ECLI:CZ:US:2013:2.US.4475.12.1
sp. zn. II. ÚS 4475/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele O. K., zastoupeného otcem J. K., jako zákonným zástupcem, a advokátem dr. Hynkem Applem, AK Jiráskova 9, Přerov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 21. 8. 2012, č. j. 70 Co 199/2012-419, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který co do formálních náležitostí odpovídá požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Porušení svých základních práv spatřuje v tom, že krajský soud nedostál povinnosti vyplývající z Úmluvy o právech dítěte. Ta ve čl. 12 státům ukládá povinnost zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat, a to ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž těmto názorům musí být věnována patřičná pozornost, odpovídající věku dítěte a jeho úrovni. V souvislosti s tím namítá rovněž zásah do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2012, č. j. 0P 712/2010-374, jímž byl zamítnut návrh otce, aby byl nezletilý stěžovatel svěřen do jeho výchovy a matce byla stanovena povinnost platit výživné. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nedošlo k takové změně poměrů, která by změnu výchovného prostředí odůvodnila. Krajský soud se s tímto hodnocením ztotožnil. V odůvodnění upozornil, že o výchově nezletilého nebylo rozhodováno poprvé, a eventuální změnu poměrů lze proto zkoumat pouze za období od posledního rozsudku krajského soudu, jímž bylo změněno původní rozhodnutí o výchově a jímž byl nezletilý svěřen matce. Současně by v souladu se stanoviskem doktríny musely jiné okolnosti převážit nad požadavkem stálosti výchovného prostředí, kdy dosavadní výchovné prostředí již nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný rozvoj dítěte. Za rozhodnou dobu se však nezměnilo nic podstatného. Oba rodiče mají prakticky shodné materiální podmínky pro výchovu nezletilého, oba jsou schopni zabezpečit jeho veškeré potřeby, oba jej mají rádi a maximálně se mu věnují. Ze závěrů znalce i nadále plyne, že výchovné předpoklady otce snižuje přílišné upnutí na syna, což ostatně bylo důvodem, proč krajský soud naposledy nezletilého svěřil do výchovy matky. Dosavadní výlučná péče matky je přitom po všech stránkách velmi dobrá.
Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí vychází - zejména s ohledem na zahájení školní docházky - z upřednostnění stabilizace jeho poměrů s tím, že by neměl být zatěžován dalšími výraznými změnami. Skutkový stav přitom vycházel z bydliště stěžovatele v O. (škola, aktivity) a návštěv otce v Ž. Situace se ale zásadně změnila, když se matka nezletilého odstěhovala mimo stávající bydliště, tedy mimo jeho prostředí, školu, atd. Tuto zásadní změnu v životě nezletilého napadený rozsudek dostatečně nereflektuje, dokazování v tom směru, jaký vliv na něj změna měla, nebylo vůbec vedeno. Rozsudek hodnotí jen pozici matky a otce, u něhož navíc nevysvětluje, proč jsou jeho výchovné předpoklady sníženy, pozici nezletilého přehlíží. Soud si nevytvořil žádné důkazní předpoklady pro závěr, že není potřeba znát stanovisko nezletilého, neboť sedmileté dítě prý nemůže samo určovat, u kterého z rodičů bude žít. Stěžovatel sice připouští, že názor nezletilého obecně nemusí být rozhodující, ovšem v nyní nastalé situaci, kdy byl vytržen z jednoho prostředí a umístěn do jiného, měl být v průběhu řízení soudem vyslechnut. Nestačí, byl-li názor stěžovatele prezentován orgánem sociálně-právní ochrany dětí, soud si měl učinit úsudek na základě bezprostředního kontaktu sám, zde navíc bylo stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí v rozporu s přáním dítěte. Soudem zmiňovaná věková hranice 12 let není absolutní, v posuzované věci navíc konstatoval duševní vyspělost stěžovatele i znalecký posudek.
Po seznámení se s obsahem podání, napadeného rozhodnutí a spisového materiálu, který si od obecného soudu vyžádal, dospěl Ústavní soud k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Nejprve stran aktivní legitimace konstatuje, že v řízení před Ústavním soudem mohou vystupovat pouze fyzické osoby, které mají procesní způsobilost (srov. §20 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu). Podle ustanovení §36 a §37 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, mohou rodiče zastoupit dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé, žádný z rodičů však nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů. Nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. V projednávané věci podal ústavní stížnost nezletilý stěžovatel, zastoupený otcem jako zákonným zástupcem. Přestože zájem na výsledku řízení má nejen nezletilý, ale i zastupující rodič, resp. oba jeho rodiče, nepovažoval Ústavní soud za potřebné ustanovit nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť shledal ústavní stížnost, jak bylo řečeno výše a bude zdůvodněno níže, pro zjevnou neopodstatněnost neschopnou věcného projednání. Ustanovení opatrovníka by bylo formalismem nezpůsobilým tuto neopodstatněnost zvrátit.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Skutečností, která dává případu ústavní rozměr, je dle stěžovatele - stručně řečeno - to, že se matka odstěhovala s nezletilým mimo dosavadní bydliště v O. Opatrovnický soud měl z toho důvodu zjistit pozici a názor nezletilého na vzniklou situaci jeho (bezprostředním) výslechem. Ústavní soud v rámci řízení o návrzích na zrušení daného typu rozhodnutí ustáleně judikuje, že je věcí obecného soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče. Totéž platí nepochybně i pro úvahu, zda nastaly podmínky pro změnu výchovného prostředí. V posuzované věci je významné, že řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, bylo vedeno zhruba jeden a půl roku poté, co bylo o svěření stěžovatele do výchovy pravomocně rozhodnuto naposledy. Dle §26 odst. 4 zákona o rodině je stabilita výchovného prostředí jedním z kritérií, k nimž musí soud při rozhodování o svěření dítěte přihlížet. Výchozí úvaha krajského soudu, že změnu původního rozhodnutí o výchově mohou odůvodnit jen "změny závažnějšího rázu", tomu odpovídá. Ústavní soud se s ní ztotožňuje, přičemž shodný postoj vyjádřil dříve, např. v publikovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 14/2000, U 5/17 SbNU 367: "Dohodli-li se rodiče nezletilého již dříve na tom, který z nich bude mít nezletilého ve své výchově, a byla-li tato dohoda schválena rozhodnutím soudu, potom důvody odůvodňující změnu takového rozhodnutí musí skutečně dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech." Krajský soud v napadeném rozsudku podrobně vyložil a zdůvodnil závěr, že v mezidobí od posledního rozhodnutí opatrovnického soudu žádná podstatná změna nenastala, zázemí a poměry u matky i otce jsou stabilní. Zohledněna byla i nyní zdůrazňovaná okolnost, že se matka se stěžovatelem přestěhovala z O. na Vysočinu; nové prostředí bylo v řízení shledáno jako zcela vyhovující. Z obsahu spisu nelze dovodit opak. Nad rámec uvedeného Ústavní soud pouze doplňuje, že výchovným prostředím dle zmíněného ustanovení zákona o rodině nelze rozumět pouze v úzkém smyslu určitý byt či místo pobytu, ale hlavně soužití s osobou jednoho z rodičů a jeho životní styl. Přestěhování samo o sobě nečiní výchovné prostředí nestabilním, stabilitu nelze chápat jako zakonzervování rodiny v konkrétním bytě.
Tvrzení stěžovatele o přehlížení jeho pozice a jeho názoru soudy není pravdivé. Poměry, potřeby a zájem nezletilého byly ústředním bodem celého řízení, čemuž také odůvodnění rozsudku odpovídá. Postoj nezletilého zprostředkoval soudu především znalec. Není nezbytné, aby dítě projevilo své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, jen přímo. Může tak učinit též prostřednictvím svého zástupce či prostřednictvím příslušného, zákonem zřízeného, orgánu. Konečné hodnocení zájmů nezletilého dítěte každopádně přísluší opatrovnickému soudu, který také musí korigovat případné představy a názory dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli. K názoru nezletilého soud přihlíží úměrně jeho věku, rozumové a citové vyspělosti, přičemž ani z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte nelze dovodit, že by názor dítěte, o kterém je v soudním řízení rozhodováno, byl pro soud zavazující. V opačném případě by totiž bylo jakékoliv soudní řízení nadbytečné, neboť by postačovalo zjistit názor nezletilého a z něho vycházet (viz též usnesení sp. zn. II.ÚS 1818/07 či sp. zn. III. ÚS 2150/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Důkazní návrh otce na výslech nezletilého oba soudy odmítly, s ohledem na věk nezletilého zcela logicky. Pokud k tomu odvolací soud uvedl, že stanovisko nezletilého, kterému je v době rozhodování 7 let, nemůže být pro rozhodování prvořadé ani směrodatné, a to ani kdyby své přání sdělil přímo před soudem, přičemž ale výslech tak malého dítěte v soudním prostředí by pro něj byl značně zatěžující, nelze proti tomu z pohledu Ústavního soudu cokoliv namítat. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1945/08 (N 80/53 SbNU 11) Ústavní soud konstatoval: "Za relevantní důvod pro odepření práva dítěte na slyšení je jistě nutno považovat to, že dítě není schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření, která se ho týkají. Při zohlednění konkrétní situace [viz nález sp. zn. III. ÚS 459/03 ze dne 20. 8. 2004 (N 117/34 SbNU 223)] je třeba vycházet z toho, že člověk inteligenčně dospívá mezi 11. a 12. rokem života (Piaget, J.: Psychologie inteligence. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1970, str. 105-128) a na vrcholu výkonu je v tomto ohledu v 16 letech věku. Proto v případě rozhodování o nařízení ústavní výchovy dítěte staršího 12 let zásadně neexistuje důvod pro odepření práva dítěte na slyšení přímo soudem." Na tuto věkovou hranici ostatně poukazuje i krajský soud v napadeném rozsudku. Nálezy sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503) a sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167) pak byla rušena rozhodnutí obecných soudů proto, že řádně nevyslechly nezletilé dítě, o jehož záležitostech bylo rozhodováno. V obou případech šlo ovšem o situaci, kdy byl nezletilý v intencích §100 odst. 4 věta poslední o. s. ř. vzhledem ke svému věku a rozumové vyspělosti schopen formulovat své názory; v prvém případě šlo o nezletilou ve věku šestnácti let, ve druhém případě bylo nezletilé deset let, což zřejmě bude minimální věková hranice, od níž lze obecně výslech nezletilého připustit. V nálezu sp. zn. III. ÚS 459/03 (N 117/34 SbNU 223) - který se sice týkal souhlasu s léčbou nezletilého, ale obecný závěr stran výkladu práva dítěte na vyjádření je nyní použitelný - Ústavní soud vyložil, že "týká-li se věc dítěte ve věku okolo šesti let, není porušením čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, pokud toto dítě nebylo v daném řízení soudem vyslechnuto".
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud zásah do základních práv stěžovatele nedovodil a podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu