ECLI:CZ:US:2013:2.US.4682.12.1
sp. zn. II. ÚS 4682/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. Jaromíra Ježka, CSc., zastoupeného JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 605/2012-53 ze dne 17. září 2012, a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 566/2010-41 ze dne 24. ledna 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. prosince 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem odvolacího soudu k odvolání vedlejšího účastníka řízení změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 19 C 95/2010-19 ze dne 22. října 2010 tak, že zamítl jeho žalobu o zaplacení částky 205.830 Kč s příslušenstvím, které se domáhal z titulu odpovědnosti státu za provedené trestní řízení. Rozsudkem dovolacího soudu bylo jeho dovolání zamítnuto jako nedůvodné. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy v předmětné záležitosti zasáhly do jeho ústavně zaručených práv a svobod zaručených v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel rekapituluje, že proti němu bylo od 11. ledna 2005 vedeno trestní stíhání pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 a 4 trestního zákona. Jednalo se o případ nutné obhajoby, a proto si zvolil obhájce a celkem zaplatil na nákladech trestního řízení za služby obhájce a provedený znalecký posudek částku 205.830 Kč.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 4T 6/2006 ze dne 28. května 2007 byl stěžovatel uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem. K jeho odvolání Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 12To 66/2007 ze dne 2. října 2007 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a trestní stíhání všech obžalovaných zastavil jako promlčené s tím, že v daném případě nebyl splněn materiální předpoklad k použití vyšší trestní sazby a trestnost činu podle §128 odst. 2 a 3 trestního zákona zanikla promlčením před zahájením trestního stíhání.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že mu vznikla škoda a není dán žádný z taxativně uvedených důvodů pro vyloučení nároku na její náhradu podle §12 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Odvolacímu soudu vytýká, že danou situaci hodnotil za použití extenzivního výkladu předmětného zákonného ustanovení, který jeho systematický výklad ve smyslu konstantní judikatury nepřipouští. Dovolacímu soudu pak vytýká, že nezvážil důsledně všechny skutkové okolnosti konkrétního případu. Nesouhlasí s jeho závěrem, že pozdní reakce státu na trestný čin nemůže sama o sobě zakládat právo pachatele na náhradu nákladů trestního řízení z toho důvodu, že to bylo právě jeho protiprávní jednání, jež si vynutilo reakci státu. Poukazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 35/09 ze dne 6. prosince 2011 a zdůrazňuje, že se podezření orgánů činných v trestním řízení nepotvrdilo. K zahájení trestního stíhání i podání obžaloby a vydání rozsudku soudem prvého stupně došlo v daném případě na základě chybné právní kvalifikace trestného činu a stát se nemůže zprostit své odpovědnosti za postup orgánů činných v trestním řízení, pokud se posléze ukáže, že jejich postup byl mylný. V případě správné kvalifikace trestného činu, by k zahájení trestního nedošlo a stěžovatel by nebyl vystaven nejen dopadu žádné újmy.
5. Dovolacímu soudu dále vytýká protichůdnost jeho závěrů v rozhodnutí při řešení problému stejného skutkového základu. Dovolací soud v napadeném rozhodnutí odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 35/09, i když převzaté závěry přímo nekorespondují s touto věcí. Odlišnou právní kvalifikaci na stejnou skutkovou situaci přitom aplikoval v rozsudcích sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. dubna 2003 a sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. března 2003. V nich vyslovil názor, že nárok na náhradu škody vzniká nejen v případě, že orgán činný v trestním řízení jednal v přímém rozporu se zákonem, protože jde o objektivní odpovědnost státu za škodu a právo na náhradu škody nemá pouze ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám a kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Má tedy za to, že nárok na náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem odpovědnosti státu. Pokud došlo k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, je třeba vycházet z toho, že občan trestný čin nespáchal, a že tedy nemělo být proti němu trestní stíhání zahájeno. V daném případě stěžovatel nijak neovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení, nedopustil se žádného jednání, které by bylo důvodem k zahájení trestního stíhání proti němu. Jeho úmysl spáchat trestný čin byl orgány v trestním řízení dovozován i přesto, že po celou dobu privatizace předmětného podniku byly všechny rozhodující právní úkony konzultovány a v případě písemné formy vyhotoveny renomovanou advokátní kanceláří. V důsledku nenaplnění podnikatelského záměru, vynaložení veškerých finančních prostředků k jeho dosažení a následnému vedení trestního řízení se ocitl stěžovatel v tíživé finanční situaci.
6. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
7. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
8. Se stěžovatelem lze souhlasit s tím, že oba obecné soudy použily extenzivní výklad právního předpisu, k čemuž se ostatně dovolací soud sám výslovně přihlásil. Podobně lze souhlasit se stěžovatelem i v tom, že oba obecné soudy odmítly jeho východisko, že se trestné činnosti nedopustil. Odvolací soud konkrétně konstatoval, že není pochyb o tom, že se stěžovatel dopustil jednání, které naplňuje přinejmenším znaky trestného činu podle §128 odst. 2 a 3 trestního zákona. Oba obecné soudy přitom vycházely z rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno. Tím se případ stěžovatele zřetelně liší od případů řešených Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 a sp. zn. 25 Cdo 2060/2001. V tam uvedených případech bylo totiž trestní stíhání zastaveno s ohledem na to, že skutek nebyl trestným činem. Dlužno dodat, že ve věci sp. zn. Pl. ÚS 35/09 šlo o zproštění obžaloby. Dovolací soud tedy aproboval výklad použitý odvolacím soudem s ohledem na zásadu ex iniuria ius non oritur (z bezpráví nemůže vzejít právo) a současně uvedl, že je tato zásada připomínána v rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Takto konstruované nosné důvody napadených rozhodnutí lze považovat za legitimní, srozumitelné a jasné a jako takové i ústavně souladné. Nelze v nich shledat deficity vytýkané stěžovatelem a je nadbytečné zabývat se případnými deficity úvah, které dovolací soud uvedl nad rámec výše uvedeného (kam vesměs směřují argumenty stěžovatele), protože by to na ústavní souladnosti napadených rozhodnutí nebylo způsobilé nic změnit.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu