ECLI:CZ:US:2013:3.US.1984.12.2
sp. zn. III. ÚS 1984/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila Ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. v. S., zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 7 Tdo 100/2012, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. 9 To 255/2006 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 25. 3. 2011 sp. zn. 2 T 127/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu vyplývá, že Okresní soud Plzeň - jih (poté, co Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 1414/07 ze dne 15. 7. 2010, N 145/58 SbNU 219, zrušil soudní rozhodnutí vydaná v její trestní věci, jmenovitě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 3 Tdo 161/2007, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2006 sp. zn. 9 To 255/2006 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. 2 T 127/2005) shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou jako spolupachatelku podle §9 odst. 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon") trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona a odsoudil ji podle §187 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Okresní soud jí s poukazem na §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona dále uložil trest propadnutí věcí uvedených ve výroku rozsudku.
Krajský soud v Plzni výše specifikovaným rozsudkem k odvolání stěžovatelky podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatelku vinnou trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona. Za tento trestný čin byla stěžovatelka odsouzena podle §187 odst. 2 tr. zákona za použití §40 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zákona soud vyslovil zabrání věcí uvedených ve výroku rozsudku.
Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutí obecných soudů se opírají o "stěžejní důkaz", kterým je "výsledek domovní prohlídky", přičemž tento důkaz byl "kauzálně odvozen" od "výsledku prohlídky jiných prostor a pozemků". Připomíná, že Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 1414/07 ze dne 15. 7. 2010 konstatoval, že obecné soudy zasáhly do stěžovatelčiných specifikovaných základních práv tím, že vycházely z výsledků prohlídky jiných prostor a pozemků nařízené za podmínek vymezených ustanovením §83a odst. 1 tr. řádu, které bylo jako protiústavní zčásti derogováno citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010, 219/2010 Sb. N 121/57 SbNU 495. Dále se stěžovatelka dovolává judikatury Ústavního soudu, podle níž jsou v trestním řízení nepoužitelné důkazy kauzálně odvozené od důkazu nezákonného.
Dovozuje, že z výpovědí svědků - zaměstnanců Ministerstva vnitra ČR kpt. Michaely Noskové a Martina Engelthalera vyplývá, že policisté, kteří prováděli prohlídku jiných prostor a pozemků v obci Lipno byli dohodnuti s nadřízeným, že pokud bude na předmětné adrese něco nalezeno (neboť Policie ČR, OŘ Plzeň-sever, obdržela dne 29. 10. 2004 anonymní dopis upozorňující na skutečnost, že v objektu bývalého statku v k. ú. Lipno, jehož vlastníkem je stěžovatelka, se vyrábí či pěstují drogy nebo zde dochází k nelegálnímu podnikání), bude kontaktován a požádá státního zástupce o podání návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce na adrese v P. K vydání tohoto příkazu později skutečně došlo a domovní prohlídka byla realizována, čímž je podle stěžovatelky prokázáno, že domovní prohlídka je kauzálně odvozena od nezákonné prohlídky jiných prostor a pozemků.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V posuzovaném případě však k takovému porušení nedošlo.
Okresní soud Plzeň - město příkaz k domovní prohlídce ze dne 15. 11. 2004 sp. zn. 0 Nt 499/2004 (procesní spis, č. l. 171) odůvodnil tím, že v dané věci je vedeno trestní řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zákona. Za důvodně podezřelou z tohoto trestného činu označil stěžovatelku, a to rovněž s poukazem na zjištění, že v objektu bývalého kravína v k. ú. Obce Lipno, okr. Plzeň - sever je hydroponním způsobem pěstována marihuana. Dále uvedl, že je zde důvodné podezření, že v místě nynějšího bydliště stěžovatelky se budou nacházet věci (doklady, kontakty na odběratele a další předměty), které souvisí s danou trestnou činností.
Ústavní soud nepřehlíží, že Okresní soud Plzeň - město zohlednil též sdělení podané Okresním státním zastupitelstvím Plzeň - město na základě dostupných výsledků prohlídky jiných prostor a pozemků (objektu bývalého kravína a dalších nemovitostí), probíhající dne 15. 11. 2004 a vycházející z úpravy, která byla posléze shledána protiústavní. Současně však považuje za určující, že návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce se odvíjí z výrazně širší argumentační báze, kdy obrací pozornost ke zjištěním policejního orgánu získaným již před provedením prohlídky (procesní spis, č. l. 170), zahrnující četné informace ohledně užívání předmětných objektů - stěžovatelkou vlastněných a pravidelně navštěvovaných - nasvědčujícímu páchání inkriminované trestné činnosti.
Jinak řečeno, neexistoval kauzální řetězec, v němž by bylo vydání předmětného soudního příkazu nutně podmíněno zjištěními ze sporné prohlídky jiných prostor a pozemků (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen v. Spolková republika Německo, stížnost č. 22978/05, odst. 180, kde stěžovatel dovozoval porušení čl. 3 Úmluvy).
V obecné rovině lze též připomenout, že ani použití důkazů, jejichž získání je zatíženo porušením čl. 8 Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1414/07 ze dne 15. 7. 2010), neznamená bez dalšího porušení požadavků spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 25. 9. 2001 ve veci P. G. a J. H. v. Spojené království, stížnost c. 44787/98).
Patří se rovněž upozornit na specifičnost stěžovatelčiny procesní situace danou tím, že nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010, 219/2010 Sb. N 121/57 SbNU 495 vycházel z procesního rámce jí podané ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. II. ÚS 1414/07.
Ústavní soud stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS - st 31/10 ze dne 14. 12. 2010, 426/2010 Sb.ST 31/59 SbNU 607, konstatoval: Je-li ústavní stížností napadeno provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků, je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním §83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.
Současně Ústavní soud deklaroval, že výjimku z právě uvedeného představuje v řízení o konkrétní kontrole norem úzké propojení řízení, v němž dochází k přezkumu ústavnosti zákonů či jiných právních předpisů, s řízením o ústavní stížnosti, z něhož řízení o kontrole norem vzešlo (ustanovení §78 zákona o Ústavním soudu). Bude-li norma kvůli své protiústavnosti zrušena a uplatní-li se nosné důvody takového rozhodnutí (zrušujícího nálezu) v poměrech a při posouzení ústavní stížnosti, z níž řízení o kontrole norem vzešlo, pak je Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti povinen k přijatému derogačnímu nálezu přihlédnout; jinak by uplatněná ústavní stížnost nemohla splnit svoji funkci a umožnit stěžovateli ochránit svá ústavním pořádkem zaručená základní práva a svobody. Z tohoto a jenom z tohoto důvodu bylo proto logicky vyhověno ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 1414/07 (nález ze dne 15. července 2010), neboť právě z řízení o této ústavní stížnosti vzešel návrh II. senátu na zrušení části §83a odst. 1 trestního řádu, jemuž bylo posléze vyhověno nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09.
Závěrem stojí též za zaznamenání, že krajský soud výstižně aplikoval ustanovení §40 odst. 1 tr. zákona o snížení trestu pod spodní hranici trestní sazby.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu