo již u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, když ten dne 19. 11. 2007 připustil změnu žaloby, a to na určení trvání pracovního poměru, není možné dát za pravdu, a to především proto, že změnu žaloby navrhla stěžovatelka sama. Vyhovění jejímu návrhu pak není možné hodnotit jako porušení jejích základních práv.
Přisvědčit tudíž Ústavní soud nemohl ani stěžovatelčině výhradě, že se podanou žalobou "de facto" domáhala určení, že byly splněny podmínky uvedené v §30 odst. 2 a 3 zákoníku práce, jelikož žaloba na určení, zda pracovní poměr trvá, v sobě vůbec nezahrnuje zkoumání okolností uvedených v posledně zmíněných ustanoveních zákoníku práce, a proto obecné soudy nepochybily, pakliže se splněním či nesplněním takových podmínek nezabývaly, resp. že dospěly k závěru, že u projednávané žaloby na určení trvání pracovního poměru není dán naléhavý právní zájem, neboť se do této situace dostala vlastním procesním postupem, jakkoli aprobovaným nalézacím soudem na základě předchozího poučení.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu