ECLI:CZ:US:2013:2.US.4662.12.1
sp. zn. II. ÚS 4662/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem Václavské nám. 66, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 969/2012-30 ze dne 22. 8. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 450/2011 ze dne 10. 11. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 19/2010 ze dne 20. 7. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do dne 31. 12. 2009 (dále též "tr. zák."), spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což mu podle §234 odst. 1 tr. zák. uložil jednak trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků, jednak podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou. Tímto rozsudkem soud také uznal vinnými a odsoudil spoluobviněné I. R. a V. H. Poškozeného Vasyla Bidzilyua podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání všichni tři obvinění. Městský soud v Praze o nich rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestech ohledně všech tří obviněných a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině všem třem obviněným uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. tresty odnětí svobody v trvání dvou roků, jejichž výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. u každého z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně vyslovil, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.
Stěžovatel s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Moniky Papugové proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že skutek, který měl spáchat, není trestným činem, a že odvolací soud věc nesprávně hmotně právně posoudil, protože jeho jednání není společensky nebezpečné. Nejvyšší soud však dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že první pochybení obecných soudů spatřuje v nesprávném vyhodnocení jednání stěžovatele v dané trestní věci. Tvrdí, že mezi fakta, která je možno ze skutkového děje vyvodit, patří i to, že stěžovatel nepožadoval po poškozeném peníze ani jiné věci, stěžovatel poškozeného fyzicky nenapadl a ani mu jinak nevyhrožoval. Ze soudy zjištěných skutečností prý ale nevyplývá, že by stěžovatel užil násilí či pohrůžky násilí a že by kdokoli z dalších odsouzených tak vůči poškozenému činil. Pokud soud konstatoval zranění poškozeného a velmi obecně se zmínil o záběru, na němž je vidět spor osob na ulici, pak dle jeho názoru vycházel jen z tvrzení poškozeného "a z nesrozumitelných kamerových záběrů, které rozhodně jakékoli násilí nepotvrzují". Další pochybení pak stěžovatel spatřuje v porušení zásady obsažené v §2 odst. 5 tr. ř., když orgány činné v trestním řízení měly stranit toliko důkazům svědčícím v neprospěch stěžovatele, což v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud vyslovil tvrzené porušení základních práv a zrušil napadená soudní rozhodnutí.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je zčásti opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy, resp. zejména před soudem dovolacím a s nimiž se tento soud ústavně konformním způsobem vypořádal. To se týká námitky stěžovatele stran právního posouzení jednání, které je mu kladeno za vinu. Nejvyšší soud v této souvislosti hodnotil námitku stěžovatele o materiální stránce trestného činu loupeže (ostatní námitky stěžovatele svým obsahem nenaplnily deklarovaný dovolací důvod, a proto se jimi Nejvyšší soud zcela oprávněně nezabýval), přičemž dospěl k závěru, že stěžovatel byl přítomen pohrůžce bezprostředního násilí a násilnému útoku na poškozeného, že se snažil blokovat dveře od automobilu, aby poškozený nemohl uniknout, přičemž poškozenému zranil nohu. Soudy také hodnotily skutečnost, že stěžovatel se již do konfliktu se zákonem dostal, i když jeho trestní stíhání je v současné době podmíněně zastaveno (srov. str. 6 napadeného usnesení dovolacího soudu). Není úkolem Ústavního soudu tyto závěry revidovat, neboť k tomu jsou povolány právě soudy obecné. Stěžovatel tedy Ústavnímu soudu ve skutečnosti předestřel k posouzení nikoli otázku ústavní konformity vlastní aplikace normy trestního zákona, nýbrž ústavní konformity subsumpce skutkového děje pod jednu ze skutkových podstat zachycených v trestním zákoně. Takových námitek se však v ústavním soudnictví nelze úspěšně domáhat.
Stěžovateli však Ústavní soud nemohl přisvědčit ani v námitce, že obecné soudy, resp. orgány činné v trestním řízení vůbec, stranily důkazům svědčícím v neprospěch stěžovatele. Zásada volného hodnocení důkazů sice znamená, že soud pečlivě hodnotí všechny důkazy samostatně, jakož i v jejich vzájemné souvislosti, a současně tím nestanovuje žádnou jejich formální hierarchii. Nelze ovšem přehlédnout, že některé důkazy mají ze své podstaty daleko větší objektivní vypovídací hodnotu než důkazy jiné, byť třeba samy o sobě nemohou vést k usvědčení obviněného či naopak k vyloučení jeho viny. Tak tomu je zejména u znaleckého posudku či audiovizuálních záznamů různého druhu. Není proto nijak překvapujícím, že stěžejním důkazem se v předmětném trestním řízení stal kamerový záznam, kdežto stěžovatelem nabídnuté důkazy jako svědecké výpovědi či otázka pověsti hrály v úvahách obecných soudů menší roli. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti vyzdvihuje, že důkaz kamerovým záznamem o jeho vině nesvědčí, pak toto tvrzení stojí v ostré kontrapozici s hodnocením, jaké k němu zaujal i soud dovolací (viz předchozí odstavec), a není na Ústavním soudu, aby tento spor o jeho interpretaci řešil.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu