ECLI:CZ:US:2013:2.US.4605.12.1
sp. zn. II. ÚS 4605/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti LITAVE s.r.o., se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, 110 00 Praha 1, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Bavlnářská 137, 513 01 Semily, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 47 Co 341/2012-600 ze dne 23. října 2012 a usnesení Okresního soudu v Trutnově č. j. 15 C 55/2010-577 ze dne 5. září 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno zejména její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením okresní soud nařídil předběžné opatření, kterým se vedlejší účastník, v původním řízení žalobce, domáhal po LITAVE, s.r.o., jako současnému provozovateli čistírny odpadních vod, aby se tato do budoucna zdržela omezit či zastavit přebírání a zajištění následného čištění odpadních vod přitékajících veřejnou kanalizační sítí ve Dvoře Králové nad Labem na Společnou čistírnu odpadních vod ve Dvoře Králové nad Labem v kvalitě a množství dle schváleného kanalizačního řádu a podmínkami stanovenými pro provoz Společné čistírny odpadních vod ve Dvoře Králové nad Labem a pro vypouštění odpadních vod rozhodnutími správních orgánů. Proti tomuto rozhodnutí soudu nalézacího podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením tak, že rozhodnutí okresního soudu potvrdil, když i on zatímní úpravu práv a povinností shledal potřebnou.
Potvrzující usnesení odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvého stupně napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž tvrdí, že přerušení přebírání odpadních vod z městské kanalizace k čištění je upraveno v ustanoveních §9, §33 odst. 5 písm. a) a odst. 9 písm. e) a §34 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích. Zákaz přerušit přebírání odpadních vod z kanalizace k vyčištění z jiných než zákonem stanovených důvodů je tak prý stěžovatelce již uložen zákonem veřejnoprávní povahy. Za porušení tohoto zákazu přitom stěžovatelka dle svých slov může být potrestána vysokou pokutou, kterou jí uloží orgány veřejné správy. Soudu proto dle jejího názoru "zjevně nepřísluší ukládat tuto povinnost znovu a přísněji než zákon (bez výjimek stanovených v §9 odst. 6 zákona o vodovodech a kanalizacích) ani kontrolovat a případně trestat (ve vykonávacím řízení) její porušení". Pokud tak soudy nařízením a potvrzením předmětného předběžného opatření přesto učinily, překročily tím dle ní svoji pravomoc, a porušily tak ustanovení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Krom toho je stěžovatelka přesvědčena, že předmětné předběžné opatření "v podstatě podrobuje stěžovatele nucené službě", když je jí fakticky uložena povinnost čistit odpadní vody z městské kanalizace, aniž by jí bylo zároveň přiznáno právo na úplatu za tuto službu. Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil tvrzené porušení jejích základních práv a aby ústavní stížností dotčená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah rozporovaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích (např. IV. ÚS 171/04, II. ÚS 221/98 aj.) najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Současně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, popřípadě ochranu veřejného zájmu. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Ústavní soud pouze posuzuje, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, str. 17).
Lze uzavřít, že shora uvedeným požadavkům napadená rozhodnutí vyhovují. Zejména z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je dostatečně zřejmé, z jakých skutečností soud dovodil prokázání potřeby zatímní úpravy, takže nelze dospět k závěru, že by jeho postup, resp. postup nalézacího soudu byl projevem libovůle. Samotné hodnocení listin a dalších okolností, na základě kterých vzaly obecné soudy za osvědčené, že zde potřeba zatímní úpravy v určitém rozsahu reálně existuje, pak s ohledem na výše řečené Ústavnímu soudu nepřísluší. Pakliže stěžovatelka brojí proti postupu obecných soudů, kdy má za to, že nebyla dána pravomoc soudu zatímně upravit poměry soudním řízením dotčených subjektů práva, neboť zrušit či modifikovat právo vyplývající ze správního aktu smí soud pouze meritorním rozhodnutím, pak Ústavní soud nemůže takové argumentaci přisvědčit. Institut předběžného opatření by totiž při takové interpretaci zjevně ztratil svůj smysl, neboť by vůbec nebylo možno zatímně upravovat poměry účastníků, popř. i dalších dotčených subjektů mezi sebou, k čemuž není dán rozumný důvod; naopak, vyloučení možnosti vydat předběžné opatření v rámci soudního řízení stran přezkumu správního aktu by ve svém důsledku vedlo k výraznému poklesu efektivity soudního procesu jako celku, výrazně oslabilo jeho funkce ve vztahu k účastníkům řízení, a tím i vedlo k narušení článku 90 Ústavy České republiky, podle něhož jsou soudy povolány chránit práva, a to zákonem stanoveným způsobem. Takto poskytovanou ochranu přitom nelze omezovat jen na meritorní rozhodnutí, poněvadž soudy jsou povinny uvedenému imperativu dostát i v průběhu soudního řízení, a za tím účelem jsou vybaveny příslušnými procesními prostředky. Je-li pak obecný soud oprávněn přezkoumat správní akt (zde v řízení podle části páté občanského soudního řádu) i po obsahové stránce, je rovněž oprávněn vydat předběžné opatření v takovém rozsahu, v jakém může věc rozhodnout meritorně. Ostatně tato argumentace již zazněla v odvolacím řízení a s touto námitkou se sám Krajský soud v Hradci Králové ústavně konformním způsobem v napadeném usnesení vypořádal (viz str. 3 a násl. usnesení odvolacího soudu).
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu