ECLI:CZ:US:2013:2.US.4866.12.1
sp. zn. II. ÚS 4866/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Jiřiny Adámkové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, se sídlem v Pardubicích, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 13 To 497/2012-144 ze dne 25. září 2012, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, 2) Zuzany Kerlesové a 3) Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. prosince 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tím byl z podnětu odvolání vedlejší účastnice řízení 2) (dále jen "obžalovaná") zrušen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích č. j. 4 T 178/2011-129 ze dne 26. července 2012, kterým byla obžalovaná uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se měla dopustit jako cyklistka tím, že při vyjíždění z obytné zóny nedala dne 24. června 2011 přednost v jízdě stěžovatelce, rovněž cyklistce, jež v důsledku střetu utrpěla zranění, které si vyžádalo hospitalizaci v nemocnici s dobou léčby do 9. listopadu 2011. Za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku, a byla jí uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici 3) a stěžovatelce škodu. Odvolací soud současně tuto věc postoupil Magistrátu města Pardubic s tím, že by zažalovaný skutek mohl být posouzen jako přestupek. Má za to, že byly porušeny čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti konkrétně namítá, že se jako poškozená dostala do nerovného postavení díky svému věku. Odvolací soud totiž měl přistoupit na obhajobu obžalované, podle níž to byla stěžovatelka, kdo střet zavinil, přičemž jí byl dán k tíži pokročilý věk a to, že údajně neměla při jízdě dioptrické brýle. Je přesvědčena, že obecný soud měl dostatek důkazů pro vydání odsuzujícího rozsudku. Rozhodně nesouhlasí s tím, že by neviděla na cestu a nebyla schopna správně vyhodnotit situaci na silnici, po které jezdila na kole často. Policejní orgán nepřivolala, neboť byla bolestivě zraněná, zatímco obžalované v přivolání policejního orgánu nic nebránilo, zejména když se najednou cítí nevinná.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu příslušného orgánu veřejné moci. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že ústavní stížnosti k postavení poškozeného v trestním řízení lze vyhovět pouze v případě extrémní neaktivity orgánů činných v trestním řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343; sp. zn. I. ÚS 84/99, U 29/14 SbNU 291, sp. zn. I. ÚS 249/2000, U 34/19 SbNU 303, sp. zn. III. ÚS 8/03 ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. IV. ÚS 264/06 ze dne 19. února 2007 a dalších), a to ještě pokud jde o případy tak zásadních základních práv, jako je právo na život podle čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice č. 23944/04 ze dne 16. 2. 2012). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
5. Stěžovatelka se totiž evidentně naprosto míjí s argumentací odvolacího soudu, který neuvažoval o věku, zdravotním stavu a vůbec dispozicích stěžovatelky při jízdě předcházející kolizi s obžalovanou. Odvolací soud vyšel z toho, že řízení bylo poznamenáno tím, že policejnímu orgánu byla nehoda nahlášena až s několikadenním odstupem, kdy na místě nehody ani na použitých jízdních kolech nebyly zjištěny vůbec žádné stopy. Pro odvolací soud nehrálo roli, že stěžovatelka podle zjištění soudu prvního stupně sice po nehodě zavolala svému synovi, ale odmítla přivolání rychlé záchranné služby i policejního orgánu. Naopak za věcně podstatné odvolací soud považoval, že se nepodařilo a nemohlo podařit přesně vymezit místo střetu. Z výpovědí stěžovatelky, obžalované a svědkyně Zítové toliko vyloučil, že by důvodem střetu bylo nedání přednosti v jízdě obžalovanou a přesvědčivě vyložil závěr, že důvodem střetu byla jízda v protisměru. Stejně přesvědčivě pak vyložil, že nelze jednoznačně prokázat, která z cyklistek jela v protisměru. Jak již bylo vyloženo, odvolací soud pečlivě vycházel ze všech provedených důkazů, tedy se stejnou pečlivostí jak s procesním postojem, námitkami a výpovědí obžalované, tak s výpovědí a návrhy stěžovatelky. Závěry obecného soudu lze považovat za legitimní, uměřené, srozumitelné a jako takové i ústavně souladné.
6. Nadto lze dodat, že k ochraně základních majetkových práv primárně slouží jiné procesní nástroje, než prostředky trestního práva. Napadené rozhodnutí to nebylo způsobilé vůbec nijak ovlivnit.
7. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu