ECLI:CZ:US:2013:3.US.1332.13.1
sp. zn. III. ÚS 1332/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Oblastní nemocnice Rychnov nad Kněžnou, a. s., se sídlem Jiráskova 506, 516 23 Rychnov nad Kněžnou, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem Barcalova 2, 562 01 Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 2012 č. j. 39 Cm 201/2011 - 55, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. listopadu 2012 č. j. 39 Cm 201/2011- 62 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2013 č. j. 5 Cmo 120/2013-80, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. dubna 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 2012 č. j. 39 Cm 201/2011 - 55, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. listopadu 2012 č. j. 39 Cm 201/2011- 62, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2013 č. j. 5 Cmo 120/2013-80, a to pro porušení čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 2012 č. j. 39 Cm 201/2011 - 55 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala zaplacení směnečné sumy 540,- Kč s příslušenstvím. Soud dospěl k závěru, že směnka není platná pro neurčité datum splatnosti. Vedle toho krajský soud uvedl, že není věcně příslušný k tomu, aby nárok posoudil z jiného právního důvodu, neboť nejde o vztah mezi podnikateli a požadovaná částka nepřesahuje 100.000,- Kč.
Usnesením ze dne 27. listopadu 2012 č. j. 39 Cm 201/2011-62 Krajský soud v Hradci Králové zamítl návrh žalobkyně na vydání doplňujícího rozsudku, jehož vydání se žalobkyně domáhala s odůvodněním, že soud nerozhodl o žalované pohledávce z jiného právního důvodu než ze směnky, a to z důvodu pohledávky z příčinného závazkového vztahu na zaplacení regulačních poplatků ve zdravotnictví. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že žalobkyně uvedený návrh nepodala v zákonem stanovené lhůtě. Dále krajský soud poukázal na to, že se nemohl zabývat zaplacením žalované částky z jiného titulu než ze směnky i s ohledem na svoji věcnou nepříslušnost.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2013 č. j. 5 Cmo 120/2013-80 bylo usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2012 č. j. 39 Cm 201/2011-62 potvrzeno.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že jí nejde, stejně jako v její přechozí věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 4511/12, o předmětnou peněžitou částku, neboť tato by jí nestála za zahájení řízení před Ústavním soudem. Stěžovatelce jde o to, aby bylo vysloveno, že obecné soudy zasahují do práva na soudní ochranu, pokud odepřou pro věcnou nepříslušnost soudu, zabývat se všemi důvody uplatněného nároku a všemi skutkovými tvrzeními a o nároku rozhodnou jen na základě některého z těchto důvodů a jen na základě některého z těchto skutkových tvrzení, donucují-li účastníka řízení před soudem uvést právní důvod požadovaného plnění, ačkoliv ten žádnou takovou povinnost nemá, a konečně vykazuje-li jejich procesní postup přepjatý formalismus.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především (shodně jako ve věci sp. zn. IV. ÚS 4511/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz/) konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelky i přes svůj rozsah neobsahuje kromě odkazu na napadená ustanovení Ústavy a Listiny žádnou ústavněprávní argumentaci.
Ústavní soud dále poukazuje na to, že podle článku 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře.
Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 540,- Kč. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatelka ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky, brojící proti rozhodnutím vydaným v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu