ECLI:CZ:US:2013:3.US.1962.12.1
sp. zn. III. ÚS 1962/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ladislava Maloty, právně zastoupeného Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem Kovářská 126, 767 01 Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2012 č. j. 30 Cdo 4540/2011-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný právním zástupcem Mgr. Františkem Kelem přípisem ze dne 18. 7. 2012, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4540/2011-105 ze dne 23. 2. 2012 bylo zastaveno řízení o dovolání stěžovatele a o dovolání Ireny Štrochové proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2011 č. j. 1 Co 2/2011-61, a to z důvodu neodstranění nedostatku povinného právního zastoupení. Zastavení dovolacího řízení předcházelo usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 24 C 63/2010-71 ze dne 11. 5. 2011, jímž byl stěžovatel vyzván k odstranění zmíněného nedostatku ve lhůtě deseti dnů, a usnesení téhož soudu č. j. 24 C 63/2010-78 ze dne 30. 8. 2011, jímž bylo rozhodnuto, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává a že se jeho žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení zamítá. Posledně uvedené rozhodnutí bylo následně potvrzeno usnesením vrchního soudu č. j. 1 Co 246/2011-100 ze dne 27. 10. 2011.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů, ústícím v zastavení dovolacího řízení, došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavně zaručeného práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že Česká republika nemá zvláštní zákon o bezplatné právní pomoci, který by jednoznačně vymezoval, kdo a za jakých podmínek na ni má nárok. Povinnost státu zajistit pomoc osobám, které si ji z finančních či jiných důvodů nemohou obstarat samy, přitom vyplývá z řady mezinárodních instrumentů a zejména z mezinárodních smluv o lidských právech.
Dle názoru stěžovatele měly obecné soudy při posuzování jeho žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení zohlednit složitost věci, neboť předmětem řízení byl nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatele; o zvláštních nárocích, které jsou v takovém řízení na všechny účastníky kladeny, svědčí mimo jiné i to, že je k němu příslušný v prvním stupni krajský soud.
Stěžovatel dále uvedl, že vzhledem ke svým majetkovým poměrům neměl možnost zajistit si právního zástupce jinak, neboť všichni jím oslovení advokáti zastupování odmítli. Za těchto okolností nemohl stěžovatel na usnesení krajského soudu ze dne 11. 5. 2011 č. j. 24 C 63/2010-71 relevantně reagovat.
Stěžovatel má za to, že obecným soudům muselo být zřejmé, že jsou u něj s ohledem na jeho majetkovou situaci splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a měly mu tedy právního zástupce ustanovit. Takový postup byl nutný vzhledem k ochraně jeho zájmů, neboť v řízení před soudem prvního a druhého stupně hrozilo, že jeho žaloba bude pro formální vady odmítnuta, a v řízení před dovolacím soudem bylo právní zastoupení povinné.
Tím, že obecné soudy stěžovatelovi právního zástupce neustanovily, porušily prý jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc, a to od počátku řízení. Porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatel, kromě výše uvedeného, spatřoval i ve skutečnosti, že Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení, aniž by ho předtím vyzval k úhradě soudního poplatku z dovolání.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4540/2011-105 ze dne 23. 2. 2012 zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 4540/2011-105 ze dne 23. 2. 2012 zastavil dovolací řízení z důvodu neodstranění nedostatku právního zastoupení. Stěžovatel přitom ani v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje, že nebyl v dovolacím řízení právně zastoupen, měl však za to, že mu mělo být ze strany obecných soudů přiznáno právo na bezplatnou právní pomoc, resp. že mu měl být ustanoven zástupce dle §30 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a že měl být osvobozen od povinnosti hradit soudní poplatek. Ačkoliv tedy stěžovatel svou ústavní stížností formálně napadl toliko citované usnesení Nejvyššího soudu, převážná část jeho námitek fakticky směřuje proti usnesení krajského soudu č. j. 24 C 63/2010-78 ze dne 30. 8. 2011 a na něj navazujícímu usnesení vrchního soudu č. j. 1 Co 246/2011-100 ze dne 27. 10. 2011, jimiž obecné soudy rozhodly o zamítnutí žádosti o ustanovení právního zástupce a o tom, že se stěžovatelovi nepřiznává právo na osvobození od soudních poplatků. Tato rozhodnutí a postup jim předcházející však Ústavní soud meritorně přezkoumávat nemohl, protože petit nynější ústavní stížnosti vůči nim nesměřuje.
Za situace, kdy bylo ve věci osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení právního zástupce, pravomocně rozhodnuto a kdy si stěžovatel ani k výzvě krajského soudu právní zastoupení nezajistil, neměl dovolací soud jinou možnost, než řízení zastavit. V tomto ohledu tedy Nejvyššímu soudu není možno nic vytknout. Námitka, že stěžovatel nebyl řádně vyzván k úhradě soudního poplatku, se zcela míjí s podstatou napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť důvodem pro zastavení řízení nebylo neuhrazení soudního poplatku, nýbrž neodstranění nedostatku právního zastoupení.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze označit jako rozhodnutí svévolné, které by bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu