ECLI:CZ:US:2013:2.US.4647.12.1
sp. zn. II. ÚS 4647/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele Sklárny Kavalier, a. s. se sídlem Sklářská 359, 285 96 Sázava, zastoupeného Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem, se sídlem U Prašné brány 3, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, č. j. 29 NSČR 54/2012-333 (MSPH 76 INS 3732/2008), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Nejvyšší soud v insolvenční věci dlužníka (stěžovatele) v řízení o popření pohledávky věřitele č. 220 (Citibank Europe plc) věřitelem č. 186 (RWE Energie, a. s. - dovolatel) usnesením ze dne 26. září 2012, č. j. 29 NSČR 54/2012-333 (MSPH 76 INS 3732/2008), zrušil předchozí rozhodnutí soudů nižších instancí, jimiž byl popěrný úkon tohoto věřitele odmítnut, a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení. Dovolací soud vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10, jakož i ze svého usnesení sp. zn. 29 ICdo 7/2012, které se týká účinků popěrných úkonů věřitelů učiněných před nabytím účinnosti výše jmenovaného nálezu a dospěl k závěru, že popěrným úkonům jednoho věřitele vůči druhému věřiteli lze přiznat účinky i v době před vydáním citovaného nálezu tj. i před 1. červencem 2010.
3. Bližší obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli známy.
4. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nesplňuje podmínky pro věcné projednání a je třeba ji odmítnout soudcem zpravodajem [viz §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] z důvodů níže uvedených.
5. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 372/04 či IV. ÚS 187/05, z nichž Ústavní soud i v této věci vychází; obě dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
6. Soudní řízení ve věci vedené u insolvenčního soudu (Městský soud v Praze) pod sp. zn. MSPH 76 INS 3732/2008 dále pokračuje, a i když je napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska formálního pravomocné, daná věc ještě meritorně ukončena není. Ústavnímu soudu je současně z jiné věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 4535/12 známo, že Městský soud usnesením ze dne 23. října 2012, č. j. MSPH 76 INS 3732/2008-B-345, uložil insolvenčnímu správci v rámci téhož insolvenčního řízení, aby vyzval věřitele č. 220 k podání incidenční žaloby proti popírajícímu věřiteli č. 186. V dané věci tedy zatím není zřejmé, jak a zda vůbec bude případné incidenční řízení pokračovat. Z pohledu Ústavní soudu je tak ústavní stížnost podána zjevně předčasně, neboť - slovy zákona o Ústavním soudu - nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, jež zákon stěžovateli k ochraně jejích práv poskytuje [srov. §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
7. Vedle toho je možno ústavní stížnost posoudit ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Přestože napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno v insolvenční věci stěžovatele, jeho práv a povinností se přímo nikterak nedotýká. Primárně se totiž jedná o spor mezi věřiteli stěžovatele.
8. Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo rovněž odmítnuto dovolání stěžovatele dle §243b odst. 5 občanského soudního řádu ve spojení s §218 písm. b) téhož předpisu (výrok II. rozsudku Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou neoprávněnou, neboť stěžovatel napadal výrok, jímž mu nebyla způsobena žádná újma (dovolání se týkalo popěrného úkonu jiného věřitele).
9. Stěžovatel se sice prostřednictvím petitu své ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu jako celku, nicméně z odůvodnění jeho návrhu bylo zřejmé, že ve výroku o odmítnutí svého dovolání porušení svých ústavně zaručených práv nespatřoval a nemínil jej rozporovat (stěžovatel tento výrok v ústavní stížnosti vůbec nezmínil, a to ani v části, v níž rekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy). Za těchto okolností se Ústavní soud předmětným výrokem rozsudku Nejvyššího soudu dále nezabýval, resp. posoudil ústavní stížnost tak, že tato směřovala toliko vůči výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu.
10. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl se shora citovaných důvodů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj