ECLI:CZ:US:2013:2.US.4536.12.1
sp. zn. II. ÚS 4536/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Petra Dvorského, zastoupeného Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 197/2012-171 ze dne 30. srpna 2012 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 21 Cm 271/2009-133 ze dne 2. dubna 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Brně rozhodl tak, že stěžovateli, v původním řízení žalovanému, nepřiznal osvobození od soudního poplatku za odvolání ze dne 10. 1. 2012. V odůvodnění zdůraznil, že účastník je povinen soudu věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti, prokázat, což stěžovatel dle názoru soudu prvního stupně nesplnil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel včasné odvolání, které Vrchní soud v Olomouci výše citovaným rozhodnutím zamítl, když se byl ztotožnil se závěry krajského soudu o tom, že stěžovatel své majetkové poměry věrohodně neprokázal.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Porušení svých základních práv spatřuje zejména ve skutečnosti, že jak soud nalézací, tak i soud odvolací absolutně nepřihlédly k jím tvrzeným okolnostem. Stěžovatel má za to, že Vrchní soud Olomouci zcela pošlapal jeho ústavně zaručené právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, když své rozhodnutí založil na argumentu, který je v příkrém rozporu s obsahem spisu, a dále "trestá stěžovatele za to, že nespoléhá jen na stát, hmotné dávky a případně bezplatnou pomoc, ale snaží se vlastním úsilím a za pomoci rodiny hradit živobytí a chránit svá práva". Ohrazuje se proti tvrzení vrchního soudu o tom, že neosvětlil, z čeho hradí své náklady na živobytí, když prý hned ve své úvodní žádosti uvedl, že žije pouze z pomoci své rodiny, aktuálně mu pomáhá dcera. Rovněž brojí proti argumentu odvolacího soudu, že je zastoupen advokátem, kterému musí hradit odměnu. Tento argument považuje stěžovatel za absolutně nepřípustný. Soud prý nemá předvídat, na jakém typu odměny jsou advokát a jeho klient domluveni a ani mu zkoumání těchto důvěrných informací nepřísluší. S ohledem na to stěžovatel uzavřel, že soudní rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále Ústavní soud připomíná svoji judikaturu vztahující se k rozhodnutím o soudních poplatcích (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/2009 ze dne 30. dubna 2009), v níž se opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, anebo se jednalo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že soud prvního stupně obdržel vyplněný tiskopis "Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech", ačkoliv ten v napadeném rozhodnutí tvrdí opak, je třeba podotknout, že tento nedostatek byl zhojen v rámci odvolacího řízení, když právě i z tohoto dokumentu vrchní soud při posuzování důvodnosti stěžovatelovy žádosti vyšel (viz str. 3 - 4 rozhodnutí odvolacího soudu). Tvrzení stěžovatele, že osvětlil, z čeho hradí své náklady na živobytí, stojí v kontrapozici s názorem odvolacího soudu, přičemž se jedná o spor, který s ohledem na své postavení a povahu řízení o ústavních stížnostech není Ústavní soud oprávněn sám posuzovat, jelikož by vlastním hodnocením důkazů (zejména hodnocením jejich věrohodnosti či přesvědčivosti), ať již stěžovatelem předložených, anebo soudem provedených, nahrazoval činnost obecného soudu, a tím i nepřípustně zasahoval do jeho pravomocí, a to, jak bylo vyloženo výše, i za situace, kdyby sám dospěl k závěru, že žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků je důvodná.
Co se týče stěžovatelova argumentu, že vrchní soud dovodil nevěrohodnost jeho tvrzení též z faktu, že je zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem - advokátem, kterému musí platit odměnu, pak sice lze v obecné rovině stěžovateli přisvědčit, že tato úvaha by sama o sobě nemohla obstát, nicméně vrchní soud tuto otázku nepokládá jako stěžejní pro své potvrzující rozhodnutí, ale jako subsidiární argument, kterým dává najevo, že zastoupení advokátem, který nebyl stěžovateli ustanoven na jeho žádost, toliko umocňuje jeho pochyby stran věrohodnosti předložených důkazů, tedy je třeba jej vnímat v celkovém kontextu úvah vrchního soudu. Na závěr je vhodné poznamenat, že i když je rozhodnutí vrchního soudu co do vlastní argumentace soudu poměrně stručné, a zajisté by si zasloužilo podrobnějšího výkladu, přesto z něj lze seznat, jakými úvahami byl odvolací soud při svém rozhodování veden. Hodnotit jejich správnost však leží mimo dosah Ústavního soudu.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu