ECLI:CZ:US:2013:3.US.1387.13.1
sp. zn. III. ÚS 1387/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Bečvářové, zastoupené JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem L. Podéště 1883/5, 708 00 Ostrava, proti výroku pod bodem II usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2013 č. j. 11 Co 56/2013 - 33, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. května 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku pod bodem II usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2013 č. j. 11 Co 56/2013 - 33, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - město usnesením ze dne 30. listopadu 2012 č. j. 70 E 84/2012 - 21 vyhověl návrhu oprávněné (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") a nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty 10.000,- Kč povinnému Statutárnímu městu Plzeň - Magistrátu města Plzně. Exekučním titulem byl vykonatelný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2012 č. j. 30 A 15/2012 - 71 ukládající povinnému povinnost rozhodnout v řízení ve věci uložení pořádkové pokuty stěžovatelce, vedeném Magistrátem města Plzně pod č. ODP/5011/09. Exekuční soud povinnému uložil povinnost zaplatit náklady výkonu rozhodnutí v částce 8.220,- Kč.
Proti tomuto usnesení podal povinný odvolání. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. ledna 2013 č. j. 11 Co 56/2013 - 33 odvolání povinného odmítl (výrok pod bodem I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, kterým jí nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka namítá, že není pravdou, že jí náklady nevznikly, neboť krajský soud nijak neposoudil její vyjádření k odvolání ze dne 30. ledna 2013, včetně jejího návrhu, aby povinnému byla uložena povinnost nahradit náklady odvolacího řízení. Stěžovatelka je toho názoru, že pokud odvolací soud neshledal na straně "úspěšného" účastníka řízení důvody pro přiznání náhrady účelně vynaložených nákladů a nevypořádal se s jeho návrhem, stejně jako s jeho podrobným a pečlivým vyjádřením k odvolání povinného, porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu. Rozhodnutí odvolacího soudu podle stěžovatelky spočívá na nesprávném, nepřesvědčivém a extrémně nespravedlivém právním posouzení věci.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž zásadně oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Ve vztahu k nyní souzené věci je třeba uzavřít, že případnému pochybení Krajského soudu v Plzni nelze přiznat ústavněprávní rozměr.
Obiter dictum lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí (v posuzované věci jde o náklady řízení v řádu několika tisíc Kč) byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu