ECLI:CZ:US:2013:2.US.97.13.1
sp. zn. II. ÚS 97/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti 1/ Martina Krause, 2/ Markéty Krausové, 3/ Ing. Jiřího Pouby a 4/ Jany Poubové, zastoupených Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Americká 33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2012 ve věci sp. zn. 28 Cdo 3141/2012, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2012 ve věci sp. zn. 15 Co 146/2012 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 11. 10. 2011 ve věci sp. zn. 12 C 1/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy a ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Shora označeným rozsudkem Okresní soud Plzeň - město uložil prvnímu stěžovateli, aby uhradil žalobci, jímž byla Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, částku 51 476,- Kč s příslušenstvím, druhé stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 10 858,80 Kč s příslušenstvím a zbývající stěžovatelé byli zavázáni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 21 612,- Kč s příslušenstvím. Všem stěžovatelům byly uloženy uvedené povinnosti z titulu bezdůvodného obohacení, ke kterému mělo dojít v důsledku užívání v žalobě specifikovaných pozemků bez právního důvodu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti rozporují skutečnost, že žalobce nesměřoval podání dle adekvátních poměrů proti všem subjektům, které předmětné pozemky bez právního důvodu používají, nýbrž "si vybral" pouze některé z nich, a to stěžovatele. Odůvodnění obecných soudů, že se stěžovatelé mohou na zbývající (do žaloby nezahrnuté subjekty) obrátit prostřednictvím regresní žaloby, nepovažují stěžovatelé za efektivní způsob řešení daného problému. Stěžovatelé navíc zdůrazňují, že protiprávní stav (užívání pozemků bez právního důvodu) nezavinili, naopak že je tuto skutečnost třeba přičítat jejich vlastníku - státu; proto se stěžovatelé domnívají, že přestože je možno označit rozhodnutí krajského soudu za formálně správné, jedná se o rozhodnutí čistě formalistické. Stěžovatelé rovněž uvádějí, že se neztotožňují se závěrem Nejvyššího soudu, že jejich dovolání nevykazovalo kritéria zásadního právního významu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví. Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Dle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Ve vztahu ke stěžovatelům 2/ - 4/ je třeba označit ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu za zjevně neopodstatněnou, neboť jejich dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, jež se neodvíjí od uvážení dovolacího soudu (viz ustanovení §237 odst. 2 občanského soudního řádu v rozhodném znění), a stěžovatelé přitom proti tomuto závěru v ústavní stížnosti žádné námitky nevznášejí. Od této skutečnosti se potom odvíjí hodnocení zbývající části ústavní stížnosti těchto stěžovatelů. Jelikož totiž dovolání není možno v tomto kontextu považovat za poslední prostředek ochrany ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je třeba část ústavní stížnosti těchto stěžovatelů směřující proti rozsudkům okresního a krajského soudu označit za opožděnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Pokud se týká prvního stěžovatele, je nutno hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu se neopodstatněnost odvíjí již ze samotného faktu, že proti rozhodnutí dovolacího soudu je v ústavní stížnosti vznesena jediná námitka, jež však neobsahuje žádnou argumentaci (viz dikce: stěžovatelé "se neztotožňují" se závěrem Nejvyššího soudu). Obstát nicméně nemohou ani námitky směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, tedy námitky týkající se merita projednávané věci. Dle názoru Ústavního soudu totiž rozhodnutí obecných soudů nejsou správná pouze formálně, nýbrž je třeba jim přiznat i správnost materiální (Ústavní soud ovšem současně zdůrazňuje, že správnost není relevantním kritériem ústavněprávního přezkumu). Je-li totiž namítáno, že předmětná žaloba nedůvodně směřovala pouze vůči části subjektů, jež předmětné pozemky - společně a nerozdílně - užívaly, je zjevně přehlíženo, že institut dlužnické solidarity má právě věřiteli (vlastníku věci užívané bez právního důvodu jinou osobou) ulehčovat jeho procesní postavení. Nutnost, resp. možnost těchto osob podat vůči zbývajícím - soudním rozsudkem nezavázaným - subjektům regresní žalobu je potom třeba vnímat jako koherentní součást tohoto komplexního právního konstruktu.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejich ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích obecné soudy učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto návrh z části dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a z části dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu