ECLI:CZ:US:2013:3.US.161.11.1
sp. zn. III. ÚS 161/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 30. ledna 2013 sp. zn. III. ÚS 161/11 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Pavla Johna, zastoupeného JUDr. Ladislavem Lamačem, advokátem se sídlem Olomouc, Palackého 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. 10. 2010 č. j. 69 Co 288/2010-150 ve výrocích II (v petitu omylem uveden výrok III) a IV, jimiž byl stěžovatel zavázán k zaplacení nákladů řízení (za právní zastoupení České republiky - Ministerstva financí advokátem).
I. Výrokem II a výrokem IV rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. 10. 2010 č. j. 288/2010-150 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok II a výrok IV uvedeného rozsudku se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku ve výrocích o nákladech řízení sub II a IV, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").
Z ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 19 C 330/2008 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 5. 2010 č. j. 19 C 330/2008-118 zamítl žalobu stěžovatele proti žalované 1 České republice - Českému statistickému úřadu (dále jen "žalovaná 1") a proti žalované 2 České republice - Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná 2") o zaplacení částky 1 750 000 Kč s příslušenstvím, které se domáhal z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Okresní soud v Olomouci dále rozhodl o nákladech řízení tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované 1 na nákladech řízení částku 1 888 Kč. Ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanou 2 rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že podle postupní smlouvy ze dne 14. 6. 2007, uzavřené mezi M. M. jako postupitelem a stěžovatelem jako postupníkem, přešla na stěžovatele pohledávka za žalovanými 1 a 2 v žalované výši, neboť smlouva o postoupení pohledávky je vinou neurčitosti ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku neplatná. Ve vztahu k nákladům řízení úspěšné žalované 1 soud přiznal účelně vynaložené náklady prezentované cestovným pověřeného pracovníka žalované 1 k jednání soudu. Úspěšné žalované 2 náhradu nákladů řízení, které představovaly náklady právního zástupce - advokáta, soud prvního stupně nepřiznal. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že se nejedná o účelně vynaložené náklady řízení, neboť žalovaná 2 má k výkonu právních agend zřízeny příslušné organizační složky, finančně i personálně zajištěné ze státního rozpočtu; u Ministerstva financí je pro tyto účely zřízen legislativní odbor, oddělení vnitřní legislativy, které se podílí na řešení požadavků na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci. Soud prvního stupně, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), neshledal důvod, aby výkon svých práv a povinností žalovaná 2 v této oblasti přenášela na advokáta; pokud se tak stalo, nelze za této situace na stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil náklady řízení takto vzniklé. Okresní soud tu odkázal na ustanovení §150 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání stěžovatel a žalovaná 2. Stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé. Odvolání žalované 2 směřovalo do výroku o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanou 1 potvrdil. Ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a žalovanou 2 změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované 2 na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 88 560 Kč. Podle názoru odvolacího soudu nelze úvahy, které Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07, na posuzovaný případ vztáhnout. Odvolací soud uvedl, že v daném nálezu se jednalo o rozhodování ve věci, která byla před obecnými soudy zahájena v roce 1999 žalobou podanou proti České republice - Ministerstvu financí a Fondu národního majetku České republiky z titulu náhrady škody proti státu ve výši 29 506 000 Kč, ve které náklady řízení představovaly částku 563 263 Kč. Podle názoru odvolacího soudu byl Ústavní soud při vydávání uvedeného nálezu veden snahou napravit ojedinělý procesní exces. Odvolací soud konstatoval, že nyní projednávaná věc procesní vybočení z mezí ústavnosti nepředstavuje. Z čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny vyplývá právo každého, tedy i státu a osob s právnickým vzděláním, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Žalovaná 2 měla plný úspěch ve věci; proto odvolací soud ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované 2 náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 88 560 Kč. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované 1 částku 628 Kč a žalované 2 částku 87 480 Kč.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasil s výkladem nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 tak, jak jej učinil odvolací soud. S odkazem na další judikaturu Ústavního soudu týkající se otázky náhrady nákladů řízení státu zastoupenému advokátem tvrdí, že smyslem uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu je snaha napravit rozmáhající se stav, kdy orgány veřejné moci, přestože jsou vybaveny k hájení zájmů státu příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, přenášejí výkon práv a povinností v této oblasti na advokáta. Podle stěžovatele je zapotřebí rozlišovat mezi právem na právní pomoc v řízení před soudem, a tím i garantovaným právem na rovnost všech účastníků před zákonem, a rozhodováním o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je dle stěžovatele rovněž třeba vzít do úvahy výši odměny podle tarifu advokáta. Po účastníkovi soudního řízení proti státu nelze spravedlivě žádat, aby hradil žalované straně náklady řízení takto vzniklé, neboť ty nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu ustanovení §142 odst. 1o. s. ř. Takový postup by fakticky znamenal porušení Listinou garantovaného práva na rovnost všech účastníků před zákonem. Podle stěžovatele tak napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení porušil jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci.
Za Okresní soud v Olomouci se vyjádřila soudkyně JUDr. Miroslava Dvořáková, která stručně shrnula závěry rozsudku tohoto soudu ze dne 17. 5. 2010 č. j. 19 C 330/2008-118, jak jsou výše uvedeny (část I).
Za Krajský soud v Ostravě - pobočku v Olomouci se vyjádřila předsedkyně senátu 69 Co JUDr. Karla Musilová. Uvedla, že krajský soud rozhodl s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 986/09 [pozn. red.: nejedná se o nález, nýbrž o usnesení sp. zn. II. ÚS 986/09 ze dne 17. 7. 2009 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)], v němž Ústavní soud ústavní stížnost odmítl s odůvodněním, že "vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu (účelnosti vynaložených nákladů) vymezovat kategorii subjektů, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z hlediska ostatních subjektů ji sankcionovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl ubránit sám." Krajský soud dále odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, a to i se znalostí pozdější judikatury Ústavního soudu týkající se dané problematiky.
Stěžovatel ve své replice vyslovil nesouhlas s vyjádřením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci. Opětovně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 a na další judikaturu Ústavního soudu týkající se problematiky nákladů řízení státu zastoupeného advokátem. Odkaz krajského soudu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 986/09 stěžovatel považuje za jednostranný a nepříhodný. Podle stěžovatele se v daném případě jedná jen o zdánlivou kolizi dvou ústavně zaručených základních práv, neboť je třeba rozlišovat mezi základním právem na spravedlivý proces a právem na právní pomoc v řízení před soudem.
IV.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), a není tudíž ani řádnou další odvolací instancí; proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Právě k tomu v projednávaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu došlo.
Ústavní soud se předně zabýval hlavní námitkou stěžovatele, který nesouhlasí s tím, že mu byla uložena povinnost nahradit žalované 2 náklady řízení. Žalovaná totiž - jak uvádí - disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jejích zájmů před soudy. Ačkoli žalovaná má právo nechat se v řízení zastupovat advokátem, nelze za této situace od stěžovatele spravedlivě žádat, aby jí hradil takto vzniklé náklady řízení; tyto náklady totiž nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ústavní soud uvádí, že problematikou náhrady nákladů řízení státu zastoupenému advokátem se ve srovnatelných věcech již opakovaně zabýval. Stalo se tak ve stěžovatelem uváděném nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008 (viz výše) a v nedávné době např. v nálezech sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. března 2010 (N 38/56 SbNU 449), sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. května 2010 (N 104/57 SbNU 357), usnesení sp. zn. I. ÚS 1401/10 ze dne 27. května 2010 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a dále nálezech sp. zn. III. ÚS 1180/10 ze dne 14. září 2010 (N 194/58 SbNU 715), sp. zn. I. ÚS 1877/10 ze dne 16. září 2010 (N 200/58 SbNU 779), sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. prosince 2010 (N 246/59 SbNU 507) a sp. zn. IV. ÚS 2855/10 ze dne 21. února 2011 (N 18/60 SbNU 191).
V nyní projednávané věci byla žalovanou 2 Česká republika - Ministerstvo financí. Jde o jeden z ústředních orgánů státní správy, který má k výkonu právních agend příslušné právní útvary zaměstnávající odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky před soudy. Vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byl zřízen uvedený úřad, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008, který byl východiskem i pro další výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu, se uvádí, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát; pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3243/09 (viz výše) Ústavní soud uvedl, že právní odbory ministerstev si přitom mohou ve specifických právně obtížných případech nechat zpracovat (i od soukromých subjektů) znalecké expertizy, právní rozbory a analýzy, ze kterých mohou posléze kvalifikovaně - při důsledném hájení státních zájmů a činění tomu náležitých úsudků - vycházet. Jinými slovy vyjádřeno, zastoupení advokátem při hájení zájmů státu by mělo být krajním (podpůrným) řešením zohledňujícím uvedené podmínky.
Ústavní soud zároveň ve své judikatuře týkající se předmětné problematiky zdůrazňuje, že při aplikaci uvedeného právního názoru je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu; lze si totiž představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou daným ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně, i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení specifické okolnosti případu řádně odůvodnit (např. výše zmíněné nálezy sp. zn. IV. ÚS 2855/10, sp. zn. II. ÚS 3246/09 či sp. zn. II. ÚS 1215/10).
V případě stěžovatelů však krajský soud uvedené principy nerespektoval a zásadní nálezovou judikaturu Ústavního soudu v úvahu nevzal. Především řádně nezdůvodnil a ani neuvedl, že by šlo o takový předmět sporu, kvůli němuž lze shledat postup žalované, která se nechala v řízení zastupovat advokátem, za nezbytný a účelný. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku argumentuje tím, že v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 šlo o snahu napravit ojedinělý procesní exces. Tento názor však neodpovídá výše uvedeným závěrům obsaženým v judikatuře Ústavního soudu. Pokud krajský soud argumentuje právem státu na právní pomoc v řízení před soudy a na rovnost všech účastníků před zákonem (a též nálezem - správně usnesením - sp. zn. II. ÚS 986/09, v němž se jednalo o náklady řízení v obou stupních v bagatelní výši), Ústavní soud uvádí, že při úvaze o možnosti státu nechat se v soudním řízení zastoupit advokátem (jako každá jiná právnická osoba) je třeba vzít v úvahu, vedle výše uvedených skutečností, také specifické postavení státu. I z odborné literatury vyplývá, že stát má sice "v určitých situacích postavení právnické osoby"; stát se nemění v právnickou osobu, zůstává stále týž, avšak vystupuje v jiné roli, v roli soukromoprávního subjektu. To znamená pouze tolik, že mu vedle "vrchnostenské" moci náleží i "soukromoprávní subjektivita" (Beran, K. Proč není stát právnickou osobou? Právní rozhledy č. 7/2006, str. 259.) Z tohoto hlediska je třeba brát v úvahu okolnost, že stát musí v souvislosti se svým právním zastoupením v soudním procesu zvažovat i jiná kritéria než běžná právnická osoba. Tato kritéria Ústavní soud vymezil ve své výše uvedené judikatuře a krajský soud je ve svém rozhodnutí o nákladech řízení nerespektoval. Tím došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
V.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a v záhlaví citované rozhodnutí v napadených výrocích II a IV podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.
Ústavní soud ústní jednání nenařídil - byť s tím stěžovatel nesouhlasil - neboť od tohoto jednání další objasnění věci nelze očekávat (§44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb.). To se týká i řízení zahájených, leč neskončených do 31. 12. 2012 (srov. bod 1 sdělení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2012 č. Org. 72/12 k účinkům zákona č. 404/2012 Sb. publikovaného pod č. 469/2012 Sb.).