ECLI:CZ:US:2013:2.US.4800.12.1
sp. zn. II. ÚS 4800/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Petra Klimeše, zastoupeného JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem se sídlem Palackého nám. 62, 572 01 Polička, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 101/2012-80 ze dne 24. září 2012 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 46 Cm 108/2010-67 ze dne 19. března 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Praze uložil stěžovateli jako žalobci, aby zaplatil České republice - na účet Krajského soudu v Praze - do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení doplatek soudního poplatku za návrh na zahájení řízení, který činí podle položky č. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků 27 080 Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce k výzvě soudu zaplatil soudní poplatek z žaloby ve výši 33 850 Kč z žalované částky ve výši 846 184 Kč. O žalobě bylo následně rozhodnuto rozsudkem pro uznání, který byl napaden odvoláním žalovaného. Toto odvolání Vrchní soud v Praze odmítl usnesením ze dne 18. října 2011, č. j. 11 Cmo 108/2010-61. Protože předtím, než rozsudek pro uznání nabyl právní moci, vzal žalobce žalobu zpět, postupoval soud podle §96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") a usnesením ze dne 30. ledna 2012, č. j. 46 Cm 108/2010-61, zrušil rozsudek pro uznání Krajského soudu v Praze (č. j. 46 Cm 108/2010-20 ze dne 26. října 2010), jakož i uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o tom, že po právní moci usnesení se žalobci vrací soudní poplatek ve výši 27 080 Kč (snížený o 20 % dle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších změn). Na základě tohoto výroku byl také účtárnou soudu v uvedené výši soudní poplatek z žaloby žalobci vrácen. Rozhodnutí o vrácení poměrné části soudního poplatku žalobci však vzápětí Krajský soud v Praze neshledal věcně správným, protože na věc je třeba nahlížet, jako kdyby bylo ve věci proběhlo jednání, jestliže bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Protože žalobci právo na vrácení poměrné části soudního poplatku podle §10 odst. 4 zákona o soudních poplatcích nevzniklo, za přiměřeného použití §12 téhož zákona v platném znění uložil žalobci povinnost tuto poměrnou část soudního poplatku z žaloby zaplatit.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včasné odvolání, v němž krajskému soudu vytýkal nesprávný výklad ustanovení §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Tvrdil, že ve věci však jednání neproběhlo, pokud byl uvedený rozsudek pro uznání následně zrušen soudem prvního stupně po zpětvzetí žaloby. S tím se však odvolací soud neztotožnil a ve výkladu přisvědčil soudu krajskému, jehož rozhodnutí tak jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Trvá na stanovisku, že ve věci žádné jednání neproběhlo, v důsledku toho bylo řízení zastaveno před prvním jednáním a podmínky pro vrácení poplatku byly dány. Vrchnímu soudu v Praze vytýká, že jeho argumentace vydáním rozsudku pro uznání není správná, neboť tento rozsudek byl posléze zrušen výrokem I usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2012, č. j. 46 Cm 108/2010-61. Rozsudek pro uznání byl tedy zrušen, je nulitní a jako takový nemůže být dle názoru stěžovatele ekvivalentem proběhlého soudního jednání. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále Ústavní soud připomíná svoji judikaturu vztahující se k rozhodnutím o soudních poplatcích (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/2009 ze dne 30. dubna 2009), v níž se opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, anebo se jednalo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud pokládá za nutné poznamenat, že vracení zaplacených soudních poplatků za zastavená soudní řízení, v nichž lze rozhodnout bez jednání, je upraveno v ustanovení §10 odst. 5 zákona o soudních poplatcích, v souladu s nímž soud postupuje obdobně dle odstavců 3 a 4 téhož paragrafu, dokud není vydáno rozhodnutí o věci samé. Typicky půjde o situaci, kdy je v řízení rozhodováno rozsudkem pro uznání, neboť §153a odst. 4 o. s. ř. umožňuje vydat tento druh rozsudku bez nařízení jednání. Přitom za rozhodnutí ve věci samé je nutno pokládat i tento druh soudního rozhodnutí, k čemuž lze, vedle dalšího, dospět přesvědčivě výkladem systematickým; rozsudek pro uznání je totiž spolu s kontumačním rozsudkem upraven v ustanoveních, která se věnují rozsudku, kterým se zásadně rozhoduje toliko ve věci samé (srov. §152 - §166 o. s. ř.). V posuzované věci došlo ke zpětvzetí žaloby stěžovatelem až po vydání rozsudku pro uznání a do doby nabytí jeho právní moci, řízení tedy bylo zastaveno až po vydání meritorního rozhodnutí, a tak nebyla splněna podmínka uvedená v cit. §10 odst. 5 zákona o soudních poplatcích. Skutečnost, že rozsudek pro uznání byl později zrušen v důsledku zpětvzetí žaloby stěžovatelem a následného zastavení řízení, tuto podmínku nijak nemodifikuje. K vrácení soudního poplatku v poměrně snížené výši by tak bylo nutno přistoupit jen za předpokladu, že by stěžovatel vzal žalobu zpět ještě před vydáním rozsudku pro uznání. Obecné soudy tudíž při aplikaci zákona o soudních poplatcích z ústavněprávního hlediska nijak nepochybily.
Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu