ECLI:CZ:US:2013:2.US.4507.12.1
sp. zn. II. ÚS 4507/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Čížka, zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 12, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 6. 2012 č. j. 11 C 225/2011-55 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2012 č. j. 21 Co 488/2012-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, které, jak se domnívá, svým postupem porušily jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny.
Soud prvního stupně napadeným rozsudkem vyhověl žalobě, jíž se žalobce Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových domáhal na stěžovateli zaplacení částky ve výši 10 575,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání v rozsudku specifikovaných pozemků, na nichž se nacházejí budovy ve vlastnictví stěžovatele. Odvolací soud rozsudek okresního soudu shora uvedeným rozsudkem potvrdil, neboť odvolání stěžovatele shledal nedůvodným.
Stěžovatel uvádí, že porušení svých ústavně zaručených práv v předmětném řízení namítal již v odvolacím řízení, avšak soud druhého stupně je nevzal v potaz a opakoval nesprávnosti, jimiž argumentoval i soud prvního stupně. Zdůrazňuje, že k nemovitostem nemůže vykonávat žádná práva, neboť jsou od roku 2008 zapsány v konkurzní podstatě úpadce BERNARDÝN s.r.o. v likvidaci, žádnou majetkovou hodnotu na úkor žalobce tudíž nezískává. Přesto je na něm vymáháno plnění povinností, které zjevně vyplývají pouze z evidenčního zápisu v katastru nemovitostí. Odvolací soud ovšem ze skutečnosti, že stěžovatel žádná uživatelská oprávnění nerealizuje a ani nemůže, nevyvodil. Jeho argumentu, že vlastnické právo je realizováno již tím, že na pozemku žalobce jsou stěžovatelovy stavby postaveny, nelze přisvědčit, neboť tento názor nepřípustně rozšiřuje §123 občanského zákoníku. Obecné soudy mu v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 733/01) ani neumožnily zprávou správce konkurzní podstaty prokázat faktickou nemožnost s nemovitostmi disponovat a dospěly k závěru, že povinnost k vracení bezdůvodného obohacení je dána i bez ohledu na případné prokázání tvrzení tímto důkazem.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Pouze v takovém případě je totiž Ústavní soud oprávněn k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v dané věci nejednalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá tytéž námitky, jež uplatnil již ve svém odvolání a s nimiž se odvolací soud detailně vypořádal. Argumentace nepřekračuje rovinu podústavního práva, od Ústavního soudu je požadováno přehodnocení právních závěrů, k nimž obecné soudy ve věci dospěly. Taková role však Ústavnímu soudu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy napadená rozhodnutí opřely o adekvátní důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci. Dokazování ve věci se uskutečnilo zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a provedené důkazy soudy řádně zhodnotily. Pokud některé z navrhovaných důkazů soudy neprovedly, svůj postup podrobně vysvětlily v odůvodnění napadených rozsudků. S ohledem na výtku stěžovatele, že mu soudy neumožnily zprávou správce konkurzní podstaty prokázat faktickou nemožnost s nemovitostmi disponovat, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že na provedení navrženého důkazu nemá účastník nárok, soud tedy není povinen každému jeho důkaznímu návrhu vyhovět. Soud je naopak oprávněn zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv, přičemž má ovšem povinnost řádně o jejich neprovedení rozhodnout a tento postup zdůvodnit (např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96). Již v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je podrobně a logicky vyloženo, proč soud v daném případě nepovažoval prokázání této skutečnosti za rozhodné pro posouzení věci a tento důkaz neprovedl. Totéž je zřejmé i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 3 napadeného rozsudku). V tomto ohledu tedy není obecným soudům co vytknout.
Co se týče právního posouzení věci, výklad relevantních ustanovení aplikovaných právních předpisů podaný obecnými soudy zjevně nevybočuje z konsenzuálně, doktrinálně a judikatorně ustaveného rámce jejich výkladu a užití, není tedy výrazem svévole. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně na něj naopak dostatečně odkazuje (str. 4 rozsudku). V této souvislosti Ústavní soud opět zdůrazňuje, že s ohledem na jeho roli vyplývající z čl. 83 Ústavy není jeho úkolem přezkoumávat výklad a aplikaci podústavního práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci neshledal existenci jakéhokoliv pochybení obecných soudů, které by mohlo dosahovat ústavněprávní roviny. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel především dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu