ECLI:CZ:US:2013:2.US.691.13.1
sp. zn. II. ÚS 691/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. O., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kubíkem, advokátem se sídlem Kroměříž, Masarykovo náměstí 490, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1384/2012 ze dne 21. 11. 2012, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně sp. zn. 6 To 268/2012 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 2 T 191/2011 ze dne 17. 4. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 2. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 6 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a opakuje v něm uplatněné námitky obhajoby, přičemž odkazuje na první částečně zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, v němž dle jeho názoru byla správně a zákonně aplikována zásada volného hodnocení důkazů ve spojení se zásadou in dubio pro reo. Vyslovuje přesvědčení, že dalším postupem soudu prvního stupně následujícím po vydání zrušujícího usnesení odvolacího soudu a vydáním odsuzujícího rozsudku bez změny v důkazním stavu došlo k popření uvedených zásad. Tímto postupem byla navíc výrazně narušena zásada právní jistoty a zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Pokud byly prvotní důkazy formou svědeckých výpovědí hodnoceny v jeho prospěch a následně byly vyhodnoceny jinak, měly být dle jeho názoru znovu provedeny a dokazování mělo být doplněno o navržené důkazy.
Kvalifikovaně podanou ústavní stížnost stěžovatel opakovaně doplnil přípisy, které byly Ústavnímu soudu doručeny dne 27. 3. 2013, 5. 4. 2013 a 12. 4. 2013 a 15. 8. 2013. Vzhledem k tomu, že je sepsal sám stěžovatel, nikoli jeho právní zástupce, Ústavní soud k nim nepřihlížel.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti a trest propadnutí věci. Uvedenému odsuzujícímu rozsudku předcházel rozsudek, kterým byl stěžovatel uznán vinným pouze přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na třicet měsíců za současného uložení trestu zákazu činnosti, a současně byl zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Tento rozsudek byl usnesením odvolacího soudu v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně.
O odvolání stěžovatele i státního zástupce v neprospěch stěžovatele rozhodl odvolací soud dalším napadeným rozsudkem, jímž z podnětu odvolání státního zástupce rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let. Odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu námitek stěžovatele tvoří jeho poukaz na odlišné předchozí hodnocení týchž důkazů nalézacím soudem, aniž bylo dokazování relevantním způsobem doplněno.
Stejnou námitku stěžovatel uplatnil již v řízení odvolacím a opakoval ji i v dovolání. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tento soud konstatoval, že soud prvního stupně shromáždil všechny potřebné důkazy, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., aby mohl ve věci spolehlivě rozhodnout. Odvolací soud nenašel žádný důvod k tomu, aby bylo nutno dokazování doplňovat či opakovat, přičemž se vyjádřil k jednotlivým návrhům stěžovatele na doplnění dokazování a vysvětlil, proč považuje tyto návrhy za nadbytečné. Shledal, že i když nalézací soud po vydání zrušujícího rozhodnutí na základě provedených důkazů dospěl k opačným závěrům, a to aniž by k tomu byl jakýmkoliv způsobem odvolacím soudem nucen, tyto své závěry náležitě odůvodnil. Uzavřel, že jelikož konečné závěry nalézacího soudu nejsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, odvolací soud není oprávněn tytéž důkazy hodnotit s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Ani dovolací soud nedospěl k závěru, že by míra intenzity rozpornosti obou hodnocení nalézacího soudu byla natolik závažná, aby bylo možno hovořit o extrémním rozporu nebo nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, jak činí stěžovatel. Ve zprošťujícím výroku prvního rozsudku totiž soud nedospěl k prokázanému závěru, že se skutek nestal, nýbrž s odkazem na presumpci neviny poněkud přehnaně akcentoval jisté drobnější a podružné rozpory ve výpovědích obou poškozených policistů, aby se potom - i s ohledem na skutečnost nedostatečného zajištění stop po činu - přiklonil ke zprošťujícímu rozsudku. Jestliže se v dalším řízení na základě pokynu obsaženého ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu zabýval námitkami státního zástupce a na základě jejich obsahu přehodnotil své dřívější stanovisko, pak tento postup nelze považovat za vybočení ze zásad volného hodnocení důkazů.
Z ústavního hlediska je rozhodující zodpovězení otázky, zda skutková zjištění popsaná v příslušné skutkové větě a rozvedená v odůvodnění odsuzujícího rozsudku mají oporu v provedeném dokazování, neboť pokud by tomu tak nebylo, bylo by třeba taková zjištění podpořit doplněním dokazování. Na tuto otázku odpověděly soudy odvolací i dovolací kladně, neboť neměly pochybnosti o tom, že rozsah důkazů shromážděných a provedených soudem prvního stupně dovolil objektivně rozhodnout o vině stěžovatele pokusem zločinu násilí proti úřední osobě. Není úlohou Ústavního soudu, aby jednotlivé provedené důkazy rozebíral a přehodnocoval, jak činí stěžovatel, pokud ovšem nejde o hodnocení svévolné. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Jak uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, i když z hlediska přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů by bylo jistě vhodnější, kdyby soudy s větší podrobností odůvodnily úvahy vedoucí ke změně hodnocení důkazů majících zásadní vliv na výsledný výrok o vině stěžovatele, případně další důkazy doplnily, přesto nelze v této konkrétní věci hovořit o svévolném hodnocení důkazů provedeném bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Skutečnost, že se stěžovatel s takovým hodnocením neztotožňuje, není samo o sobě důvodem pro vydání zrušujícího nálezu.
Další otázkou, kterou je třeba zodpovědět, je, zda skutková zjištění byla založena na úkonech neporušujících podstatným způsobem základní zásady trestního řízení. Neodmyslitelným atributem spravedlivého procesu je jeho kontradiktornost, která se projevuje tím, že skutková zjištění, která se stanou podkladem rozhodnutí soudu o vině, jsou konstituována na podkladě úkonů provedených za součinnosti procesních stran. V projednávané věci byli všechny relevantní důkazy, včetně výpovědí svědků usvědčujících stěžovatele a výpovědi znalce, provedeny v hlavním líčení za přítomnosti stěžovatele, který tak měl možnost se k jednotlivým důkazům vyjádřit a svědkům a znalci klást otázky. Okolnost, že nalézací soud již jednou řádně provedené důkazy po vydání zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu neopakoval, proto samo o sobě stěžovatelovo právo na spravedlivý proces neporušuje.
Lze tedy uzavřít, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu