ECLI:CZ:US:2013:3.US.1652.13.1
sp. zn. III. ÚS 1652/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Zdeňky Bartošové, zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem Beneše z Loun 50, 440 01, Louny, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 1. 2011, č. j. 7 C 345/2009-116, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2011, č. j. 22 Co 963/2011-139 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2013, č. j. 32 Cdo 3566/2011 - 167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas doručenou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv. Konkrétně se jedná o porušení práva na rovnost v právech, garantované čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva činit, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 3 Listiny) a práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Z napadených rozhodnutí obecných soudů připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka byla žalovanou stranou ve sporu o zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření uzavřené mezi vedlejším účastníkem (Modrá pyramida stavební spořitelna, a.s.) a dcerou stěžovatelky. Stěžovatelka vstoupila do této smlouvy jako dědic, přičemž zůstavitelem byla její dcera. Vedlejší účastník tvrdil, že stěžovatelka neuhradila dluh vyplývající z úvěrové smlouvy, a tudíž od smlouvy odstoupil. Stěžovatelka s žalobou nesouhlasila, neboť se domnívala, že do úvěrové smlouvy nevstoupila, předmětná úvěrová smlouva nikdy nenabyla účinnosti a pokud vedlejší účastník plnil, jednalo se o plnění bez právního důvodu, nikoli o plnění smluvní.
Okresní soud v Českém Krumlově, jakožto soud nalézací, v záhlaví specifikovaným rozsudkem žalobě vyhověl a zavázal žalovanou k zaplacení jistiny ve výši 300.000 Kč. Soud dospěl k závěru, že na stěžovatelku, jakožto na dědice, přešly smrtí zůstavitelky její dluhy. Dále uvedl, že podle smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření uzavřené mezi zůstavitelkou a vedlejším účastníkem bylo možné provést výplatu sjednaného úvěru ještě před provedením zástavního práva k nemovitostem, což vedlejší účastník učinil. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka úvěr nesplácela, odstoupil vedlejší účastník (žalobce) od úvěrové smlouvy. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. V odvolání vytýkala nalézacímu soudu nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní hodnocení věci. Podstata jejího odvolání spočívala v tom, že nemohla vstoupit jako dědička do právního vztahu založeného úvěrovou smlouvou, která nikdy nenabyla účinnosti. Jelikož nedošlo k uzavření zástavní smlouvy a tedy k zajištění úvěru, nenastaly ani podmínky pro jeho výplatu, neboť smlouva vypracovaná žalobcem je absolutně neplatná. Proto vedlejší účastník plnil bez právního důvodu. Odvolací soud se vypořádal s námitkami stěžovatelky a napadené rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu. V něm zpochybnila právní závěr odvolacího soudu směrem k námitce neúčinnosti smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření a námitky nesplnění podmínek pro výplatu úvěru. Dovolací soud konstatoval, že nebylo lze nalézt žádnou otázku zásadního právního významu, neboť závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou soudu dovolacího. Proto Nejvyšší soud dovolaní odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že v dané věci obecné soudy vyložily hmotné právo zcela nekonformně s právním řádem právního státu, který je založen mj. na zásadě smluvní volnosti, na zásadě rovnosti obou účastníků smluvního vztahu a jejich vázanosti smluvním aktem. Soudy nerespektovaly právo stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svých práv u soudu a zasáhly do jejích ústavou garantovaných práv. Soudy všech stupňů nesprávně posoudily účinnost smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření a přiklonily se na stranu vedlejšího účastníka. Dále se stěžovatelka domnívá, že Nevyšší soud nesprávně posoudil zásadní právní význam jí vznesené otázky tj. zda je smlouva o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření vedlejším závazkem ve vztahu ke smlouvě o stavebním spoření (jež ze zákona smrtí zůstavitelky zanikla). Tímto postupem jí odepřel právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal všechna tři rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, a to opakovaně, konstatoval, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů. Jeho úkolem není nahradit skutkové a právní posouzení věci, které přísluší obecným soudům, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 Sb. NU 41 (45-46)]. Do mezí, v nichž obecné soudy vykonávají nezávisle svou činnost, zasahuje jen ve výjimečných případech, a to zejména v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich nijak nevyplývají. Z pohledu ochrany ústavnosti Ústavní soud přezkoumal všechna shora specifikovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že se pohybují v příslušných mezích a soudy svá právní stanoviska opřely o zjištěný stav věci a ve svých závěrech se pohybovaly v mezích stanovených ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními smlouvami. Argumentace stěžovatelky směřuje vůči vadám při právním posouzení jí vznesených otázek, přičemž okruh těchto otázek zůstává konstantní již od řízení před nalézacím soudem. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz nález ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V tomto smyslu Ústavní soud konstatuje, že všechny soudy se vypořádaly s argumentací a námitkami stěžovatelky a nelze nalézt jakékoli jejich extrémní pochybení, které by ospravedlňovalo takový zásah. Závěry soudů jsou opřeny jak o skutková zjištění, tak o příslušné právní normy, při jejichž výkladu nedošlo k žádnému excesu.
Ústavní soud považuje postup obecných soudů za odůvodněný a ústavně konformní. Soudy všech stupňů dostatečně jasně vysvětlily, jak zvážily všechny navrhované důkazy, a to včetně důkazních prostředků namítaných stěžovatelkou, a také při svém právním hodnocení se vypořádaly s právními námitkami zúčastněných stran, tj. včetně stěžovatelky. Pokud stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud přehlédl, že byla žalovaná jako účastník smlouvy a nikoli jako dědic účastníka smlouvy, lze konstatovat, že z příslušného usnesení tento závěr nevplývá. Rovněž tvrzení uvedené v usnesení dovolacího soudu stran ochrany banky interpretuje stěžovatelka nesprávně jako porušení zásady rovnosti. Nejvyšší soud však konstatuje, že banka je takto chráněna pouze v tom smyslu, že před doložením příslušných listin nemůže dlužník nárokovat vyplacení peněžních prostředků. Tedy, že jejich vyplacení nelze vymáhat. To nic nemění na tom, že banka je oprávněna takto plnit a její plnění i před předložením příslušných smluv je spojeno s právním důvodem. Nejvyšší soud tak nekonstruuje jakékoli výsadní postavení banky, čímž by porušil zásadu rovnosti. Navíc, všechny shora specifikované soudy konstatovaly, že toto oprávnění plnit bylo uvedeno i v příslušné smlouvě.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
Jan Musil, v. r.
předseda senátu