ECLI:CZ:US:2013:2.US.643.13.1
sp. zn. II. ÚS 643/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky BISENC TRADING, a. s., se sídlem Do Polí 172/13, Praha 5 - Jinonice, zastoupené JUDr. Petrem Andrisem, advokátem se sídlem Strojnická 11, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 129/2011-111 ze dne 19. 4. 2011 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 33 EXE 1412/2010-45 ze dne 8. 7. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž mělo být porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Napadeným usnesením soudu prvního stupně byla nařízena podle vykonatelného rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky sp. zn. Rsp 1154/08 ze dne 19. 3. 2010 k vymožení povinnosti stěžovatelky vrátit oprávněné listiny specifikované ve výroku usnesení a povinnosti zaplacení poplatku za rozhodčí řízení 1 000 000 Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněné exekuce na majetek stěžovatelky a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Tomáš Pospíchal z Exekutorského úřadu Nymburk. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že odvolací námitky jsou zčásti neprojednatelné a zčásti nedůvodné. Stěžovatel podal proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 20 Cdo 3429/2012 ze dne 29. 11. 2012 odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nezkoumaly formální a materiální vykonatelnost exekučního titulu. Má za to, že se soudy nezabývaly správností potvrzení o vykonatelnosti rozhodčího nálezu, i když byly upozorněny na to, že nález je datován dnem 19. 3. 2010 a v textu je uvedena skutečnost, která nastala až 22. 3. 2010. Za materiální nevykonatelnost označuje okolnost, že jednotlivé pohledávky včetně dokumentace k nim byly ještě před zahájením rozhodčího řízení postoupeny, a stěžovatelka tak nebyla v době nalézacího řízení jejich vlastníkem. Rozhodčí soud tedy stěžovatelku odsoudil k plnění, které je nemožné. Dle názoru stěžovatelky soudy pochybily i v tom, že nezkoumaly nevhodnost navrhovaného způsobu exekuce z hlediska poměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu stěžovatelky, z něhož má být uspokojení pohledávky dosaženo.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Za situace, kdy předchozí ústavní stížnost stěžovatelky proti napadeným usnesením byla odmítnuta jako nepřípustná s poukazem na souběžně podané dovolání (viz usnesení ze dne 8. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 2016/11), přičemž toto dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s tím, že podle ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. není dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) přípustné, přistoupil k jejímu přezkumu, neboť v opačném případě by stěžovatelce odepřel právo na přístup k Ústavnímu soudu.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takový stav v posuzované věci neshledal.
Stran správnosti postupu obecných soudů, jež vydaly ústavní stížností napadená usnesení, lze odkázat na závěry obsažené v dotčeném usnesení Městského soudu v Praze, v němž se odvolací soud s připomenutím skutečností rozhodných pro nařízení exekuce zabýval námitkami stěžovatelky, směřujícími proti vykonatelnosti rozhodčího nálezu (které jsou opakovány i v ústavní stížnosti) a dostatečně vysvětlil, proč neshledal tvrzené nedostatky vykonatelnosti relevantními (šlo zejména o namítanou nesprávnost potvrzení o vykonatelnosti rozhodčího nálezu). Pokud se odmítl zabývat některými z uplatněných námitek, postupoval tak v souladu s praxí i judikaturou obecných soudů, která je Ústavním soudem akceptována, podle níž v rámci exekučního řízení nelze vznášet námitky skutkově náležející do řízení nalézacího ani námitky, které se netýkají zákonných podmínek pro nařízení exekuce, ale jejího provedení. Důvodnou tak nemohla být shledána námitka, že v době konání rozhodčího řízení již stěžovatelka nebyla vlastníkem sporných pohledávek ani listin k nim náležejících, neboť jde o otázku věcného rozhodování v nalézacím řízení. Okolnost, zda stěžovatelka disponuje listinami, jejichž vrácení oprávněné je exekučně vymáháno, bude předmětem další fáze exekučního řízení, tj. provedení exekuce, v jejímž rámci může být případně rozhodnuto o její bezvýslednosti.
Nadto je třeba připomenout, že Ústavní soud se námitkami stěžovatelky směřujícími proti vydání exekučního titulu i jeho náležitostem zabýval v souvislosti s přezkumem rozhodnutí, vydaných v řízení o návrhu stěžovatelky na zrušení předmětného rozhodčího nálezu. Tyto námitky však neshledal opodstatněnými (viz usnesením sp. zn. I. ÚS 2970/12 ze dne 2. 10. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu, kterého se stěžovatelka domáhá, mohlo dojít tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v napadeném řízení najevo nevyšlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu