ECLI:CZ:US:2013:2.US.709.13.1
sp. zn. II. ÚS 709/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Dagmar Lastoveckou ve věci ústavní stížnosti Ing. Anatolije Blitšteina, CSc., zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. 500 410 415 ze dne 6. 11. 2012 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. 500 410 415/315-KL ze dne 4. 1. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Z naříkaných rozhodnutí totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti správním aktům, proti kterým je přípustná žaloba ve správním soudnictví ve smyslu §7 odst. 1 a 3 soudního řádu správního. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. O možnosti uplatnit takový procesní prostředek byl stěžovatel řádně poučen v závěru rozhodnutí ze dne 4. 1. 2013, kterým byly jeho námitky proti rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně zamítnuty. Stěžovatel nedoložil, že by procesních prostředků správního soudnictví využil, ani se nezmínil, že správní žalobu podal. Ústavní stížnost je tedy předčasná (a proto nepřípustná), neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud nad rámec řečeného pokládá za vhodné poukázat v této souvislosti na svoji judikaturu týkající se obdobného případu. V usnesení sp. zn. III. ÚS 2452/11 ze dne 19. 2. 2013 Ústavní soud poukázal na to, že "odstranění Dohody (tj. Dohody se Svazem sovětských socialistických republik /č. 116/1960 Sb./ - pozn. ÚS) z právního řádu České republiky tak představovalo pouze jeden z momentů celkového pohybu v úpravě důchodového pojištění, která nemůže být vnímána jako systém staticky, jenž by - pokud by měl konzervovat status quo a musel zůstávat nedotčen s ohledem na více než čtyři desítky let trvající pracovní kariéry rovněž po desítky let. Takovou rigiditu systému důchodového pojištění založeného na mezigenerační solidaritě ovšem nelze očekávat a v tom, že v systému dochází průběžně ke změnám, nelze spatřovat bez dalšího ústavní deficit."
Dále Ústavní soud ve zmíněném rozhodnutí vyzdvihl, že řešení, které přijala vláda a které vedlo k poskytování "náhrad důchodu" cestou odstranění tvrdosti zákona, do značné míry vyřešilo potřebu zajistit přesídlivším krajanům, kteří nesplní podmínky pro nárok na starobní důchod podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, z důvodu nedostatečné doby pojištění, zabezpečení ve stáří na základní úrovni. Dlužno poznamenat, že toto zacházení je výhodnější než přístup k jiným českým občanům (i cizincům), kteří obdobně jako stěžovatel na území České republiky nezískali potřebnou dobu pojištění, a je dokonce výhodnější i vůči občanům (i cizincům), kteří v důsledku existence dvoustranné mezinárodní smlouvy anebo příslušnosti k Evropské unii pobírají za dobu pojištění na území republiky tzv. dílčí důchod (poněvadž tzv. dílčení podléhá jak základní, tak procentní výměra důchodu - srov. §61 zákona č. 155/1995). Takový přístup může být ovšem potenciálně vystaven případnému testu nediskriminačního zacházení, a to dokonce i ze strany příslušníků jiných států než členských zemí EU, neboť pravidla platná v EU jsou vztahována nejen na příslušníky členských států, ale i na příslušníky třetích zemí
Aniž by tedy Ústavní soud předjímal případný výsledek stěžovatelem podané správní žaloby, podotýká, že stěžovateli se nabízí možnost požádat o zmírnění tvrdosti zákona ve smyslu ustanovení §4 odst. 3 a §106 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších změn. Současně však Ústavní soud upozorňuje na svoji ustálenou judikaturu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. US 51/02, II. US 154/04, II. US 535/05 aj.), z které vyplývá, že rozhodnutí ministra o žádosti o odstranění tvrdosti předpisu o sociálním zabezpečení je vyloučeno ze soudního přezkumu. Neexistuje-li totiž veřejné subjektivní právo, není zde nic, co by byl soud kompetentní přezkoumávat a na čem by mohl být stěžovatel krácen. Na odstranění tvrdosti není právní nárok a je na zvážení ministra, zda s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu žádosti vyhoví či nikoli.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2013
Dagmar Lastovecká, v. r.
soudkyně zpravodajka