ECLI:CZ:US:2013:3.US.1645.13.1
sp. zn. III. ÚS 1645/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jany Pechové, zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, AK JUDr. ANNA HORÁKOVÁ & PARTNEŘI, se sídlem v Praze 1, Žitná 47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2013 č. j. 33 Cdo 761/2012-147, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2011 č. j. 17 Co 162/2011-127 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. července 2010 č. j. 4 C 44/2007-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Návrhem ze dne 20. 5. 2013, doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2013, se Ing. Jana Pechová (dále jen "žalovaná", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o určení doby splatnosti dluhu.
2. V téže věci mezi účastníky Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") rozhodoval již dříve, poprvé dne 10. 10. 2005, kdy rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení 293 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi účastníky nebyla dohodnuta doba plnění. Další (vyhovující) rozsudek nalézacího soudu ze dne 12. 6. 2008 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované usnesením ze dne 11. 6. 2009 zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce poté navrhl změnu žalobního petitu, kterou nalézací soud připustil usnesením dne 15. 7. 2010. Současně téhož dne nalézací soud samosoudcem určil, že doba splatnosti dluhu žalované vůči žalobci Ing. Miroslavu Píchovi v celkové výši 293 000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným činí 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). K nařízenému jednání se žalovaná ani její právní zástupce bez omluvy nedostavili; soud proto jednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř.
3. Dne 25. 8. 2011 odvolací soud k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 7. 2010 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Konstatoval, že nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, který mu umožnil správně zjistit skutkový stav věci a věc po právní stránce i správně posoudil. V odůvodnění dále uvedl, že protokolem o jednání je vyvráceno tvrzení žalované, že se do jednací síně dostavila pouze ze čtyř až pětiminutovým zpožděním, a pokládal za možné, aby za situace, kdy žalovaná nebyla přítomna, nalézací soud věc řádně projednal v osmi minutách, když veškeré důkazy byly již dříve provedeny. Žalobkyni bylo již dříve doručeno doplnění žaloby se změnou žalobního návrhu a mohla se k němu předem vyjádřit. Rovněž námitka o nemožnosti navrhnout svědky a další důkazy byla nepřípadná, neboť tuto možnost měla v průběhu celého řízení, které probíhá od roku 2007, když důkazní návrhy nejsou vázány na účast při ústním jednání a lze je učinit i písemně; otázka svědeckého a dalšího dokazování promlčení dluhu byla nepřípadná, neboť promlčení dluhu, jehož splatnost ještě nebyla určena, nepřicházela v úvahu.
4. Dne 21. 2. 2013 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 8. 2011 jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Podle dovolacího soudu napadený rozsudek odvolacího soudu neměl po právní stránce zásadní význam. Současně uvedl, že námitka rozhodování v nepřítomnosti dovolatelky sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k její nápravě slouží žaloba pro zmatečnost.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že soudy v řízení, jehož se účastnila jako žalovaná, porušily ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a uvedla jejich znění. Dále popsala průběh řízení před nalézacím a odvolacím soudem.
6. Nalézacímu soudu stěžovatelka vytkla, že dne 15. 7. 2010 rozhodl bez její účasti, čímž ji znemožnil uplatnit námitky, pronést závěrečnou řeč a navrhnout důkazy. Na jednání se dostavila s asi čtyř až pětiminutovým zpožděním, přesto však v tak krátké době nalézací soud stačil učinit řadu procesních úkonů včetně připuštění změny žaloby a vynesení rozsudku, což je z hlediska praktického zcela nemožné. Tímto postupem jí nalézací soud znemožnil uplatnit důkazy výslechem svědků (z nichž by vyplývalo, že nárok žalobce k datu podání žaloby byl zcela promlčen) a zvýhodnil žalobce. Odvolací soud "pak již k předloženým důkazům nepřihlížel a nezabýval se otázkou porušení práv stěžovatelky v rámci řízení u soudu prvního stupně a prvostupňový rozsudek v celém rozsahu potvrdil. Nejvyšší soud pak odmítl dovolání s tím, že stěžovatelka má řešit věc žalobou na zmatečnost.
7. Závěrem stěžovatelka opakovala svá výše již uvedená tvrzení o porušení článků Listiny a Ústavy a vyjádřila přesvědčení, že žalobu pro zmatečnost nemusela podávat, "když je zcela zřejmé, že došlo k porušení o. s. ř. a Ústavou zaručených práv stěžovatelky a je tedy na soudech vyššího stupně, aby napravily vadné rozhodnutí soudu I. stupně".
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Stran podmínky vyčerpání procesních prostředků, poskytnutých zákonem k ochraně práva, je třeba uvést, že v části, směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu a namítající porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska osobní přítomnosti při jednání soudu, Ústavní soud ústavní stížnost shledal nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, tj. žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., na což poukázal již dovolací soud ve svém rozhodnutí (viz níže bod 15, viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Co se týče dalších námitek, Ústavní soud se především neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že napadenými rozsudky došlo k porušení čl. 90 a 95 Ústavy. Citovaná ustanovení totiž sama o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva stěžovatelky nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. IV. ÚS 285/02 (N 73/30 SbNU 193) a nález ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 403/03 (N 9/40 SbNU 75)].
11. K tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny Ústavní soud připomíná, že ani tato ustanovení neuvádí samostatná základní práva, ale stanoví "pouze" nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Těchto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo [srov. nález ze dne 12. 4. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 12/94 (N 20/3 SbNU 123; 92/1995 Sb.)]. Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod polemizovat ani s výše již uvedenými závěry odvolacího soudu ohledně délky a obsahu jednání před nalézacím soudem dne 15. 7. 2010, jehož se stěžovatelka pro opožděný příchod k soudu nezúčastnila. Pokud se stěžovatelka k jednání nalézacího soudu nedostavila bez omluvy včas, musela si být vědoma, stejně jako její právní zástupkyně, nepříznivých důsledků z toho plynoucích. Ve světle výše uvedeného je zřejmé, že nevyužití práva být osobně přítomna u jednání nalézacího soudu dne 15. 7. 2010 nelze přičítat tomuto soudu, ale výlučně stěžovatelce samotné.
12. Pokud stěžovatelka tvrdila porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, zaručujícího mimo jiné základní právo na projednání věci v osobní přítomnosti stěžovatelky, s tím souvisící možnost navrhovat důkazy a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, Ústavní soud v této části ústavní stížnost shledal nepřípustnou pro nevyčerpání žaloby pro zmatečnost (sub 9).
13. Po celkovém posouzení spravedlivosti řízení před nalézacím, odvolacím a dovolacím soudem ve věci stěžovatelky Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou napadená rozhodnutí v tomto směru nezakládají pochybnosti, jež by mohly kasační nález Ústavního soudu odůvodnit, a že ani v žádném jiném aspektu nelze v těchto rozhodnutích shledat protiústavnost.
17. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu